Národ sobě

Historické drama Lidice podporované cílenou reklamou i samospádem mediálních reakcí coby ultimativní „národní“ projekt vstoupilo do českých kin. Takový snímek čas od času vyprodukuje každá kinematografie, ať už jde o iniciativu producentů či o státní objednávku. Právě ta v socialistickém Československu dala vzniknout řadě titulů podporujících panující ideologii. Pokud jde o heydrichiádu, kterou se zabývá nový film režiséra Petra Nikolaeva, vybaví se především Atentát (1964) a normalizační velkofilm Sokolovo (1974). Do obou snímků se obtiskla doba jejich vzniku: Jiřímu Sequensovi uvolnění poměrů na počátku šedesátých let dovolilo natočit relativně apolitický film. Otakar Vávra naopak směl natočit jen agitku (stěží zapomenete na scénu, v níž lidičtí muži tváří v tvář popravčí četě vzývají komunistickou stranu).
Po roce 1989 vzniká historických filmů výrazně méně, protože při jejich financování nelze plně vytěžit stát. Jediným novodobým „velkým“ titulem z druhé světové války zůstává deset let starý Tmavomodrý svět Jana Svěráka, při jehož natáčení mohl být díky britským koproducentům překročen rozpočet 200 milionů korun (ten je dodnes na domácí poměry výjimečný). Nákladnému žánru velkofilmu se vyhnula jak tragikomedie Jana Hřebejka Musíme si pomáhat (2000), tak drama Marka Najbrta Protektor (2009), jež producent Pavel Strnad pořídil jen za 44 milionů.
V souvislosti s Lidicemi, které s rozměrem velkofilmu kalkulují, se obvykle uvádí rozpočet kolem 70 milionů, což je srovnatelné se „sudeťáckým“ Habermannovým mlýnem (2010). Ten sice mohl mít rozpočet o sedmnáct milionů vyšší díky koproducentům z Rakouska a Německa, už ve scénáři však ohled na tamní publikum vedl ke kontroverzním úlitbám. U Lidic to bylo nemožné: genocidou obyvatel kladenské obce, od níž příští rok uplyne sedmdesát let, se totiž nacisté pyšnili. Stěží tedy mohli být ve filmu zobrazeni se sympatiemi.
Méně bizarní než představa německého partnera bylo partnerství s Polskem, kde nedávno vznikl obdobný „vlastenecký“ velkofilm Katyň (2007). Ze spolupráce s polskou stranou však sešlo, protože sehnala prostředky pouze z veřejných zdrojů, což by podle producenta Lidic Adama Dvořáka znemožnilo naplnění podmínek grantového programu českého ministerstva kultury. Vzniklé finanční problémy se řešily i prostřednictvím národní sbírky (na film nakonec přispěla města Praha či Kladno a jedním z hlavních partnerů filmu je Česká zbrojovka). Takto pojatý projekt ve stylu „národ sobě“ ale prakticky vyloučil kontroverznější přístup k látce, jaký mohli zvolit Hřebejk a Najbrt, kteří prostřednictvím dobové látky kritizovali negativní rysy české povahy. Lidice jsou tak oficiózním, pozitivistickým dílem – a nemá přitom smysl spekulovat, zda by film pojednala jinak Alice Nellis, která režii kvůli nemoci musela přepustit méně osobitému Nikolaevovi.
Lidice reklamně vlasteneckým způsobem oslavují krásu české krajiny a venkovskou idylu. Využívají bezvýhradně sympatické hrdiny, jejichž tragický osud ve výsledku vymazává jejich „pochopitelné“ soukromé hříchy (manželská nevěra a zrada na kamarádovi ve vztahu k atraktivním ženám – což je mimochodem motiv, jejž lépe využil už Tmavomodrý svět). Fakta jsou harmonizována ve prospěch „potřebných“ obrazů. Nenápadně je zvýrazněn hrdinský postoj lidického faráře a žena, která unikla smrti, protože neměla v Lidicích stálé bydliště, ve filmu hrdě odmítá záchranu. Bezvýhradné sympatie si vynucuje i hlavní protagonista v podání Karla Rodena, jehož osudy inspiroval jediný přeživší lidický muž, který v době masakru seděl ve vězení za synovraždu.
Nekonfliktní Lidice se budou dobře prodávat do zahraničí a zvýší si návštěvnost díky povinným školním představením. Budou se nejspíše líbit, protože nabízejí „hezký“ a nekonfliktní pohled na české dějiny.To národu zvedne sebevědomí možná více než nějaké vítězství v hokeji.