Za úsvitu 23. února 1944 obklíčili po zuby ozbrojení příslušníci NKVD čečenské vesnice i horské „aúly“. Poté nechali obyvatele nastoupit a přečetli jim dekret o vysídlení. Na zabalení měli Čečenci a Ingušové čtvrt až půl hodiny, rodina si však sebou směla vzít maximálně dvacetikilové zavazadlo. Rozespalé lidi pak čekisté naložili na náklaďáky - většinou americké studebakery - a sváželi je k vlakům.
V Grozném, hlavním městě Čečensko-ingušské autonomní republiky, na to šel NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí, předchůdce KGB) sofistikovaněji. Čekisté nejdřív lidi vyzvali, aby se zúčastnili oslav Rudé armády, a pak jim zástupce velitele přečetl dekret o vysídlení a dodal: „Veškerý odpor je zbytečný, jste obklíčeni ozbrojenými jednotkami.“ Jinde muže vyzvali, aby se přišli podívat na jezdecké závody, jenže místo koní na ně čekala nákladní auta.
V několika těžko dostupných aúlech si čekisté nekomplikovali život a místní obyvatele prostě postříleli. Stejně dopadli pacienti některých nemocnic. Ve vesnici Chajbach čekisté prohlásili děti, starce, těhotné ženy a nemocné za neschopné transportu, „ubytovali“ je ve stájích, zatloukli dveře a okna prkny a všechny zaživa upálili. Mezi 700 zavražděnými byli mimochodem dva malí bratranci, teta a babička příštího - tehdy právě týden starého - prvního čečenského prezidenta Džochara Dudajeva.
Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu
Velká měřítka
Akce s krycím jménem Čečevica (čočka) běžela jak na drátkách, a tak hned první den mohl šéf NKVD Lavrentij Berija - z obrněného vlaku na grozněnském nádraží - hlásit Stalinovi do Moskvy: „Do 11. hodiny dopolední bylo z obydlených míst odvezeno 94 741 lidí, tj. 20 procent těch, kteří podléhají vysídlení.“ Akce měla podle původních plánů trvat osm dní, ale prakticky hotovo bylo o celý den dřív. „Do 29. února bylo vysídleno a naloženo na železniční vozy 478 479 lidí (dodatečné drobné transporty zvedly toto číslo v následujících týdnech na více než 490 tisíc - pozn. red.), z toho 91250 Ingušů. Naplněno bylo 180 vlaků, ze kterých už 159 odjelo na místa nového určení“ triumfoval „stachanovec“ Berija.
Na východ zamířil i vlak plný prominentů v čele s předsedou prezidia republikového nejvyššího sovětu. Z Čečenců a Ingušů tak nezůstal doma - tedy až na pár povstalců, kteří kladli čekistům v horách odpor ještě v 50. letech - vůbec nikdo. Brzy poté je následovali všichni Vajnachové (souhrnné pojmenování pro Čečence a jejich nejbližší příbuzné Inguše) žijící roztroušeně po celém Sovětském svazu, což se týkalo i vojáků Rudé armády, a dokonce vězňů Gulagu. Z mapy zmizela rovněž Čečensko-ingušská autonomní republika.
Z Čečenců a Ingušů nezůstal doma vůbec nikdo
Cílem vlaků byly kazašské stepi. Právě tam měli Vajnachové nalézt nový domov. Navěky. Stalin zkrátka uvažoval ve velkých měřítcích a ke konečnému řešení čečenské otázky nepotřeboval nic jiného než týden času a dostatek dobytčích vagonů.
Krvavá minulost
Vztah Čečenců s Rusy deroucími se na severní Kavkaz byl plný násilí od samého počátku a tři čtvrtiny století mezi povstáním šejka Mansúra (1785) a definitivní porážkou imáma Šamila (1859) nelze popsat jinými slovy než krvavá lázeň. Kolik Čečenců tenkrát zemřelo, netušíme, nicméně ztráty je nutno počítat v řádech statisíců. Porážka Čečence každopádně nezlomila a klid v horách nikdy nenastal.
Neříkají vám nic řeči o slovanské vzájemnosti a bratrství s Rusy? Není divu. Svým původem máme blíže k Němcům a Rakušanům. Čtěte více v eseji:
Česká genetická směska
Když na začátku roku 1917 abdikoval car a vládu převzala prozatímní vláda, vypukla „revoluce“ i na Kavkaze. V Čečensku a Dagestánu se znovuobnovil imamát a charismatický - bezmála devadesátiletý - šejk Uzun Hadži vyhlásil válku všem cizákům: „Spřádám provaz k pověšení inženýrů, studentů a obecně všech, kteří píší zleva doprava“. Nakonec se však věci vyvinuly poněkud složitěji. Čečenci a ostatní horské národy se spřáhli s bolševiky proti bělogvardějcům a - svým genetickým nepřátelům - kozákům.
Ať žije Sovětský Kavkaz. V roce 1920 se Čečenci dočasně spojili s bolševiky proti bělogvardějcům a svým odvěkým nepřátelům - kozákům
Spojenectví však dlouho nevydrželo a už na konci roku 1920 zahájili horalé protibolševické povstání. Na místo hned v lednu 1921 přijel sám lidový komisař pro národnostní otázky - kterým nebyl nikdo jiný než Stalin - a dohodl kompromis. Na většině území severního Kavkazu vznikla Horská autonomní republika, která byla sice formálně součástí Sovětského Ruska, ale své záležitosti si spravovala de facto sama. Na vlajce měla komunistické symboly, přijala ale šaríatskou ústavu, oficiálním jazykem byla arabština a portrét národního hrdiny Šamila visel ve všech úředních místnostech.
Něco tak nepravděpodobného nemohlo samozřejmě existovat dlouho. Sotva sovětská moc zesílila, horskou republiku zrušila (1924) a rozparcelovala na autonomní republiky a oblasti pro jednotlivé severokavkazské národy. Náboženská - i jakákoli jiná - svoboda rázem skončila a postupně se přidala tuhá rusifikační kampaň.
Zkouška nanečisto
Když se mluví o čečenské genocidě, rozumí se tím většinou deportace obou národů do kazašských stepí a již zmíněná kavkazská válka z 19. století. Jenže „výživná“ byla rovněž 30. léta minulého století.
Krvavá byla už kolektivizace. Severní Kavkaz se stal roku 1929 jednou z ukázkových oblastí, na které chtělo sovětské vedení demonstrovat likvidaci kulaků coby třídy, ovšem horalé povstali se zbraní v rukou. Úřady napočítaly celkem 268 „teroristických kulackých povstání“, a v Ingušsku dokonce kdosi zabil tamního prvního tajemníka strany Černoglaze a uřízl mu hlavu.
Na jasném čele lehký stín: Stalina i Gottwalda odvezli na lafetě
Poté přišel „velký teror“. V noci na 1. srpna 1937 zatkli čekisté na 14 tisíc Vajnachů. Řada z nich skončila s kulkou v hlavě, ty „šťastnější“ čekaly gulagy. Zatýkání trvalo přes rok a semlelo i vedení místní strany. V listopadu 1938 začal monstrproces s „buržoazně-nacionalistickým čečensko-ingušským centrem“, které se mělo provinit obvyklým repertoárem protisovětských zločinů: špionáží, vlastizradou, sabotážemi, a navíc pokusem o „vytvoření Severokavkazské federální republiky pod patronací Turecka a Velké Británie“. Před soud mělo původně předstoupit 137 „zločinců“, ovšem 17 z nich nepřežilo vyšetřování. Proces se moc nevyvedl. Režijních pokynů se držel jen jeden obžalovaný, kdežto ostatní tvrdili, že z nich přiznání vymlátil NKVD. „Ukazovali šrámy, polámané zuby a zranění (jeden z nich byl během vyšetřování vykastrován),“ napsal čečenský historik Abdurahman Avtorchanov. Přesto padlo několik trestů smrti. Účet velkého teroru byl krutý. Jestliže roku 1937 žilo v celém Sovětském svazu 435 922 Čečenců, tak roku 1939 jich zbylo již jen 407 968, což znamená pokles o skoro šest procent.
Zrádci sovětského národa
Dekret, kterým byla po deportaci Vajnachů rozpuštěna Čečensko-ingušská autonomní republika, vysvětloval, že v době „Velké vlastenecké války, když lid SSSR heroicky bránil čest a nezávislost otčiny“, se mnoho Čečenců „podníceno německými agenty“ zapojilo do dobrovolnických nacisty organizovaných jednotek a „bojovalo proti Rudé armádě“. Nebyla to pravda. K Hitlerovi se Čečenců přidalo poměrně málo - v poměru k celkovému množství obyvatel úplně stejně jako Rusů. Na druhé straně v čečenských horách už od dob velkého teroru zuřilo povstání, do kterého se podle NKVD zapojilo snad až 25 tisíc mužů.
| Když je dost vagonů |
|---|
| Během druhé světové války nechal Stalin nuceně deportovat přes tři miliony lidí. Hned po napadení Sovětského svazu Hitlerem začalo vysídlování německé menšiny. Druhá vlna trvala od listopadu 1943 do června 1944, kdy bylo do Střední Asie a na Sibiř vysídleno šest celých národů - Čečenci, Ingušové, Krymští Tataři, Karačajci, Balkaři a Kalmykové. Později došlo ještě k deportacím menších národnostních skupin - Meschetských Turků, Kurdů, Chemšinů z Kavkazu a Řeků, Bulharů a Arménů z Krymu. |
Stalinovo rozhodnutí vysídlit Čečence a Inguše přišlo každopádně až ve chvíli, kdy fronta postoupila od Kavkazu o tisíc kilometrů na západ, a tak ho lze sotva chápat jinak než jako pomstu či snahu definitivně zlomit největší a nejodbojnější severokavkazský národ. Pozoruhodné je, kolik lidí a materiálu byl Stalin ochoten na akci Čečevica na vrcholu Velké vlastenecké války vyhradit. Šlo celkem o 119 tisíc příslušníků NKVD a dalších bezpečnostních jednotek, zhruba šest tisíc náklaďáků a přes 15 tisíc železničních vagonů.
Těch bylo ale nakonec potřeba „jen“ 12 525, protože čekisté se díky zkušenostem získaným při předchozích deportacích Karačajců a Kalmyků naučili lidi do vozů lépe „pěchovat“. Výmluvné je hlášení NKVD z 18. března 1944: „Požadovaný počet železničních vozů se podařilo snížit o 2652… Zhuštění nákladu speciálního kontingentu ze 40 na 45 osob na vůz je s ohledem na skutečnost, že 40 až 50 procent tvoří děti, zcela účelné.“
Zima a hlad
Několikatýdenní jízda do Kazachstánu byla jedním velkým utrpením. Jídla bylo málo, skoro se netopilo a o nějaké hygieně se nedalo vůbec mluvit. Učitelka Nura Cutijevová později vzpomínala, že nehledě na statistiky se v „jejím“ vagonu plném uhelného mouru tísnilo 120 lidí: „Postupně se začaly objevovat nemoci a o několik dní později jsme zjistili, že starci, které cesta vyčerpávala, začali umírat. Pohřbeni byli rovnou ve stepi, hned u vagonů.“ Na místo vlak dorazil 22. března: „Všude byl sníh a mráz jako na Sibiři. Byl to pohled k pohledání. Deportovaní, vyčerpáním se sotva držící na nohou, vynášeli nemocné příbuzné ven (…) Mrtví a umírající leželi takřka podél všech vagónů dlouhého vlaku.“
Lepší nebyly ani následující měsíce a léta. „Vzpomínám si, jak lidé, když neměli co jíst, jedli trávu. Z nějakého důvodu však z trávy otekli. Člověk má nafouklé, ale přitom skoro průhledné břicho, kůži má průsvitnou a dříve nebo později umře,“ vzpomínal s odstupem let poslední sovětský ministr chemického průmyslu a následně čečenský politik Salambek Hadžijev.
Čečenci a Ingušové se v nové „vlasti“ stali občany druhé kategorie. Žili pod tuhým dohledem, často v naprosté izolaci a od svého bydliště se bez povolení mohli vzdálit maximálně tři kilometry. Poměry se sice zlepšovaly, ale velmi pomalu, a tak ještě roku 1948 napočítaly úřady přes 118 tisíc přesídlenců, které akutně ohrožoval hlad. Celá jedna generace Čečenců navíc de facto nezískala žádné vzdělání - ještě roku 1952 totiž školy navštěvovala pouhá jedna třetina dětí.
Přečtěte si: Takoví normální sovětští zabijáci
Kolik Čečenců deportaci na východ nepřežilo, nelze z chaotických sovětských pramenů přesně zjistit. Jasné je, že ještě před naložením do vlaků šlo o stovky až tisíce lidí, cesta do Kazachstánu zahubila další tisíce až desetitisíce deportovaných a první čtyři roky v novém domově nepřežilo možná až 100 tisíc Čečenců. Nejrelevantnější odhady jsou založeny na populační dynamice čečenského národa, kdy jsou ve ztrátách započítány i děti, které se kvůli strádání nenarodily. Odhadů existuje několik a lze z nich vyvodit, že v letech 1939 až 1959 činily tyto nepřímé ztráty 170 až 200 tisíc lidí.
Návrat domů
Okamžitě po smrti Stalina v březnu 1953 se poměry uvolnily. Začaly vycházet čečenské noviny, vysílal čečenský rozhlas, hrálo se čečenské divadlo a nejodvážnější vysídlenci se zkoušeli vracet domů, kde na ně zatím - pravda - nečekalo nic jiného než vězení. Jenže pak v únoru 1956 zkritizoval Chruščov na XX. sjezdu KSSS stalinské nezákonnosti a v lednu příštího roku byla znovuobnovena Čečensko-ingušská autonomní republika.
Okamžitě nastal živelný exodus. Už v roce 1956 se vrátilo domů 25 až 30 tisíc Vajnachů a o rok později celých 140 tisíc. Domy navrátilců byly většinou obsazeny Rusy, kteří se na severní Kavkaz v předchozích letech hromadně stěhovali, a tak byly konflikty na denním pořádku.
V srpnu 1958 dokonce v Grozném vypukly etnické řeže. Na nově nastoleném trendu to však nemohlo změnit vůbec nic. „Rusové začali odcházet hned poté, co jsme se vrátili. Zdálo se, že se nás bojí, a snad dokonce měli špatné svědomí. Nejvíce se jich odkradlo pryč za nocí,“ vzpomínal v 90. letech jeden z deportovaných Hadži Mahomet. Jestliže ještě v roce 1959 žilo v autonomní republice o polovinu více Rusů než Čečenců, pak o pouhé desetiletí později se tento poměr - i díky vysoké porodnosti navrátilců - obrátil (viz graf).
Nenávist až za hrob
Poslední čečenský abrek (povstalec, zbojník) Chasucha Magomadov „slezl“ z hor až v březnu 1976. V kavkazských lesích se skrýval přes třicet let, a když cítil, že mu už mnoho času nezbývá, vrátil se zemřít do rodné vsi. Na hřbitově ho však našly děti a ředitel školy zburcoval úřady. V následné přestřelce vzal s sebou Magomadov na onen svět tři protivníky.
Po rozpadu SSSR přišly dvě rusko-čečenské války. Dnešní čečenský prezident Ramzan Kadyrov dostal od Rusů širokou autonomii, štědrou finanční podporu a rád se na veřejnosti prezentuje jako nejvěrnější vazal a bezmála osobní přítel Vladimira Putina. Uvidíme, jestli to tak vydrží navěky.
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Čtěte dále:
Jako moskyti. Před 100 lety vypukla válka o Těšínsko
Se samopalem v Koreji. Zapomenutá historie české armády v KLDR
Ani sami bohové. Sovětské plány na přetvoření přírody byly velkolepé
Esej: Krvavé a zapomenuté
