Často odepisovaný žánr má výdrž, což dokazuje už přes čtyři století
Před lety jsem měl příležitost párkrát zavítat na operu do Národního divadla v trochu jiný čas, než je obvyklé – dopoledne při generálních zkouškách. Zajímavý zážitek. Kupodivu ne až tak při pohledu na jeviště (i když většinou také), ale do hlediště. Auditorium bylo totiž zaplněné téměř do posledního místečka – z valné části důchodci. Vnímali vše, neusínali, reagovali znalecky na správných místech potleskem, užívali si možnost shlédnout představení, třebaže zdaleka ne zažité a perfektní. Dobrý nápad, říkal jsem si, nahnat „staříky“ do divadla. Vždyť tito lidé mají volno a užijí si svůj oblíbený žánr, na nějž by jinak kvůli drahému vstupnému většinou nepřišli. Navíc opeře rozumějí, není to pro ně snobská podívaná pár vyvolených. Vážili cestu do divadla, protože věděli, že zdejší atmosféra, emoce na pódiu, vztah divák-kumštýř, jedinečná kombinace hudby, dramatického příběhu, výtvarna a herectví je nepřenosná. Moje docela nedávná návštěva operního domu již tak šťastná nebyla. Standardní pražské představení (náhodou ve Státní opeře Praha) – průměrné pěvecké výkony, slyšitelné nedostatky v orchestru, pěkná výprava a kostýmy, jež ale fanouška opery neošálí. Nic světoborného, ale to jsem ani nečekal. Vyprodáno nebylo a diváci skýtali opravdu pestrou paletu: pánové v oblecích, dámy v róbách, pánové v džínách a tričku anebo paní v mikině s kapucí ve tvaru myšáka Mickeyho. Asi je ve mně kus snoba, ale to je nějaká úroveň? Bohužel finanční náklady jsou neúprosné a každá duše, která do divadla zavítá, se hodí. Není to jen český problém. Opera je hodně drahá záležitost a na špičkové úrovni je ještě dražší.
HLEDÁ SE OBJEVITEL
Z výše zmíněného by mohlo vyplynout, že až pamětníci vyhynou a operu bez zájmu minou i poslední turisté-baťůžkáři, zbylí „snobové“ to už finančně neutáhnou. A žánru, jehož vznik se datuje až k roku 1600, nastanou krušné časy. Nebo již nastaly kdysi dávno? Například Otakar Ostrčil - skladatel, dirigent a šéf opery Národního divadla - věřil v životnost i budoucnost opery, a to na počátku třicátých let minulého století, v době hluboké skepse vůči ní jako druhu. „Věřím v budoucnost opery. A i kdyby bylo cokoli pravda na její krizi - kterou zatím nikde nevidím - bylo by lze ještě na nedohlednou dobu vystačit se známými, plnokrevně žijícími díly. I naše doba vytvořila díla, která jsou dostatečnou zárukou, že nebude třeba utíkat se k této poslední záchraně. A i pro operu věřím v objevitele,“ prohlásil.
Budoucnost potvrdila Ostrčilova slova. Jsme na počátku jednadvacátého století a opera stále existuje. Známá díla minulosti se inscenují pořád, ať už „klasicky“, nebo se interpretují zcela nově. Je to nepřeberná studnice zdrojů a jistě vydrží ještě dlouho. Za života Ostrčila vznikla mimo jiné díla Janáčka, Martinů, Berga, Strausse, Stravinského, o něco později Brittena – dnes se jedná o pilíře repertoárů operních domů. Horší je to s „objeviteli“.
Slavný britský operní režisér David Pountney se ve svém pojednání o budoucnosti opery zamýšlí na tím, jak je možné, že v současnosti není žádný skladatel schopen napsat úspěšnou novou operu, vyjma snad minimalistů Johna Adamse a Philipa Glasse. Z jakého důvodu to u „plytkých“ muzikálů funguje a v opeře ne? „V zásadě proto,“ odpovídá si Pountney na otázku, „že dotyční hudební skladatelé se o to vážně nesnaží.“ Podle něj lidé, kteří píší muzikály, mají pevnější disciplínu. Důvod se zdá jasný: selhání je krach, úspěch rovná se narazit na zlatou žílu. V opeře takový finanční tlak nepanuje, gigantické zisky ani ztráty se nekonají. Nový operní kus se nastuduje, přes kladné nebo záporné recenze se dává v lepším případě pětkrát šestkrát za sebou a šmytec. Na repertoáru sice zůstane, ale znovu je na programu třeba až za rok. S novým obsazením, mnohdy i méně hvězdným. A přiznejme si, že hlavně slavná jména táhnou.
NĚCO JAKO MUZIKÁL
Proč nezkusit pro lepší přístupnost muzikálový model? Napsat novou operu se znaky muzikálu a bude-li mít úspěch, hrát ji den co den třeba celou sezonu. Management opery by měl být stejně tvrdý jako u muzikálových produkcí. West Side Story je muzikál a Carmen zase opera. Čím se vlastně liší? Více příběhu a méně hudby (Bernstein), méně příběhu a více, snad sofistikovanější hudby (Bizet)? Plní ale stejnou funkci – přitahují stále diváky do divadla.
V jakési „muzikálopeře“ by možná mohl být potenciál, který přitáhne k tomuto žánru mladé umělce i mladou generaci diváků.
Není též důvod, proč by na kvalitní produkce nešlo i „tradiční“ operní publikum. Jak říká Pountney, „opera byla vždycky zábava komerční, populární a v nejlepším slova smyslu vulgární“. A lidé by na ni měli chodit do divadla, protože tam je zážitek nejintenzivnější. Řešením operních krizí nejsou záznamy děl na DVD, přenosy přes internet nebo v kině Aero, či sledování opery na velkoplošných obrazovkách a happening s pivem a párkem, ať už v Berlíně, nebo v pražské Šárce. To jsou jen doplňky.
„Budoucnost opery nevidím zdaleka tak pesimisticky, jak někteří předvídají,“ domnívá se operní pěvkyně Jana Jonášová. „I u nás se rodí stále dost talentů a nadšenců, kteří chtějí zpívat i tu operu. Přerod, jak říkám naší revoluci, se projevil i v opeře. Bohužel, zatím spíše chaosem. Často cítím, že se ti mladí chtějí oprostit od tradice a zavrhnout vše ‚staré‘ bez ohledu na to, zda to bylo či nebylo dobré.“
Méně optimismu vyjádřil již v roce 2001 její kolega Roman Janál: „Nedůvěra k budoucnosti opery? Možná opravdu existuje a není divu. Perspektiva operního divadla není nejrůžovější, opera je sice atraktivní, ale také velice nákladná záležitost.“
ČAS MECENÁŠŮ
Peníze jsou alfou a omegou opery. Na výplatní pásku čekají stovky lidí, od pomocného personálu přes orchestr, sbor, sólisty, dirigenta, režiséra a další. A stále existují nadšenci, ochotní investovat do tohoto kolosu neuvěřitelné částky. Největším mecenášem byl ještě donedávna kubánsko-americký byznysmen Alberto Vilar, který během pár let na přelomu tisíciletí přispěl přibližně 250 miliony dolarů. „Chci ji udržet naživu. Nedělám to pro sebe, jen doufám, že mě další budou následovat,“ tvrdil muž, který přispěl například Metropolitní opeře, Covent Garden, Kirovovu divadlu, opeře v Los Angeles nebo operním produkcím v Salcburku či v Bayreuthu.
Ano, tento pán měl své oblíbence, ty nejlepší z nejlepších – Josepha Volpeho, Valerije Gergieva, Plácida Dominga mezi jinými. Tisk mu vyčítal, že nutil divadla nastudovat opery „klasicky“, žádné nové přístupy nepřipouštěl. Nezachránil prý operu v Albánii, měl mu za zlé sloupkař v Timesech. „Dávám peníze jen těm, které mám rád,“ opáčil na kritiku mecenáš. „Chcete snad, abych je dával lidem, které nenávidím?“
Zřejmě i tudy vede cesta operních zítřků. Najděte si svého dobrodince, tvořte a doufejte, že diváci přijdou. Ostatně byl by to návrat ke kořenům opery, kdy to jinak nefungovalo. Příběh pana Vilara má ale špatný konec. V roce 2005 se ocitl za mřížemi a tento měsíc s ním má začít proces. Je obviněn z praní špinavých peněz a defraudace ve jménu opery. Mnoho ze slíbených peněz proto nenašlo adresáta. A tabulky se jménem Alberto Vilar postupně mizejí ze zdí prestižních operních domů…
Žánr, jenž nás rozechvívá a někdy i štve už čtyři století, ale jistě v dohledné době nezmizí. Držíme palce!
