Skandál, který se nekoná. Tedy alespoň zatím. Novinové komentáře reagují na odhalení, že americká Národní bezpečnostní agentura monitorovala soukromou komunikaci milionů Američanů, poměrně zdrženlivě. Připouštějí však, že rozsah sledování, byť prováděného v rámci zákona Patriotic Act, je děsivý.
Příští týden přijede Barack Obama do Berlína. Pro kancléřku Angelu Merkelovou to bude dobrá příležitost položit dotaz, co má znamenat gigantický sběr dat Národní bezpečnostní agenturou. A zda je pravda, že americká tajná služba sledovala i miliony e-mailů, facebookových stránek a twitterových a chatových zpráv německých uživatelů internetu.
Kancléřka by měla návštěvu požádat, aby s údaji získanými z Německa za oceánem zacházela co nejopatrněji. Může a měla by poukázat na to, že ochrana, kterou státnímu čmuchalství poskytuje americká ústava, platí jen v USA a že by bylo hezké, kdyby tamní tajné služby nepovažovaly občany jednoho z nejtěsnějších spojenců paušálně za pravděpodobné džihádisty.
Co by naopak dělat neměla? Požadovat okamžitý konec kontrol nebo Obamovi veřejně vynadat. Protože je-li pravda, že americká špionážní data pomohla zabránit teroristickým útokům i v Německu, je kancléřka poslední, kdo by si mohl stěžovat. Pak ale musí požadovat ještě více informací z USA. Merkelová tak stojí před stejným dilematem jako Obama: soukromí je hezká věc, jako kancléřka však nese zodpovědnost za bezpečnost a životy občanů.
Süddeutsche Zeitung: Spojenecký čmuchal
The Guardian: Příliš konzistentní Obama
Reakcí na zjištění Guardianu o rozsahu a hloubce sledovacího programu americké NSA byla široká škála. Mnoho z nich nedrželo pohromadě. Barack Obama i šéf tajných služeb unisono odsoudili „mediální humbuk“ a zároveň se zaradovali, že debata, kterou zjištění vyvolala, je „zdravá pro demokracii“. Tak co platí?
Kongres měl podle jedněch „plný dohled“ nad tajnými programy, podle jiných – včetně těch dohledem pověřených – neměl vůbec tušení o vládních výkladech zákona Patriot Act. Zjevně platí, že až na pár vyvolených neměli kongresmani páru o tom, že NSA může mít přístup k miliardám e-mailů, zpráv a stránek na sociálních sítích.
Obama i britský ministr zahraničí Hague použili stejný argument: Věřte nám, vaše tajemství zachováme. Právní rámec je v obou zemích silnější, než býval, a vládní dohled nad tajnými službami je svým způsobem také silný. Nelze však zjistit, kolikrát dohledové orgány omezovaly aktivity tajných služeb, protože tato informace je tajná.
Argument, že veřejnost má státu věřit, stojí na tekutém písku. Velmi konzistentní je však Obama v přístupu k whistleblowerům – je třeba je chytit a potrestat. Whistlebloweři mohou lézt vládám na nervy. Ale tam, kde legislativa a justice selžou, zůstávají právě oni jediným kanálem vymahatelnosti veřejné kontroly.
Nedělají to pro osobní prospěch, naopak hodně riskují. Jsou skutečnými služebníky veřejnosti, protože jen veřejnost má z jejich činnosti prospěch.
The Washington Post: Demokracie pracuje v utajení
Zdá se, že Eric Snowden je odhodlán vyvolat diskuzi o soukromí amerických občanů, které je obětováno ve jménu bezpečnosti. V tomto ohledu uspěl. Od roku 2008 nevěnovala země takovou pozornost zákonům a procesům, které ovládají sběr elektronických informací.
Je to užitečná debata. Jeden ze Snowdenových dokumentů odhalil i masivní program zaměřený na sběr „metadat“ o každém telefonním hovoru na území USA. Jak upozornily některé reakce, takový přístup představuje dosud neznámý a nepředpokládaný výklad zákona Patriot Act. Takové zjištění jistě nepoškodilo národní bezpečnost a mělo k němu dojít dávno nezávisle na Snowdenovi.
Další program, PRISM, byl zaměřen na sběr internetových dat od firem jako Google a Facebook. Dodatky k zákonu o zahraniční rozvědné činnosti, které Kongres schválil v roce 2008, v podstatě legalizovaly programy, jako je PRISM. Jejich myšlenkou bylo dát vládě možnost sbírat užitečné elektronické informace o zahraničních aktivitách pod dohledem speciálního soudu a Kongresu, které měly také minimalizovat možnost, že by v této sledovací síti uvízl americký občan.
Snowdenovy dokumenty o této minimalizaci do detailu nemluví, ale nemáme zároveň jasný důkaz, že NSA soud a Kongres prostě obešla. Stejně tak nemáme důkaz, že programy byly zneužity, ani že soukromí kteréhokoli Američana bylo ilegálně narušeno. Je-li v tom celém skutečný skandál, pak ten, že se externista jako Snowden může dostat k přísně utajeným materiálům.
Die Presse: Temná stránka velkých dat
David Simon, tvůrce seriálu The Wire (Špína Baltimoru), položil důležitou otázku: Sbírá vláda tato data na základě poptávky veřejnosti po bezpečnosti, nebo prostě zneužívá svou pravomoc? Simon srovnává sběr digitálních dat NSA s odposloucháváním veřejných telefonních budek, které policie prováděla v osmdesátých letech v Baltimoru v rámci boje s drogovými dealery. Policie chtěla odhalit, jak gangy organizují obchod pomocí budek a pagerů.
Obstarala si od soudu povolení sledovat všechna čísla, na něž bylo voláno ze všech budek v problémových čtvrtích. I to se týká základních práv. Z veřejných telefonů přirozeně volali i bezúhonní občané. Směla policie poslouchat jejich hovory? Ne, řekl soudce.
Jakmile policisté zjistili, že volá hodný vnuk babičce popřát k narozeninám, museli odposlech ukončit. Chovali se tak ale? Pravděpodobně ne. Byla tato praxe úspěšná? Ano – vůdcové gangů skončili za mřížemi? Byla oprávněná?
Ano – potvrdilo to vícero odvolacích soudů.
Simon uzavírá, že sledovací program PRISM sám o sobě problém není. Když úřady sbírají data korektně, nešpiclují bezúhonné občany, ale vytvářejí databázi jako nástroj vyšetřování. Nelze však přehlédnout špatnou paralelu mezi telefonními budkami a internetem. Kdo získá přístup k obřím úložištím Microsoftu, Googlu nebo Facebooku, může ihned listovat e-maily, chaty a tak dále. Zásah do soukromí je nesrovnatelně větší. Ale samotný rozsah jej nečiní ilegálním. Nebezpečné je, že s rozsahem roste i hrozba zneužití.
Čtěte také:
Značka Orwell těží ze skandálu PRISM
Kdo je Edward Snowden? Supertajný projekt PRISM odhalil průměrný ajťák
Tajné informace o sledování lidí prozradil bývalý technik CIA
