Víc než měsíc lákal k pozastavení před Velkou synagogou v centru Budapešti symbolický „parčík soch“. Skulptury upozorňovaly na desítku světoznámých maďarských Židů, kteří rodnou zemi něčím proslavili, a Maďaři by je tak měli hodnotit podle činů nezávisle na původu, vyznání, sexuální orientaci či politických názorech. Ostatně výstava zorganizovaná Svazem židovských náboženských obcí se jmenovala Maďarsko hledí hlavně na hodnoty.
Pravda, expozice připomínala například novináře a nakladatele Josepha Pulitzera, který se tiskovým magnátem stal až v USA. Maďaři každoročně pláčou při udílení Pulitzerovy ceny, že málokdo ve světě ví, že slavný Joe se narodil ve městě Makó u Segedínu jako József. Ani u Houdiniho lidem mimo Maďarsko neevokuje velké H jako Hungary, přestože se slavný kouzelník, iluzionista a eskapolog jmenoval Erich Weisz a byl budapešťským rodákem. I on se však stal mezinárodně uznávaným šílencem až za Velkou louží.
Obyčejný budapešťský László s jarmulkou na temeni hlavy tuto exhibici ve veřejném prostoru kvituje s povděkem, protože kladla důraz na pozitivní věci, a to tu před synagogou nebývá vždy zvykem. Attila je také Žid, ale jemu se průběh akce vůbec nelíbí, protože mohla vynést více peněz. Šlo totiž o součást kampaně Svazu židovských náboženských obcí, aby Maďaři věnovali jedno procento z daní právě této organizaci.
A protože je právě dnes v zemi poslední den pro daňové přiznání, končí také výstava. Tento židovsko-židovský „spor“ lze rozseknout snad jen bonmotem přímo z rabínských výšin: „Není důležité to, co chceš říci, ale to, co z toho lidi pochopí…“
Čtěte také:
Náš člověk v Berlíne: Rozhněvaný nemladý muž
