Nevím, jak se Pražáci smířili s tím, že na dolním konci jejich Václaváku skončil provoz proslulý bufet Koruna. Nejspíš to bylo skličující. Také obyvatelé Budapešti měli podobné zařízení, byť jiných rozměrů a s jiným obsahem. Rozhodně to byl „bufet“ a k městu patřil téměř tak jako hrad. Vynikající zákusky, sendviče a samozřejmě skvělá káva. Jediné místo, kde se zmrzlina prodávala i v zimě. Místo, kde si milenci dávali rande dlouhých 63 let. Právě tolika let se dožil „Jégbüfé“ – Ledový bufet.
Stejně jako Koruna legendární místo v užším centru, jen se v něm stálo. Nejlepší místa byla samozřejmě u výloh, jež nabízely výhled na štíhlý Alžbětin most, po němž odtud odjížděly a přijížděly miliony aut… na cizince, jak spěchají na nedalekou „Vácičku“, slavnou pešťskou pěší zónu, nebo zvedají zraky vzhůru na Pařížský dům se skvostným Pařížským dvorem, jenž kdysi byl nejhezčí pasáží v Evropě.
Byl a snad i bude. Uvidíme za sedm let, kdy tu arabský investor dokončí luxusní hotelový komplex — příčinu konce Ledového bufetu. S Jégbüfé se během posledních dnů před uzavřením přišly rozloučit tisíce lidí, samozřejmě spíše starších. Těch, kteří se tu svého času vždycky stavili cestou z univerzity na svůj krémeš, později sem vodili své děti a ještě nedávno vnoučata.
Přišli se rozloučit ani ne tak se zákusky nebo milou tetou za pultem jako spíš se svým mládím, přestože se časově překrývala s šedým socialismem. I mne tu nakonec přemohl sentiment při vzpomínce na svá gymnaziální léta. Já jsem sem chodíval na „čumendo“.
Před bufetem totiž byla nejspíš nejrušnější zastávka autobusu číslo 7 před vchodem do metra, pohlcujícím a chrlícím masy lidí… a mezi nimi samozřejmě hromady pěkných dívek, nejlépe v minisukních, jež v tu dobu začínaly své úspěšné tažení světem módy.
Čtěte také:
