Čechy bych chtěl vidět jako milosrdné a praktické. S imigranty můžeme a měli bychom být solidární
Dnešní příspěvek Daniela Grose o azylové politice v Unii obsahuje hned několik postřehů, které stojí za to rozebrat z ekonomického hlediska. Jakkoli je možné v principu souhlasit tím, že břemeno imigrační vlny by mělo být sdíleno, nemůžeme toho dosáhnout podle nesmyslného klíče navrženého Bruselem.
Ten bych na rozdíl od Grose neoznačil za „odvážný“, spíš mi přijde málo bystrý a ve svých důsledcích poměrně nebezpečný. Každý, kdo si zaslouží nějaký vysokoškolský diplom, a nemusí to být zrovna z ekonomie práce, by měl chápat, že absorpční kapacita jednotlivých členských zemí ani zdaleka není vypočitatelná podle triviálního vzorce o dvou parametrech, jimiž jsou hrubý domácí produkt a počet obyvatel, což je bohužel to, s čím přišel Brusel.
ZAPLATIT PAŠERÁKY
Na tomto problému si nemáme dokazovat prvoplánovou loajalitu k evropské myšlence, je třeba úspěšně integrovat migrační vlnu. Abychom to zvládli, měli bychom přinejmenším zohlednit takové faktory, jako je míra nezaměstnanosti a nabídka volných pracovních míst v příslušné kvalifikační struktuře, která by měla alespoň trochu kopírovat tu, s níž přicházejí žadatelé o azyl, případně ekonomičtí migranti, jichž je nepochybně většina.
I kdybychom nakrásně měli spoustu pracovních pozic, jež by odpovídaly profilu imigrantů, je tu taková „drobnost“ – mzdová hladina. Dokonce i ten, kdo tenhle přerozdělovací klíč vymyslel, musí uznat, že je krajně nepravděpodobné, že by ekonomičtí migranti měli zájem o práci v zemích, kde je „mzdová prémie“ několikanásobně nižší oproti bohatým členským zemím, a nelze z ní ani po letech uhradit to, co imigranti zaplatili pašerákům, aby se do EU dostali.
To už nemluvím o tom, že tradiční model imigrace má charakter sněhové koule. Vždy se lépe uchytíte v zemích, kde již nějaká relativně početná komunita z vaší mateřské země existuje. Nejde o jazykovou blízkost, ta často nerozhoduje. Ostatně vynikající příklad nám dává moderní česká historie.
Opravdu si někdo myslí, že bychom měli v Česku tak silnou vietnamskou komunitu, kdyby tady již za starého režimu nepracovaly desítky tisíc Vietnamců, kteří získali nejen základní znalost jazyka, ale hlavně orientaci v poměrech a možnostech, kde a jak se tady lze uchytit? Jazyková blízkost je pochopitelně výhodou: Ukrajince do Česka lákala nejen nabídka manuální práce za několikanásobek ukrajinské mzdy, ale také schopnost se po pár měsících jakž takž domluvit. Stejně tak pro Rumuny a Moldavany byla atraktivní jakákoli země, kde se hovoří románskými jazyky: od Portugalska až po Itálii.
Představa, že pro syrské nebo irácké Kurdy bude Česko zajímavou destinací, je už z tohoto důvodu zcela scestná a žádný rozdělovací klíč je tady neudrží.
Gros má pravdu v tom, že o atraktivnosti jednotlivých cílových zemí a síle migračního proudu do nich nerozhoduje jenom existence silné etnické komunity, jazyková blízkost, ale i přiznávání sociálních dávek. Srbsky či makedonsky hovořící ekonomičtí imigranti nepůjdou do Česka, i kdyby se jakž takž domluvili. Nepůjdou tam, kde jim nikdo nenabídne ani zdaleka takové zabezpečení včetně finančních dávek, jaké dostanou v Německu nebo v kterékoli jiné „štědré“ zemi. Svézt se se silnou imigrační vlnou, která prodlužuje dobu, než budou ekonomičtí imigranti vráceni zpátky, je z ekonomického hlediska výhodnější než dřít bídu s nouzí doma. Tenhle systém oni nevymysleli, pouze jej využívají a v jejich očích dává perfektní smysl. Každý měsíc se počítá.
Stejně tak dává ekonomický smysl ignorovat nějaké „nařízení z Dublinu“ a pustit imigranty dál, kam chtějí, což je to, co dělá nejenom utrápené Řecko, ale také Itálie. Odsuzovat Maďary, že vlnu zadržují na svých hranicích, je schizofrenie. Už vůbec se nedivme Srbům a Makedoncům, že přijíždějící masy „lifrují“ dál, jak nejrychleji to lze.
BLBÁ PRAVIDLA
Čemu lze rozumět jen s velkými potížemi, je postoj německé kancléřky Merkelové, která fakticky vystavila Syřanům pozvánku, aby pak Německo zavřelo hranice a německý ministr vnitra fakticky vyhrožoval krácením transferů z Bruselu těm, kteří nepřijmou přerozdělovací klíč, jenž je nejen nepromyšlený, ale hlavně kontraproduktivní. Kancléřka to myslela jistě dobře, ale to je tak všechno, co se k tomu dá říct.
Zrychlit azylové řízení, jak doporučuje Gros, je samozřejmě potřebné. Gros je ale bohužel velmi skoupý, pokud jde o nalezení chytřejšího klíče k řešení. Grosova koalice těch, kteří jsou svolní k přistoupení k blbému pravidlu, totiž neříká nic libějšího, než že sdružuje ty, kdo jsou schopni uposlechnout i blbé pravidlo. A na téhle konformitě bych světlou budoucnost Evropy opravdu nerad zakládal.
Z vynuceného přijímání lidí, kteří budou mít problémy s uplatněním, nebudou mít žádné zázemí a narazí na málo přátelské prostředí, vznikne jenom jedna velká frustrace všech zúčastněných. Česká vláda tenhle princip odmítá právem, ale je úplně „nasuchu“ s alternativní nabídkou.
Než dovolit hňupům a konformistům, aby se tvářili jako ti morálně oprávnění, bych tisíckrát raději sestavil poctivou nabídku, kolik lidí s jakou kvalifikací můžeme ze Sýrie přijmout, a nabídl větší číslo než to, které nám chce Brusel vnutit. Vláda tuhle šanci neuchopila, ale jsem strašně rád, že to někdo udělal za ni a vytáhl ji z totální argumentační bryndy. Chlapskou, racionální a konstruktivní nabídku pěti tisíců pracovních pozic pro Syřany s odpovídající kvalifikací podali zaměstnavatelé.
Tudy, a ne přes nějaké debilní byrokratické klíče totiž vede cesta k integraci lidí, jimž jsme morálně povinováni pomoci, a zároveň ani je, ani sebe nechceme odsoudit k frustraci a intoleranci. Milosrdní a praktičtí, takhle bych nás chtěl vidět.
Představa, že pro syrské nebo irácké Kurdy bude Česko zajímavou destinací, je zcela scestná a žádný rozdělovací klíč je tady neudrží.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK • zamecnik@mf.cz
