Naši Švýcaři nám rozumějí

9. 1. 2006

Vpřed znamená krok zpátky

(perex)
Domy A69 nejsou ikonickými stavbami, jež mají zaručené místo v učebnicích architektury. Patří však mezi stavby, podle kterých bude jednou posuzována obecná architektonická úroveň naší doby.

(praporky)

Dnes by v architektuře bylo progresivnější být tím, kdo udělá krok zpátky a nepohrne se s vlajkou dopředu Investoři na jednu stranu chtějí domy, které by byly stejně levné a racionální jako paneláky, bojí se však, aby tak také nevypadaly. Jako bychom se vraceli o sto let zpátky.

Jsou tři a všichni mají v rodném listu stejný letopočet – rok 1969. Říkají si proto Atelier 69, nebo dnes A69 -architekti. Název to neokázalý, uměřený a především vnitřně odůvodněný. Snad trochu konzervativní, přesto též nepostrádající náznak čehosi dráždivého. Totéž se dá říct i o stavbách, pod nimiž jsou architekti Boris Redčenkov, Prokop Tomášek a Jaroslav Wertig podepsáni. Jedenáct let jejich společné tvorby nyní mapuje výstava Remixy, která je od úterý 17. ledna otevřena v galerii Jaroslava Fragnera.
Nejznámější realizací A69 je obytný komplex Villa Park Strahov na samé hraně strahovského kopec. Ve své době jeden z nejambicióznějších bytových projektů v Praze (dokončen na jaře 2003), brzy možná zastíní ještě velkolepější Central Park Praha v sousedství žižkovské Parukářky. První část tohoto dvoumiliardového rezidenčně a sportovního areálu podle projektu A69 by měla být dokončena již letos v létě.

Mladí a úspěšní

Výjimečnost ateliéru A69 v domácím kontextu bývá často zdůrazňována dvěma přívlastky – mladý a mimopražský. Soutěž na Strahov totiž Redčenkov, Tomášek a Wertig vyhráli v pouhých třiceti letech, v době, kdy domovským sídlem jejich ateliéru byl ještě Cheb. Dnes se nálepce „mladí a nadějní“ logicky brání a už pět let mají též pražskou kancelář. Faktem však zůstává, že patří mezi nejúspěšnější architekty své generace a že žádný „regionální“ ateliér se v Praze neprosadil tak výrazně jako ten jejich.
Realizace A69 se opakovaně objevují v odborných časopisech a na svém kontě má ateliér i několik oficiálních ocenění: Dvě čestná uznání v soutěži Grand Prix Obce architektů (za rekonstrukci Anglické ulice v Chebu v roce 1999 a za Villa Park Strahov v roce 2004), nominaci na evropskou cenu Mies van der Roheho 2003 (za sanatorium Paták ve Františkových Lázních) nebo zvláštní uznání poroty v soutěži Nový domov 2004 (za rodinný dům Dům-Plot v Chebu).
Poklonu svým někdejším žákům v katalogu výstavy vysekl také architekt Ladislav Lábus, jehož ateliérem na ČVUT všichni tři počátkem 90. let prošli. „Musím říci, že jste byli jedni z mých nejpilnějších studentů. Těm současným vás dávám za příklad,“ říká Lábus hned z kraje rozhovoru, ve kterém s nimi rozpráví o jejich vnímání architektury, o přístupu k práci či o chování investorů.

Vpřed zpátky

Tvorba A69 je charakteristickým příkladem jednoho z výrazných směrů domácí „přísné“ architektury, jak o ní hovoří historik a teoretik Rostislav Švácha. V případě A69 jde o tvarově jednoduchou modernistickou architekturu, která se spíše než domácím meziválečným funkcionalismem inspiruje švýcarským minimalismem. Mezi typické prvky patří otevřená dispozice, snaha propojovat vnitřní a vnější prostor stavby používáním velkoplošných okenních stěn a záliba v materiálové estetice. Výraz domu utvářejí především velkorysé plochy „holých“ stěn a zdí pojednané jednou v pohledovém betonu, jindy obložené dřevem či vyskládané z kamenů.
Nejde však o nějaký dogmatický program či o pouhé opakování stále téhož schématu. I když si A69 příliš nepotrpí na experimenty, rozhodně o jejich domech nelze říct, že jsou jeden jako druhý. Sdílejí sice společnou estetiku, vždy jsou však navrhovány individuálně a s pochopením pro konkrétní lokalitu. Zajímavým příkladem moderního domu na předměstí je chebský Dům-Plot. Rodinný dům, který jako by byl jen zastřešeným cípem zahrady, jež je vymezená vysokou obvodovou zdí. Nebo naopak, jako by zahrada byla jen jedním z dalších pokojů domu. Od svého okolí se dům odvrací, uzavírá se před ním, netváří se však alespoň, že vůbec neexistuje.
V soudobé světové architektuře jsou minimalismus a modernistická strohost bezmála již anachronismem. Na významu nabývají expresivní hodnoty a architekti se víc a víc se podobají sochařům. Své domy nekonstruují, ale modelují. A69 jsou v této perspektivě konzervativci až na půdu. V rozhovoru s Lábusem k tomu Jaroslav Wertig říká: „Myslím, že ta inovační cesta je dnes v krizi. Představuje tak všeobecně rozšířenou ambici, že by bylo progresivnější být tím, kdo udělá krok zpátky a nepohrne se s vlajkou dopředu.“

Hledání standardu

„Uvědomili jsme si,“ pokračuje Wertig, „že se snažíme všichni experimentovat a nabízet něco nového. Ovšem chybí nám standard, vůči kterému bychom se mohli vymezovat. Standard dnes vzniká masovou bytovou výstavbou. Co bylo předtím, je zapomenuto, zůstal jen strach z panelákového standardu.“ Tedy snaha o kultivovanou architekturu v mezích možného, což je velký a nevděčný úkol.
Investoři na jednu stranu chtějí domy, které by byly stejně levné a racionální jako paneláky, bojí se však, aby tak také nevypadaly. Jako bychom se tak vraceli o sto let zpátky, do doby, kdy architekti byli jen od toho, aby navrhovali fasády. Mantinely, ve kterých ti dnešní musí na bytových projektech pracovat, se stále zužují. „V momentě, kdy investor zaklepe na dveře, tak má ,svůj´ dům nakreslený v kapse. Je to jen číslo, suma, kterou hodlá vložit,“ říká s nadsázkou Prokop Tomášek.
Domy A69 nejsou ikonickými stavbami, jež mají zaručené místo v učebnicích architektury. Patří však mezi stavby, podle kterých bude jednou posuzována obecná architektonická úroveň naší doby. Pokud je tedy budeme hodnotit jako to, co je (či spíše by mělo být) standardem současné české architektury, nezbývá než před A69 hluboce smeknout. Na místo v učebnicích mají koneckonců páni Redčenkov, Tomášek a Wertig v šestatřiceti letech ještě dost a dost času.