Nepřítele západu zachraňuje ropa a zemní plyn
Libyjský zázrak. Tak by se dala pojmenovat politická cesta, kterou v posledních několika letech urazil plukovník Muammar Kaddáfí, svého času jeden z největších nepřátel Západu. Jeho země, jež bývala synonymem pro „státní terorismus“, se vrací na mezinárodní scénu coby normální hráč. Tento trend se zdá být potvrzen poté, co se z Libye před několika týdny vrátil Richard Lugar. Návštěvě amerického prezidenta v Tripolisu, řekl ve Washingtonu tento vlivný americký senátor, již nic nebrání.
Mise Richarda Lugara, jenž v Libyi domlouval nejen návštěvy George Bushe a Condoleezzy Riceové, ale i zřízení ambasády Spojených států, samozřejmě nepřišla jen tak. Evropská unie jako celek zrušila sankce proti této zemi již v roce 2004. Francie urovnala bilaterální vztahy s Libyí v témže roce poté, co Kaddáfí souhlasil se zaplacením 170 milionů dolarů kompenzací pozůstalým obětí leteckého neštěstí z roku 1989 a britský premiér si s Kaddáfím potřásl rukou na libyjské půdě v březnu 2004. „Jde o naprosto zásadní zlom v historii regionu a v historii války proti terorismu,“ řekl Tony Blair v beduínském stanu, v němž se schůzka s obávaným plukovníkem odehrávala.
Zatímco normalizace dvoustranných vztahů mezi Británií a Libyí byla – podobně jako v případě Francie – podmíněna kompenzacemi za teroristický útok vůči dopravnímu letadlu (v případě Británie šlo o letadlo společnosti Pan Am, jež se zřítilo nad skotským městečkem Lockerbie v roce 1988), ochotu západních zemí vůbec s Muammarem Kaddáfím mluvit vyvolalo cosi ještě zásadnějšího: Libye se v roce 2003 vzdala snah o získání zbraní hromadného ničení.
Má nové spojence.
Námluvy mezi Tripolisem a západními spojenci se pochopitelně neobešly bez nervozity, podezíravosti a občanských protestů. Jestliže plukovník, jenž svrhl vojenským pučem libyjskou monarchii krále Idrise v roce 1969, musí Západu dokazovat, že to s novou (ba až antiteroristickou) tváří myslí vážně, jeho noví „spojenci“ jej naopak přesvědčují, že v pozadí jejich ochoty „není žádná skrytá agenda“.
Pokud se týká politiky, diplomacie a mezinárodní bezpečnosti, může to být pravda. Jenže pokud bychom za „skrytou agendu“ považovali i zájmy ekonomické, pak Spojené státy, Británie a další neříkají pravdu. Z hlediska zásob ropy, plynu a dalších nerostných surovin je Libye potenciálním zlatým dolem.
Jak dokládají údaje mezinárodních organizací a odborného časopisu Oil and Gas Journal, libyjské zásoby dosahují 39 miliard barelů ropy. V zemi je dvanáct ropných polí, což podle odborníků zdaleka není konečné číslo. „Libye zůstává geologicky neprozkoumaným teritoriem a do budoucna nabízí řadu objevů,“ tvrdí například konzultantská firma Wood Mackenzie Consultants. Navíc Libye představuje i velký potenciál z hlediska zahraničních investic; částečně kvůli mezinárodním sankcím a částečně kvůli domácímu embargu, uvalenému Kaddáfího režimem na zahraniční společnosti, jsou libyjské zásoby ropy pokryty smlouvami se zahraničními olejářskými společnostmi pouze z 25 procent.
Že jsou politická jednání mezi západními politiky a Muammarem Kaddáfím úzce spojena s obchodními zájmy, svědčí řada skutečností. Například: když Tony Blair opouštěl v roce 2004 Libyi, chlubil se britským médiím, že jsou v zemi opět otevřeny dveře pro britské investice. Dva příklady za všechny: anglo-holandská firma Shell získala smlouvu na průzkum libyjského pobřeží ve výši 550 milionů liber a příslib zakázek obdržela také firma BAE Systems.
Samosebou že pozadu nejsou ani Američané. Naopak. Zhruba měsíc před návštěvou senátora Lugara získala firma Occidental Petroleum Corporation povolení navrátit se po devatenácti letech do Libye a navázat na někdejší těžbu ropy. Zřejmě i proto, že má před ostatními firmami náskok, zahájila těžbu velmi rychle. Nyní tato americká společnost těží v Libyi až patnáct tisíc barelů denně.
Zájem o šanci působit v Libyi je v celém světě velký. V lednu 2005 se do aukce o pozemky v patnácti průzkumných územích přihlásilo 56 společností. Nejvíce jich získala již jmenovaná Occidental Petroleum Corporation. O druhý největší podíl se dělí ChevronTexaco a Amerada Hess a zbývající seznam zahrnuje ty firmy, jež získaly „aspoň něco“: Indian Oil Corporation, Oil Search Ltd (Austrálie), Petrobras (Brazílie), Sonatrach (Alžírsko), Verenex (Kanada) a Woodside (Austrálie). Je na první pohled zřejmé, že evropské společnosti v letošním lednovém kole naprosto propadly a nezískaly od Libye nic. Bilanci si vylepšily v aukci březnové, do níž se energicky přihlásily Shell, BP i Statoil.
Neprozkoumané zásoby.
Zásobami ropy se ovšem ekonomický potenciál Libye, jejíž hospodářství po uvolnění mezinárodních sankcí roste o šest až sedm procent ročně, zdaleka nevyčerpává. Další devizou je zemní plyn, jehož těžbu Libye rok od roku zvyšuje, a to ze dvou důvodů: za prvé, její zásoby jsou tak velké, že si zvýšený export může dovolit (odbytiště hledá Libye především v Evropě), a za druhé, Libye se rozhodla založit svou energetiku především na plynu, aby „zbylo více ropy na vývoz“ (tento plán se jí ovšem daří naplňovat jen zčásti).
Jelikož v případě plynu platí ještě více, že libyjské zásoby jsou z velké části neprozkoumané, země se rozhlíží po zahraničních investorech i v této oblasti. Jeden z největších kontraktů – projekt zvaný Western Libyan Gas Project – vlastní v joint venture (50/50) společnosti Eni a NOC, což je státem vlastněná Libyan Oil Company. Zatímco ještě loni byla hlavním odběratelem libyjského plynu španělská společnost Enagás, letos se export rozšířil na Itálii a jejím prostřednictvím ještě dále do hloubi Evropy. Podmořským plynovodem, jenž ústí u břehů Sicílie, proudí denně zhruba osm miliard kubických metrů plynu. Další plynovod, jenž spojí pobřeží severní Afriky s jižním Španělskem, by měl být podle plánů dokončen na konci letošního roku. Stane se tak doplňkem (konkurencí) plynovodu mezi Marokem a Španělskem.
Mohl zůstat zapomenut.
In summa: ačkoli se Libye snaží zredukovat svou závislost na ropě (vývoz ropy představuje 95 procent libyjských zdrojů tvrdé měny) a zvyšuje své investice do zemědělství, turistiky, rybářství, plynu či těžebního průmyslu, nemůže se tato země před mezinárodními společnostmi rouhat: je to především ropa, co přineslo Libyi mezinárodní pozornost. Někteří analytici dokonce tvrdí, že bez přírodního bohatství by Kaddáfí zůstal i se svým režimem v izolaci zapomenut.
Co ve skutečnosti způsobilo libyjský zázrak? Co změnilo teroristu v antiteroristu? Odpověď vězí hluboko pod horkou libyjskou půdou.
