Olomoucké syrečky, hořické trubičky nebo štramberské uši to mají za sebou, Evropská unie už jim jejich specifickou českost přiklepla. Na registraci jiného, neméně výrazného tuzemského fenoménu však zatím nikdo kupodivu ani nepomyslel: na našeho „vola“. Respektive jazykového „tyvola“. Škoda, protože je to české unikum. Víte snad o jiném evropském jazyce, v němž převážná většina mladších uživatelů už více než půlstoletí v každé své neoficiálně pronesené větě několikrát osloví hospodářské zvíře? A to způsobem tak dokonale přirozeným, jakým například Angličanům naskakuje určitý či neurčitý člen. Komunální satira, která se nadměrnému „volování“ mezi mládeží v šedesátých letech tesilácky vysmívala, je dávno mrtvá a zapomenutá, kdežto „ty vole“, „voe“ či jenom „ve“ dnes na sebe nadále pokřikují jak šedesátiletí zedníci na fuškách, tak třináctiletí puberťáci před školou. A to bez rozdílu v Praze, v Chebu, v Havířově, v Břeclavi… Jistě, teenageři si říkají také krávo, debile nebo kreténe, tak jako si před padesáti lety nadávali do magorů, mániček a hipíků, ale ten vůl je jaksi stálice. Ať je socialismus nebo kapitalismus. A už to nikoho ani nedráždí.
Proč ta popularita? A jak volování vlastně vzniklo? Kupodivu těžká otázka. O původu dnes mimořádně frekventovaného spojení „ty vole“ toho totiž naši jazykovědci moc nevědí. Jan Chromý z Ústavu pro jazyk český připomíná, že toto oslovení už je zachyceno v Příručním slovníku jazyka českého, který vycházel v letech 1935 až 1957, kde je doloženo příklady z díla spisovatele Karla Matěje Čapka-Choda, narozeného v roce 1860. Jisté také je, že slovo „vůl“ v přeneseném významu „hlupák“ se používalo už ve staré češtině. Není vyloučeno, že lví podíl na rozšíření „volování“ mohli mít Jiří Voskovec s Janem Werichem, kteří se sami mezi sebou něžně oslovovali vole. „Volování“ posledních přibližně tří generací Čechů (méně už Češek) totiž také není žádným hrubým nadáváním do dobytčat nebo do hlupců. Spíše je to jakýsi intimní šťouch, pomocí kterého se mluvčí snaží více zaujmout adresáta.
Jazykovědec František Čermák, který se podivuhodně mnohovýznamovým slůvkem „vůl“ podrobně zabýval, si všiml, že „volování“ je v první řadě sdělením velké momentální nelibosti mluvčího bez ohledu na nějakou přesnost označení. Bodejť, když „vole“ v dialogu teenagerů kolikrát ani nedává smysl, protože adresátu se dostane co proto slovy daleko sprostějšími, mezi nimiž stádo verbálního dobytka funguje jenom coby spojovací řetěz. Slovo „vůl“ je tak podle Čermáka dokonce nejen podstatným jménem, nýbrž často i zájmenem nebo částicí. Však také experti na komunikaci označují oslovení „ty vole“ za bezvýznamové slovo, pouhou berličku pro snadnější vyjadřování.
Kdy konkrétně tahle berlička zaplevelila češtinu, už ale asi nikdo nezjistí. Padesát let staré oficiální dokumenty spontánní mluvu Čechů nezachycují, byť třeba v novinovém zpravodajství za éry prezidenta Antonína Novotného se to voly v hanlivém slova smyslu hemžilo až běda. Můžeme se jen domýšlet, že ohromnou oblibu „volského“ oslovení způsobila přesnadná výslovnost, umožňující také zkrácení ze dvou na jednu slabiku, což jistě imponovalo módní „cool“ nebo „free“ ledabylostí. Dnes je však na „volovi“ nejzajímavější jeho trvanlivost. Kdo si před čtyřiceti lety myslel, že vykleštěný býk za každým druhým slovem ve větě puberťáků a adolescentů se brzy rozplyne jako pára nad hrncem spolu s vlnou džínových bund a dlouhých vlasů, se zkrátka spletl. Starej dobrej vůl poslušně slouží dodnes, dědečkům, otcům, synům i vnukům zároveň. Občas dokonce matkám a dcerám. Svým způsobem je tak jedinečným pojítkem poválečných generací. Který jiný evropský jazyk takového obětavého tahouna má?
Ale kdoví, možná se oslovením „ty vole“ častovali Češi už ve středověku nebo v době barokní. „Poznal jest vůl i osel Stvořitele svého, poklekše na kolena, oslavovali jeho,“ zpívá se v jedné velmi starobylé vánoční písni. No, řekněte, dá se specificky české rovnítko mezi voly a lidmi vyjádřit něžněji?
Popisek: Žasli lidé i voli. Že by výsadní postavení slova „vůl“ v českém jazyce mělo svůj původ už v tradičním betlémském výjevu?