„Je nádherné být bohatým“ a „za Komárka koruna jak marka“ jsou z ekonomického hlediska slogany podobné jak bratři v triku. Společným základem je snaha mobilizovat masy toužící po lepším životním standardu. Ten první je připisován Teng Siao-pchingovi a měl být údajně pronesen na začátku čínských reforem, aby osmělil národ, který žil 30 let v jistotě, že podobné myšlenky vynesou jejich nositelům v lepším případě hezkých pár let v pracovních táborech. Nechtěl ani náhodou měnit politický systém, ale proměnil Čínu v největšího generátora bohatství v dějinách lidstva.
Ten druhý je autentický, patřil k nejzapamatovatelnějším sloganům konce roku 1989 a změně politického režimu posloužil možná účinněji než Havlova vzletná slova o vítězné lásce a pravdě. O necelých 30 let později vychází přepočtený kurz na necelých třináct korun za jednu bývalou Deutsche Mark, ale koruna je pořád jednoznačně nejpevnější měna ze střední a východní Evropy, které nikdo nemusel umazávat tři nuly.
Milion na hlavu
Reálné bohatství domácností, a to i po pečlivějším zohlednění cenového vývoje, než poskytuje index spotřebitelských cen, a po odečtení dluhů stouplo zejména díky poslední konjunktuře. Čisté jmění na obyvatele včetně kojenců ke konci loňského roku dosáhlo podle studie České bankovní asociace jeden milion a třicet tři tisíc korun a od roku 2013 se zvedlo o 180 tisíc korun.
Kde se žije nejlépe na světě? Česko je na 22. místě
Za posledních dekádu, kdy Česko zažilo dvojí recesi, z toho jednu sice krátkou, ale hlubokou (2009), vzrostlo čisté jmění českých domácností (po odečtení dluhů) o tři biliony korun, což představuje ekvivalent loňského HDP za nějakých osm měsíců. V mezinárodním srovnání je pár opravdu dobrých let hodně vidět. Nám nejbližší Slovensko žilo mediálně vydatně přikrmovanou představou, jak za pár let Česko v životní úrovni nejen dožene, ale i předežene. Tak tato meta se odkládá na neurčito, protože odstup v čistém jmění na obyvatele se v bývalé federaci za poslední čtyři roky zvětšil - přírůstek na Slováka představuje necelé dva tisíce eur, v Česku přes sedm tisíc. Slovinci byli na pohled i statisticky bohatší už od 70. let minulého století, ale dnes mají finanční majetek na obyvatele stejný jako Češi.
Samozřejmě že ve srovnání se západoevropskými poměry je to málo, ale každé mezinárodní srovnání vyžaduje znalost kontextu. Holanďané patří k nejbohatším, ale také k nejzadluženějším, protože mají dlouhou tradici hypotečního financování, přičemž splácejí po celou dobu pouze úroky a jistinu v očekávání zhodnocení nemovitosti nechávají nakonec. Paralelně s tím však šetří mnohem víc v podílových a penzijních fondech. Takže dluh a investice zároveň mohou vzhledem k daňové odečitatelnosti úroků a kapitálovým výnosům dávat ekonomický smysl. Němci to ale mají úplně naopak, národních specifik je hodně.
Náš skrovný, ale reálný blahobyt vidíte jak z desetikilometrové výšky, kde nejlepším indikátorem jsou nové střechy téměř všech obytných budov, satelitní městečka a všudypřítomné bazény, tak z úrovně parteru - i v chudých regionech. Když to srovnáte s dobovými fotkami před 30, 50, 80 i 100 lety, musíte dospět k závěru, že na tom Česko nikdy nebylo lépe, a svědčí to o bilionech proinvestovaných korun do oprav a rozvoje kapitálové zásoby rezidenčních nemovitostí.
Hezká čísla ovšem nejsou všechno a zastírají velké rozdíly, které v čase spíše narůstají a promítají se do pnutí v české politice i společnosti. Deset procent obyvatel v exekucích není ani tak důkazem finanční negramotnosti a neschopnosti zavázat se k šetření, ale mnohem spíše nastavení pravidel stříhání rouna slabších a méně pokročilých oveček. Nejsme v tom nějak zvlášť výjimeční, ale stojí za to tuto zásobu dluhu vyřešit, dokud ekonomika funguje, protože v příští recesi to bude bolestivější.
Kdo koupil, neprohloupil
Na čistém jmění domácností se markantně promítla privatizace bytového fondu za velmi vlídných podmínek pro jejich nájemníky v 90. letech a na počátku tisíciletí. Nerealizovaný kapitálový výnos z třípokojového bytu v panelovém sídlišti s rezervou překonal burzovní indexy, a nemuselo jít ani o bůhvíjak prosperující aglomeraci - koupit si nájemní byt, když to šlo, bylo terno – a ta nejjednodušší cesta, jak se stát milionářem. Také to udělali všichni, kteří mohli.
Přečtěte si komentář o vývoji ekonomiky: Sýčkování na prosluněné stráni
Dneska jsou v Česku statisíce „papírových milionářů“, kteří mohou být z hlediska hotovostních příjmů chudí, ale pokud bydlí ve vlastním, kompenzoval jim rychlý vzestup cen nemovitostí velmi konzervativní způsob hospodaření s úsporami - typicky ukládanými na běžných účtech s negativním reálným výnosem. Není třeba zdůrazňovat, že rozdělení čistého jmění mezi domácnostmi je velmi nerovnoměrné, podstatně víc než u pracovních příjmů, a komu se dařilo v podnikání či zaměstnání, svoji „net worth“ dokázal velmi rychle zvyšovat, zvlášť pokud se nebál investovat do akcií nebo akciových podílových fondů.
Modigliani by měl radost
Tyto ročníky, mnohdy těsně před odchodem do důchodu (nebo čerství penzisté), také často mají celoročně obyvatelné chalupy na venkově, a tedy i potenciál zajistit si pěkné stáří prodejem nemovitosti v drahých městských aglomeracích, nebo je pronajmout (tržní nájmy také rychle rostou) a podstatně zvednout svoje průběžné příjmy na penzi. Třetí možností je solidárně přepustit svůj byt „mladým“, kteří jej ostatně užívají spolu s výhodami „mamahotelu“. Toto je specificky česká verze „hypotézy životního cyklu“ amerického ekonoma italského původu Franka Modiglianiho (dostal za ni Nobelovu cenu), protože komu nepomůže mezigenerační solidarita, musí se kvůli pořízení vlastního bydlení zadlužit až po uši.
Na rozdíl od českých či rakouských mediánových domácností (přesně uprostřed spektra), které bydlí v nájemních bytech, se totiž u nás po roce 1989 prosadila silná preference vlastnického bydlení, která přitom nemá prvorepublikovou historickou oporu. Navíc demografický vývoj znamená, že roste podíl singles domácností, a tedy i poptávka po bytech při nezměněném počtu obyvatel. Jenže bohaté aglomerace fungují jako magnet, což zvedá nesoulad mezi nabídkou a poptávku a ceny předbíhají vývoj mezd a platů.
Bude hůř, až začnou v říjnu platit limity provazující horní výši hypotéky či dlužní služby s čistým příjmem žadatelů. Pro průměrně vydělávajícího se tak stává nedostupným 40 let starý třípokojový byt v paneláku na pražském sídlišti. Tržní nájmy také rostou, což představuje zdroj renty pro ty, kteří se buď mohou odstěhovat někam jinam, nebo zainvestovali do koupě dalších bytů, které pronajímají. Ponechme nyní stranou v Praze hojně rozšířené krátkodobé pronájmy pro platformy typu Airbnb, které z existující nabídky hezkých pár tisíc bytů stáhly. Dnešní dvacátníci tak objevují „cohousing“, známý třeba z Londýna s jeho horentními nájmy, tedy bydlení lidí, kteří nejsou partneři, ve společném bytě.
S vyčerpanou zásobou levně privatizovatelných bytů souvisí mohutný nárůst bankovních půjček obyvatelstvu, především hypoték zhruba od přelomu tisíciletí. Počínaje rokem 2006 již objem půjček obyvatelstvu překonal firemní sektor, od té doby se nezastavil a zadlužování bylo zejména v předchozím ekonomickém cyklu do roku 2009 opravdu rychlé, a to jak v poměru k HDP, tak i disponibilnímu příjmu domácností (asi dvě třetiny, tedy výrazně pod mezinárodním průměrem). Hypoteční úvěrování bylo jedním z motorů ekonomického růstu, jenže tehdy se stavělo podstatně více než dnes, kdy se poptávka promítá nikoli do odpovídajícího počtu stavěných, dokončovaných a prodaných bytů, ale spíše do cen, což je potenciálně nebezpečné.
Česko si tím podvazuje svůj ekonomický růst, jakkoli vlastníkům nezatíženým hypotékami vzestup cen vyhovuje.
Nechtějme být chudší
Na poměrně malou zemi jsou u nás opravdu velké rozdíly v polohové rentě, protože poddimenzovaná dopravní infrastruktura komplikuje dojíždění za prací a v těch růstově nejperspektivnějších územích se staví mnohem méně, než by mělo. Nebýt tohoto ryze vnitřního selhání (Brusel do tohohle netahejte, vůbec to s ním nesouvisí), mohlo mít Česko o hezkých pár procent vyšší HDP a díky tomu vyšší příjmy obyvatelstva. Nejen v rostoucích městech, rozpočtové určení daní je u nás nastaveno na vysokou míru přerozdělování, takže i senioři v poslední vesnici by na tom byli líp. V ekonomice by měly vyšší váhu služby a nižší montovny, takže v posledku by bylo Česko odolnější vůči vnějším šokům.
Skoro všichni jsme na tom mohli být líp; aje sice pozdě, ale nikoli příliš pozdě na to, tuto averzi vůči růstu změnit.
Dále čtěte:
Nezaměstnanost a karenční lhůta: jak se to rýmuje?
Bude dobře. Letos skoro na beton
