Projekt prezidenta Nicolase Sarkozyho má z Paříže vytvořit konkurenci londýnské City
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy je mužem velkých ambicí. Jeho plán vytvořit z Paříže finanční centrum budoucnosti snese srovnání snad jen s Napoleonem III. Ten s pomocí dvorního architekta barona Hausmanna vtiskl městu charakteristickou podobu s širokými bulváry a několikapatrovými řadovými domy. Le Grand Paris, jak se projekt nazývá, má propojit různorodé pařížské čtvrti a především dramaticky rozšířit ekonomické centrum města – slavnou moderní čtvrť La Défense, která se buduje od šedesátých let. „Budeme pracovat rychle. Nejrychleji, jak to bude možné,“ svěřil se francouzský prezident listu Le Figaro.
Záštita hlavy státu nad významnými architektonickými projekty je ostatně francouzskou tradicí. Projekt Velké Paříže dává ctižádostivému Sarkozymu šanci zapsat se do dějin. A navíc překonat slavné předchůdce, jako byl Georges Pompidou, který prosadil stavbu supermoderního centra, nesoucího dnes jeho jméno, François Mitterrand, jenž prosadil stavbu skleněné pyramidy před Louvrem či Jacques Chirac, za něhož vzniklo obdivované muzeum Quai Branly. „Politika a architektura byly v tomto městě vždy neoddělitelně spojené,“ napsal kdysi o gigantických plánech francouzských vůdců vyhlášený architektonický kritik a sloupkař deníku New York Times Paul Goldberger.
Ekonomické opodstatnění
Rozšíření města má i ekonomické opodstatnění. Elysejský palác si totiž dobře uvědomuje roli Londýna coby finančního centra Evropy. Neméně bedlivě pak sleduje, jak se pozice britského hlavního města otřásá v důsledku finanční krize. Toho chtějí Francouzi využít. Nová a větší La Défense se proto má stát pařížskou protiváhou londýnské City. „Je zjevné, že City má obrovské potíže. A to je pro Francii příležitost ke zvýšení své finanční atraktivity,“ uvedl pro deník Financial Times Patrick Devedjian, francouzský ministr pro ozdravný plán, který má projekt na starost.
Lidé mimo vládní kruhy jsou však opatrnější. Například šéf francouzské bankovní federace Georges Pauget se vyjádřil, že opatření politiků sice mohou zvýšit relativní váhu Paříže jako centra obchodu, nepovažuje však za pravděpodobné, že by vedly k masivnímu přesunu firem z Londýna na druhou stranu kanálu La Manche. Někteří francouzští představitelé proto raději volí přátelštější, „unijní“ pohled, když kladou důraz na fakt, že dvě významná evropská obchodní centra by společně mohla výrazně předehnat americký New York nebo rapidně rostoucí komerční metropole Asie.
Sjednocení předměstí
„Architektura je umění, na které lidé nepotřebují vstupenku,“ říká Sarkozy. A vše nasvědčuje, že Velká Paříž by se mohla stát skutečným uměleckým dílem. Na její tvorbě se má podílet deset významných světových architektů. Patří mezi ně spoluautor Centre Pompidou, slavný Brit Richard Rogers nebo domácí hvězdy Jean Nouvel a Christian de Portzamparc. Čeká je velký úkol – vytvořit více než sto tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch a vybudovat nejzajímavější mrakodrapy Evropy. Skutečný problém však je o několik kilometrů dál.
Úkolem architektů totiž také bude sjednotit nádherné, okázalé a velkoryse projektované centrum Paříže s předměstími. Což je o to těžší, že mnoho okrajových čtvrtí Paříže bývalo samostatnými městečky s odlišnou koncepcí a jsou mezi nimi obrovské sociální rozdíly. Na jedné straně jsou noblesní a bohaté části, jako je Neuilly-sur-Seine, kde Nicolas Sarkozy dříve starostoval. Na druhé nehezká sídliště obývaná převážně přistěhovalci, jako je Clichy-sous-Bois, které proslulo bouřlivými nepokoji a zapalováním aut v roce 2005.
Benátky v Paříži
„Neznám žádné jiné velkoměsto, ve kterém je jeho srdce natolik oddělené od rukou a nohou,“ povzdechl si pro britský deník Guardian Richard Rogers. A dodal, že vedle sociálních rozdílů působí největší problém psychologická bariéra“. Ta od sebe odděluje vnitřní Paříž a oblasti za jejím vnějším kruhovým obchvatem, jenž představuje symbolické hranice města. Dle šéfa projektu Mika Daviese může být jednou z cest, jak tyto části propojit, zrušení rozsáhlých železničních tratí vedoucích na Severní a Východní nádraží a jejich náhrada mnohakilometrovými souvislými pásy zeleně. Pod nimi by v systému tunelů mohly jezdit supermoderní a ekologické vlaky. Na tom, aby byly změny nejen esteticky lákavé, ale i žádoucí a funkční, chce Rogers spolupracovat s předními francouzskými sociology a ekonomy z London School of Economics. Jeho italští kolegové Bernardo Secchi a Paola Vigano zase navrhují, aby ve městě byly vybudovány vodní kanály dle vzoru Benátek. Spekuluje se také o obdobě newyorského Central Parku nebo o stavbě největšího železničního nádraží Evropy v přistěhovalecké severní čtvrti Aubervilliers.
Zda se z Paříže skutečně stane ekologické, sociálně příznivé a architektonicky dokonalé město budoucnosti, však bude záviset především na financích. Určité pochybnosti také panují ohledně toho, zda se do nově vybudovaných čtvrtí podaří přitáhnout bohaté nadnárodní firmy sídlící v Británii. Nejvýraznější nevýhodou je jazyková bariéra. Obchodním jazykem číslo jedna je totiž navzdory nechuti Galů stále angličtina. Londýnská City má také nenapodobitelnou výhodu v tom, že na relativně malém prostoru tam lze nalézt banky, advokátní kanceláře, makléře i úředníky. To vytváří dokonalou symbiózu a funguje jako perfektně propojený mikrosvět. Paříži proto nezbývá nic jiného než vytvořit něco skutečně velkolepého. Něco takového, co by tyto nevýhody překonalo. Mike Davies z kanceláře Richarda Rogerse o tom ví své: „Musíme ukázat nejvyšší možnou úroveň architektury. Obyčejnost sem nikoho nepřitáhne.“
