Psal se květen 1978 a na ruzyňském letišti přistálo letadlo s výjimečným hostem. Na českou půdu poprvé po více než 30 letech vstoupil Baťa. Thomasi Georgeovi, vnukovi slavného zakladatele firmy a dnešnímu prezidentovi společnosti, bylo tehdy rovných třicet let. Narodil se symbolicky v únoru 1948, jen pár dní před komunistickým pučem. Už ne doma ve Zlíně, ale ve švýcarském exilu, kam se rodina musela uchýlit. Jeho narození jako by předznamenalo budoucnost firmy, která musela začít téměř od nuly.
Thomas George měl při svém příletu do Prahy drobné obavy. Jeho otec Tomáš Jan zvaný Tomík se sice velmi dobře znal s tehdejším kanadským velvyslancem v Praze, ale to v té době ještě zdaleka nic neznamenalo. Tomíkův strýc Jan Antonín Baťa byl totiž po válce v Československu odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu kvůli údajné kolaboraci s Němci, která se však nikdy neprokázala.
„Měl jsem trochu obavu, aby si mě tu nenechali. Na letišti můj kufr stále nepřijížděl. Říkal jsem si, že mi tam určitě něco schválně zabalí,“ vzpomíná dnes sedmdesátiletý Thomas George Baťa ve zlínském hotelu Baltaci nedaleko novodobého centra města, jehož základy nechal před desítkami let postavit jeho dědeček. Dnes se tu může jako Baťa cítit svobodně, ale v roce 1978 to vůbec nebylo jisté.
„Tehdy jsem byl nervózní. Ale najednou se ve dveřích objevila s mým kufrem nějaká krásná žena a perfektní angličtinou mi řekla: Máte něco k proclení? Ne? Tak běžte,“ povídá muž, který se sám perfektně česky nikdy nenaučil.
Vzpomínky na moravský Detroit
Jeho otec Tomík si vzal za ženu německy mluvící Švýcarku, žili spolu v Londýně a poté v kanadském Torontu, takže v rodině se mluvilo hlavně anglicky. Tomík navíc už ani nepočítal s návratem do Československa. Byl přesvědčen, že komunismus vjeho rodné zemi jen tak nepadne. Děti proto svůj rodný jazyk neučil.
Přesto se jeho syn Thomas George do tehdy normalizačního Československa na vlastní pěst vydal. „Kanadský velvyslanec nám dal lístky na hokej. Tehdy se v Praze hrálo mistrovství světa. Ale měl jen lístky do českého sektoru. Naštěstí Češi tenkrát Kanadu rozdrtili asi 60:0,“ směje se Thomas George. „Pak jsme jeli tatrovkou do Zlína a každý si myslel, že jsem vnuk Jana Antonína Bati. Vše se vyjasnilo, až když mě přišel pozdravit učitel, který ještě učil mého otce. To byla strašně emoční záležitost,“ vzpomíná Thomas George.
Přečtěte si také:
Nejmladší z rodu. Rozhovor s pravnukem zakladatele obuvnického gigantu
Do Zlína, kterému se díky typické cihlové architektuře z doby jeho dědečka dodnes přezdívá moravský Detroit, před několika dny zavítal znovu. Tentokrát na oslavu 25. výročí od návratu firmy na tuzemský trh. Slavnost proběhla přesně podle starých baťovských tradic, tedy podle známých hesel „zákazník je náš pán“ a „zaměstnanec spolupracovníkem“.
Vedení firmy pozvalo do luxusního zlínského hotelu 140 nejvěrnějších zaměstnanců Bati z celého Česka, zaplatilo jim kulturní program, raut a nechybělo ani vyhlášení nejlepších „spolupracovníků“ za celé čtvrtstoletí. Ocenění si z rukou Thomase Archera Bati, Georgeova třicetiletého syna, převzaly dvě „spolupracovnice“: mistrová z jediné Baťovy továrny ve střední Evropě v Dolním Němčí na Slovácku, která pro závod pracuje už více než 40 let, a pak také ředitelka vlajkového obchodu firmy v Česku na pražském Václavském náměstí.
Baťovský startup
Baťa před 25 lety začínal v Česku znovu od píky. Dnes by se řeklo, že to byl vlastně takový startup. „Mému otci bylo vté době sedmdesát, tedy stejně jako teď mně. Nikdy si nedokázal představit, že by se tato země znovu otevřela západním demokraciím,“ říká Thomas George.
Přesto jeho otec Tomík nikdy nezapomněl mluvit česky a při první velkolepé návštěvě Zlína v prosinci 1989 působil, jako kdyby svým rodným jazykem mluvil každý den po celých 40 let nucené emigrace. Tomíkův obrovský zájem o československou transformaci a pomoc zemi zpět do Evropy se projevil mimo jiné založením zlínské univerzity, jejíž kampus přímo v srdci města je dnes ozdobou Zlína.
Po návratu do Československa přišel Tomík za svým synem s tím, že musí být ti vůbec první, kteří otevřou v Praze soukromý obchod. Baťa se však oficiálně vrátil až o něco později - v roce 1993. Přesně před 25 lety.
Toto výročí si firma chce připomenout i velmi výjimečnou událostí - znovuotevřením památníku Tomáše Bati, který přivítá první návštěvníky v říjnu tohoto roku. Budova od zlínského funkcionalistického architekta Františka Lydie Gahury byla postavena nedlouho po smrti obuvnického krále v roce 1933. Mezi dvěma velkými studijními ústavy vznikla krychlová budova ze železobetonového skeletu a skleněných výplní. Koncepce jednotlivých pater byla variabilně měnitelná. Samotné dílo působilo velmi vzdušně.
Čtěte více o možném vstupu firmy Baťa na burzu:
Rozchod s tradicí? Baťa zvažuje vstup na burzu
Jako symbolická vzpomínka na zesnulého Tomáše Baťu byl v interiéru památníku umístěn i model jeho letadla Junkers F 13, v jehož útrobách zahynul poblíž otrokovického letiště v červenci 1932. Po vypuzení slavného obuvnického rodu z Československa byl v 50. letech památník přestavěn pro potřeby gottwaldovského filharmonického orchestru a krajské galerie. Vznikl z něho Dům umění. V bývalém koncertním sále však je dnes jenom prach.
„Letos kopii letadla Junkers do památníku vrátíme,“ říká nadšeným hlasem Rosemarie Blyth-Baťa, vnučka zakladatele firmy a sestra Thomase George. Dnes vede Baťovu nadaci, která se na obnově památníku podílí.
„Památník je taková zvláštní budova. Je to vlastně jen taková skleněná krabice. V létě je tam horko, v zimě chlad. Nemá topení ani klimatizaci. Je tedy velmi těžké ji užívat, ale je velmi krásná,“ popisuje Rosemarie, vlastním povoláním grafická designérka. Do Zlína cestuje pravidelně až čtyřikrát ročně. Jinak po zbytek roku žije částečně v Itálii a v Kanadě.
Vedle Tomáše Bati si Zlín od letoška ještě více připomíná i jeho nevlastního bratra, který po Tomášově smrti společnost převzal a ve 40. letech se usadil v Brazílii, kde později i zemřel. Jana Antonína Baťu, od jehož narození letos uplynulo 120 let, připomíná nová pamětní deska u zlínské vily, která nese jeho jméno. Kromě textu ji zdobí také otisk páru bot.
Staronový památník Tomáše Bati i pamětní deska Jana Antonína Bati mají ambici stát se novými turistickými magnety Zlína, města, které si dodnes zachovalo svůj unikátní americký nádech.
Konec rodinného byznysu?
Tomíkovu snahu pomoci Česku zpět mezi vyspělé země dnes převzal jeho syn Thomas George. „Před osmdesáti lety tady každý na každého střílel. A teď tu máte 28 zemí pohromadě, kterým se spolu daří velmi dobře. Samozřejmě že jsou tu nějaká selhání, ale když srovnám Brusel s Washingtonem, je to pořád jen malá vesnice. Doufám, že prezident a premiér zachovají silnou orientaci země na spojenou Evropu,“ říká s nadějí v hlase nynější hlava obuvnického rodu.
Samotnou firmu Baťa, která ve Zlíně vznikla v roce 1894, čekají v dalších letech poměrně zásadní změny. Thomas George nevylučuje ani vstup firmy na burzu, což by znamenalo konec tradičně rodinné firmy. Některé pobočky už tímto způsobem cizí kapitál přitahují, například ta indická.
„Mnoho nejvýkonnějších společností jsou firmy, jejichž akcie jsou obchodovány na burze, ale zároveň jsou ovládány jedním silným podílníkem. To pro nás jako celek může být do budoucna zajímavé a strategicky výhodné. Myslím, že čas se k tomu blíží. Můj syn Thomas Archer by mohl celému procesu pomoci, probereme to v představenstvu,“ uzavírá výhled do budoucna své dosud čistě rodinné firmy Thomas George Baťa.
Čtěte také:
