Přiznávám, že jezdit poměrně často do Amsterdamu je pro mne snadné. Vždyť tam žije můj nejvýznamnější dědic! Říkám to proto, abych podpořil své tvrzení, že jsem o dění v jednom z nejdeštivějších měst Evropy více než jen průměrně informovaný. Naposledy jsem měl štěstí a celé čtyři dny nejen nepršelo, ale bylo dokonce i slunečno.
Nebylo mi tak zatěžko obětovat jeden půlden vyhřívání se v jedné ze zdejších nekonečných front. A na co se v Amsterdamu stojí „šory“, jak tady zástupům zájemců říkají? Přece před muzei. Na Rembrandta před Říšským či na Matisse před Stadelijkem – to bylo na jaře. Tentokrát si na Museumspleinu vymyslelo něco výjimečného sousední Van Goghovo muzeum.
Nepočítaje časté výlety do největšího nizozemského města nebo malý „odskok“ do Záhřebu kvůli Rodinovi, jsem dost rozmazlený samotnou Budapeští, v níž jsem se v posledních letech nemohl nabažit souborných výstav Leonarda, Moneta, Toulouse-Lautreca, Matisse, Rembrandta a jejich přátel. Viděl jsem toho tedy poměrně dost, a přesto ze mne současný norsko-nizozemský kurátorský kousek v Amsterdamu vyrazil výkřik.
Nadšený výkřik
Pravda, ne zděšený jako na slavném obraze Edvarda Muncha, ale výkřik. Nadšený a radostný, protože práce norského velikána tu propojili s díly Van Goghovými. A to tak, že vedle sebe pověsili obrazy, jež by mohly mít cosi společného. No toto! Vincentovu Hvězdnou noc nad Rhônou s Edvardovou „jen“ Hvězdnou nocí například. A vůbec první verze Munchova Výkřiku, která v Nizozemsku dosud nebyla vystavená nikdy, potvrzuje příbuznost obou mistrů, byť jde o šílenství.
Nechtěl jsem tu machrovat, jsem jen nadšený amatér, který je ochotný strávit ve frontě na vstupenku do fungl nového křídla Van Goghova muzea přesně čtyři a půl hodiny. Zjistil jsem totiž, že i tato nezbytná předehra na „Van Muncha“ na sluncem zalitém nejkrásnějším „muzeumplacce“ světa měla nejen svůj význam, ale i nečekané kouzlo.
Čtěte také:
Nejatraktivnější města světa: Vede New York, Praha spadla na 51. příčku
