Český premiér Andrej Babiš, jak se v krizi ukázalo,
chápe leadership jako určitou verzi božské všudypřítomnosti. Ten, kdo je všude,
kde se něco důležitého děje, se blíží omnipotentnímu bohu, který dokáže všechno
zařídit a vyřešit. Lídr se podobá pastýři, který se stará o své ovečky, vždy je
po ruce, nablízku, připraven pomoci.
Je na něj spolehnutí, obětuje se pro ostatní. „Komu
chybí roušky, ať se ozve, a JÁ je tam osobně přivezu.“ Věta premiéra Babiše,
v níž se skrývá celý koncept jeho lídrovství i jeho smysl. Ovečky slouží
pastýři jako prostředek zvýznamnění, jejich bezpečí není přehlíženo, ale
smyslem bezpečí je potvrzení výtečnosti lídra, nikoli samo bezpečí.
„Nous sommes en guerre sanitaire“, „Jsme ve zdravotní válce“, oznamuje francouzský prezident Emmanuel Macron. Rétorické gesto, v němž se lídr stává velitelem armády, bojujícím proti infekčnímu nepříteli. Slovem válka se dává jasně najevo, že situace je vážná, je také ihned srozumitelné, že vrchní velitel armády bude jednat neodkladně a razantně.
Komentář: Není člověk v tísni jako člověk v tísni
Přijímat tvrdá opatření ve válce je snadnější, než když se
to děje v obvyklé každodennosti. Macronův projev k národu byl
vyjádřením vrchního velitele, generála, který za sebou šikuje všechny, kteří
mají sílu se infekci postavit. Armáda nevzniká na základě pastýřské moci, nýbrž
v ideovém šikování lidí, které strhne myšlenka boje a nasazení vlastních
schopností proti nepříteli. Děje se tak v zájmu národa, šikuje se národ,
který svůj boj vyhraje. Lídr je možný jedině jako tahoun národa, který umí
nejen vést, kam je třeba, ale také nejprve svou výzvou národ (znovu)vytvořit.
Český premiér by nikdy nezahájil svůj projev slovy „Češky,
Čechové, moji drazí krajané“. Prezident Macron jinak ani začít nemůže, protože
jako prezident republiky naplňuje národní ideu – „Françaises, Français, mes chers
compatriotes“. Francie je ve válce s koronavirem, a její prezident stojí
v tomto boji v jejím čele, tak jak se od něho žádá. Je válka, a
v ní se táhne za jeden provaz, ať už jsme vpravo nebo vlevo, ať stojíme
politicky kdekoliv, a to vše v zájmu národa, v zájmu republiky.
Skeptickým a vlastenecky vcelku chladným Čechům se tato
rétorika může zdát přehnaná a patetická, jiný typ lídrovství se ale ve Francii
nepřipouští. Macron dnes naplňuje ideu národní republiky, s koronavirem se
bojuje s praporem v ruce a s Marseillaisou na rtech (zpěv a vlajky
v oknech, které sledujeme v Itálii, mají podobný společenský rozměr;
na probírání rozdílů tu bohužel není čas).
Posílení imunity. Kysané nápoje a fermentovaná zelenina obohatí střevní mikrobiotu i život
Německá kancléřka Angela Merkelová se vlasteneckému patosu
zcela vyhýbá. Ostatně boj proti koronaviru, to nejsou mezinárodní závody, které
nyní na nějaký čas nahradí zrušená sportovní utkání, v nichž se obvykle
národní resentimenty kanalizují nejlépe a nejčastěji.
Merkelová představuje vědecký typ řízení s odstupem. Přenechat
odborníkům, co jejich jest, vytvořit jim podmínky, dát jim peníze a dohlédnout
na to, aby vše vcelku co nejlépe fungovalo. Merkelová zbytečně nestrhává
pozornost na sebe, ani nešikuje národní jednotky ve zdravotní válce. Jako
obvykle jen naslouchá, aby všechny ty hlasy a názory mohla dát vláda nějak
rozumně dohromady.
Jaký typ vedení upředňostňujete?
Krizové řízení se tu rozděluje do dvou větví: větev konkrétního
boje tady a teď, a větev širší úvahy na téma, jak to do budoucna zařídit, aby
první vítězství nad koronavirem nebylo i hospodářskou a společenskou
sebevraždou. Merkelová v probíhající krizi řekla jednu jedinou opravdu
důležitou věc: musíme udělat proti nemoci maximum, ale zároveň nesmíme
dopustit, abychom ohrozili ekonomické podmínky naší budoucnosti. Úlohou
politika, naznačila nepřímo Merkelová, je vyvažovat obě linie krizového
managementu: myslet na život teď i potom, protože po koronaviru nepřijde, nesmí
přijít potopa.
V Česku se toto napětí rýsuje ve zdánlivé opozici mikro
a makro pohledu. Premiér Babiš je kritizován právě za to, že se zcela vrhnul na
mikro management, který ale vážně drhne ve funkčnosti státních aparátů, přitom
zcela pomíjí makro rozměr dnešní krize. Tak překvapivé to není. Premiéra Babiše
dohání to, co podceňuje po celou dobu svého vládnutí: myslí na okamžité teď,
ale skoro vůbec se nestará o budoucnost; věnuje se akutním problémům, ale
nekultivuje a nepřipravuje systémy společnosti na svět, který přichází a
přijde.
Koronakrize je typickou ukázkou globálního problému, jenž
zřejmě nebude výjimečnou záležitostí, ale stane se typově realitou, na niž se
budeme muset připravovat, s níž budeme muset umět žít. V takovém
světě se budeme muset naučit vidět mikro i makro úroveň zároveň. Co je
v malém, musí fungovat i ve velkém, co je nahoře, budiž i dole. Globální
svět se stále více podobá celkovosti propojené hermetické reality, pro niž
bohužel naše mysl není připravena. Je příliš orientována na národní a osobní
hranici, přitom je potřeba vrátit se k celku, „vrátit se na Zem“.
Vidět svět neustále jako hologram, v němž se mikro a
makro spojují v jedno – to byla, je a bude cesta života, to by jednou
mohla být i cesta politiky…
