Není nemožné uvěřit, že jednou mezi globálními hráči bude i firma s českým rodným listem
Před 145 lety vznikla v Praze Živnobanka. První český finanční ústav, který měl podpořit rozvoj českého podnikatelského sektoru. Financoval malé a střední firmy, zejména v průmyslu. To bylo za Rakouska. Za první republiky už šlo o největší československou banku s obrovským vlivem v českém průmyslu. Kontrolovala 66 velkých podniků a napomohla vzniku takových tehdejších průmyslových gigantů, jako byly Českomoravské strojírny Kolben Daněk. Byla to doba průmyslového nacionalismu a úspěchy továrníků se prodávaly veřejnosti stejně jako dnes olympijské medaile.
Potom to spláchla doba komunistického, centrálně plánovaného rozkladu ekonomiky a po revoluci byl nacionalismus, včetně toho průmyslového, zastaralou a nebezpečnou veteší. Nakonec ony slavné české cesty privatizace skončily neslavně v divokých tunelech konce 90. let. A možná i jedním, byť ne nejpodstatnějším důvodem mohla být skutečnost, že zde nebyla velká, silná, na průmysl zaměřená Živnobanka, ale jen malý, stejnojmenný finanční ústav patřící nejprve Němcům a potom Italům. Ti jí nakonec vzali i onen starobylý a slavný název.
Ikonou se staly velké nadnárodní giganty, které u nás za silné vládní podpory skutečně vytvořily desetitisíce pracovních míst. Zdálo se, že obnova kapitalismu v Čechách je u konce. Ale nebyla a zejména během posledních pěti hubených let se ukázalo, že průmyslový nacionalismus a národní ekonomika nejsou v globalizovaném světě vůbec žádný přežitek, ale naopak bezpečný přístav v rozbouřeném moři.
Prostě jinak svou firmu řídí najatý manažer globální společnosti, který co tři roky střídá destinace, a jinak domácí majitel, jehož žena chodí někde v Dejvicích či v Plzni do samoobsluhy a děti do školy. Je pozoruhodné, jak si málokdo všímá těch desítek středních a dnes už možná docela velkých rodinných firem, které se za posledních pět let prosadily na domácím trhu, ale také ve světě, v nejtvrdší konkurenci. V tomto čísle týdeníku Euro přinášíme rozhovor s nositelem slavného jména Martinem Wichterlem, jenž je velmi nerad, když se ho kdokoli ptá na dědečka. Protože on má svůj Wikov, solidně velkou a úspěšnou strojírenskou firmu, která stojí na jeho píli a nadání a ne na čočkách po dědečkovi.
A na jiném místě píšeme o podstatně méně úspěšném globálním projektu průmyslové zóny v Kolíně, která měla zasypat svět malými auty světových značek vyrobenými lacinou pracovní silou z Česka.
Úspěšných průmyslových podnikatelů jako Wichterle je celá řada, od veřejně známých tváří, jako je třeba Zbyněk Frolík z Linetu, po tváře zatím a neprávem neznámé, jako Lubomír Stoklásek z Agrostroje či Jaroslav Klíma z hi-tech firmy Tescan z Brna. Miliardové zakázky nakonec sklízí i kdysi takřka zkrachovalá Škoda Plzeň vlastněná českými manažery, která se prosazuje se špičkovými strojírenskými produkty a šlape na paty mnohem větším a mocnějším globálním hráčům.
Nějaká ta Živnobanka by asi neškodila, ale i bez ní, když budeme trochu optimisty, není nemožné uvěřit, že jednou mezi těmi globálními hráči bude i firma s českým rodným listem, náš národní šampion. K tomu se ale opravdu neprodotujeme z peněz Evropské unie, které stejně skončí v cukrárně Myšák u nějaké cyklostezky. A nepomůže ani žádná zvláštní vládní politika.
Každá vláda by měla jen nechat lidi jako Wichterle dělat svou práci, nepřekážet jim a nezatěžovat je byrokracií ani neúměrnými daňovými a sociálními náklady. Ono se to totiž vyplatí nejen jim, ale i nám všem ostatním.
Podle všeho je ale pro řadu politiků i pro širokou veřejnost ze všeho nejtěžší právě tohle pochopit. ?
O autorovi| PAVEL PÁRAL, paralp@mf.cz
