V záplavě medailí příběhy zůstaly skryté
Aténské olympijské hry skončily a na veřejnost vyšly zástupy smělců: prý dobře vědí, jaké ony řecké hry byly. To je odvaha! Sedět pár dní u televize a tvrdit, že právě „to, co se ukazuje“, bylo ONO.
Nezastírám, že bych si býval nechal namluvit totéž. Nebýt ovšem zásadní chyby, které jsem se zcela mimoděk dopustil: v průběhu olympijských her jsem cestoval a viděl sportovní přenosy očima čtyř veřejnoprávních televizí: zdejší ČT, slovenské „dvojky“, německé ZDF a britské BBC. A výsledek?
Jasné přesvědčení, že člověk by měl zůstat raději naivním. Srovnávací pohled „za obrazovku“ docela bolí: olympijské hry se nejenže jeví jako superpokrytecké nacionalistické divadlo, ale člověk dokonce ztrácí i pocit jakési základní jistoty: co je vlastně skutečností? Neměl by divák uvažovat mnohem více o tom, co právě nevidí, než o tom, co se mu na obrazovce zjevuje? A zapadá vůbec ona režijně předvybraná skutečnost do nějakého smysluplného řádu věcí a dějů?
Slovenští plánovači.
Nejbanálnějším zdrojem rozpaků je pravděpodobně již pouhý fakt, že každá z televizí sice nabízí olympiádu „v přímém přenosu“, ale přesto zcela jinak. Neboli: televizní přenosy jsou svědectvím o zřetelném míjení. Míjení, jež je definováno finálovými disciplinami, v nichž soutěží ti kteří národní hrdinové. Míjení, jež je určeno takřka výlučným zájmem nikoli o hru samu, ale o výsledky vlastních barev. Zkrátka, olympiáda má tolik podob, kolik ji přenáší (národních) televizních společností.
Teoreticky to všechno zní samozřejmě, ale když se mi jednoho dne přihodilo, že jsem mohl zkontrolovat úhel pohledu čtyř televizí najednou, docela mě ona nesourodost zasáhla: zatímco ZDF považovala za nejdůležitější událost přítomné chvíle utkání německých pozemních hokejistů, ČT 2 vydávala za „přítomnou olympijskou skutečnost“ plážový volejbal, BBC obsáhle představovala britskou běžkyni Kelly Holmesovou a konečně slovenská televize nabízela ze záznamu jízdu „svých“ vodáků. Kontrolní otázka: propojily se tyto skutečnosti, nabízené ve stejný čas jako „přímé přenosy“, v jakýsi celkový olympijský dojem? Ani náhodou.
Jedním z důvodů, proč tomu tak není (či dokonce - proč to asi vůbec není možné), je průvodní slovo národních komentátorů. Ačkoli bych dokázal sestavit pořadí podle toho, jak se která televizní stanice pokoušela vyvolat co nejucelenější pocit (ČT, BBC, ZDF, STV), dá se říci, že ani jedné z institucí se to docela nepodařilo. Totiž: principem přístupu všech jmenovaných televizí k olympiádě byla ve větší či menší míře jakási národní sebezahleděnost. Sebezahleděnost, která dává divákovi (bezděky či záměrně) najevo, že všechno to, čeho si právě teď MY nevšímáme, není ani důležité, ani zajímavé.
Nejkrystaličtější příklady tohoto přístupu nabízela svým divákům slovenská televize. Ta nejenže prostřednictvím svých moderátorů bez ustání počítala medaile a zjišťovala, zda Slovensko v Aténách „plní plán“, ale často se nenamáhala sdělovat ani vítěze soutěží, v nichž nestartoval žádný krajan (který by se třeba mohl zasloužit o překročení plánu). Přičemž - tohoto prohřešku se slovenská televize dopouštěla nejen ve volnějších částech vysílání, ale dokonce i v „přímých přenosech“. Například: právě jsme přepojili na kanoistický kanál. Pojedou naši! Rodáci z Komárna pojedou o zlato. Před tímto závodem se již odjela dvě finále v jiných kategoriích, ale tam se Slováci neprobojovali. Tečka. Pome hoši do teho!
Utajení vítězové.
Dalším zajímavým úkazem televizních olympijských přenosů je absence ceremoniálů, při nichž se udílejí medaile. Přitom: co může spojovat jednotlivé disciplíny v jeden olympijský celek víc než chvíle hymen a vavřínových věnců? Nepochybně máloco, a přesto je režiséři považují za cosi zdržujícího.
Podle mých zkušeností (ale čárky jsem si nedělal, to přiznávám) byla k vítězům všech národností nejvelkorysejší Česká televize. Uprostřed stojí BBC, která alespoň míjela ceremoniály nenápadně, a tedy důstojně. Je mi líto, ale nejméně obratní se jevili Slováci - pokud třeba atletický stadion ztichl a trojice vítězů nastoupila na „bednu“, komentátor bezohledně prohlásil: teď se tady budou udílet medaile (které se nás netýkají, znělo nevyřčeně mezi řádky), a tak bychom mohli přepojit na jiné sportoviště (nebo snad dokonce pustíme záznam rozhovoru s tři dny starým slovenským medailistou?).
Ale budiž: můžeme doufat, že olympijským vítězům se dostalo cti a uznání i bez televizní asistence. Zřejmě nejhlubší pocit ztráty jsem si uvědomil až v poslední olympijský den. Pozoroval jsem závěrečný nástup sportovců, uvědomoval si, že jich v Aténách soutěžilo deset tisíc, a najednou mi začaly chybět příběhy. Co všichni ti lidé kolem svého soutěžení prožili? Jak si třeba vedli ti, kteří přijeli coby jediní zástupci svých zemí, coby takzvaní outsideři? S jakými pocity, a koneckonců i výsledky soutěžili ti, kterým je hodně přes třicet, a tudíž letadlo do Pekingu nestihnou? A tak dál a dál, najednou jsem věděl, že mi olympiáda prostřednictvím výsledků a televizních výsečí proklouzla mezi prsty.
Pravda, člověk by si mohl částečně pomoci. V hledání příběhů, a to i nebritských, byla nejlepší BBC. Jenže co je to platné: já patřím sem. Kdo neskáče, není Čech. Do země, která je pořád ještě spíše zemí výsledků.
