Po bezmála roce cestování mám prázdnou kapsu. Jenže ještě nejsem v cíli – potřebuji se dostat z Perthu do Sydney. Jinými slovy ze západu na východ přes celou Austrálii, čtyři a půl tisíce kilometrů suchou pustinou.
Na letenku nemám, transkontinentální jízdenka vlakem Indian Pacific je ještě dražší. Nemám vlastně ani na autobus. Chvíli si pohrávám s myšlenkou naskočit načerno do nákladního vlaku s uhlím, ale nakonec se rozhoduji pro starý dobrý autostop.
Nejtěžší je dostat se nekonečným předměstím Perthu na Great Western Highway, pak už to jde samo. První stop mě sveze jen pár kilometrů, druhý je o něco lepší a třetí, rozesmátý fousatý farmář, mě po zdvořilostních formalitách nabídne nocleh u sebe na farmě. Ross a jeho žena mě hostí vínem a kuřetem, mezitím mi vyprávějí o těžkostech pěstování pšenice a chlubí se poháry ze soutěží v letu na rogalu.
Druhý den projíždím krajinou, kudy se před sto lety prohnala zlatá horečka. Dnes jsou města jako Kalgoorlie nebo Coolgardie mrtvá. Navečer se dostanu na okraj pověstné planiny Nullarbor. Čeká mě tisíc kilometrů pustiny bez jediného města. Lidé mě od stopování přes planinu odrazovali.
1300 kilometrů jedním autem
Ve skutečnosti je to snadné. Když už vám někdo zastaví, vezme vás celou cestu až do Adelaide. Proč by vás vyhazoval uprostřed pouště? Simon mě sveze 1300 kilometrů, což je můj rekord na jedno auto. Projíždíme nekonečnou plání se zakrslými eukalypty a suchou trávou na červené hlíně. Silnice je rovná jako přímka, podél běhají klokani a ptáci emu. Nad námi krouží orli.
Řidičů je tak málo, že se při potkání zdraví. Každých sto kilometrů se objeví roadhouse, jediná stopa civilizace. Tvoří ho benzinka, bufet, motel a parkoviště pro kamiony. Můj řidič spí v motelu, já venku. Když si stavím stan, vyděsí mě stovky pavoučích očí, které odrážejí světlo mojí baterky. Z pláně pokračuji přes Broken Hill, Dubbo a Modré hory až do Sydney. Celá cesta mně trvá devět dní a sveze mě 19 aut.
Každý řidič by stál za samostatné vyprávění, dohromady tvoří docela reprezentativní vzorek australské rurální populace. Naslouchám střihačům ovcí, kteří neustále cestují za prací z místa na místo. Vezou mě dělníci z železných dolů, které tvoří páteř australské ekonomiky. Jednu noc dokonce přespím doma u Aborigenů. Jejich domácnost je živá, plná dětí a trochu chaotická. Veselý nepořádek, který mi trochu připomíná domácnosti Romů, které jsem měl možnost navštívit doma v Čechách.
Najednou jsem v Sydney. Kapsu mám pořád prázdnou, ale připadám si bohatý. A trochu smutný, že to už skončilo.
Čtěte také:
OECD: Nejlépe se stále žije v Austrálii, Česko je třiadvacáté
