Oženil se v Zákupech, žil na Konopišti, vozil ho český řidič, měl českého dvorního fotografa a v Benešově se po něm jmenuje celý pivovar. Také nás prý chtěl ochránit před Velkou válkou. Kdyby byl arcibiskup Dominik Duka papežem, jistě by ho blahořečil.
Jako každé krasosmutnění má i příběh Františka Ferdinanda četné trhliny, které je ale záhodno raději přejít mlčením. Konopiště si arcivévoda nevybral cíleně, ale jako luxusní vyhnanství. Vztah s dvorní dámou, byť nadvakrát povýšenou, byl morganatický a Žofii to ve Vídni „dávali sežrat“.
Řidič Lojka byl sice rodák z Třebíče, ale především rakouský voják. A i s tím mírotvůrcem je to složitější. František Ferdinand patřil na vídeňském dvoře mezi jestřáby. V roce 1912 chtěl vést preventivní válku proti Srbsku a válečnických plánů se vzdal až poté, co nenašel v Německu spojence.
A že to byl kovaný Habsburk? To nám nevadí. Byl hodný a byl náš. Snad proto jsme siroty po něm z Čech po velké válce vyhnali.
Rychlé tužky si ale nestěžují. Dějiny nejsou žádná danost, ale vyprávěnka pro všechny, kteří si ji chtějí poslechnout. Ta o Františku Ferdinandovi se pořád poslouchá docela pěkně.
Čtěte další komentáře Blahoslava Hrušky:
Nesnesitelná lehkost igelitového pytlíku
