Pralesní žirafa okapi nepatří zrovna mezi notoricky známá zvířata, kvůli nimž lidé navštěvují zoologické zahrady. Jakmile však na vlastní oči spatří tohoto tvora ve výběhu, jsou ohromeni jeho mohutností i pozoruhodným zbarvením. „Navzdory tomu, že bílohnědé pruhování na stehnech připomíná spíše zebru, jedná se o nejbližšího žijícího příbuzného afrických žiraf. Pro nás Evropany je navíc pozoruhodné to, že jejich společní předkové obývali kdysi starý kontinent a teprve odtud se vydali na pouť do Afriky,“ říká hlavní zoolog královédvorských kopytníků Luděk Čulík. A co teprve když se návštěvníci seznámí s tajemnou minulostí okapi.
Předchůdci dnešních žiraf měli vzhledem daleko blíže k okapi, které proto někteří vědci dodnes nazývají živoucími fosiliemi. Zatímco totiž část zvířat zůstala v srdci afrického pralesa, zbytek populace se vydal na otevřené savany, kde teprve kvůli nedostatku potravy příroda budoucím žirafám „vytahala“ krk.
Okapi zůstávala dlouho tajemstvím i pro přírodovědce a badatele. Navzdory své velikosti byla Evropany objevena a popsána relativně pozdě, a sice až v roce 1901. O tajemném tvorovi slyšel v povídkách Pygmejů už Henry Morton Stanley, ale teprve guvernér britské provincie Uganda sir Harry Johnston uskutečnil expedici, která do Evropy dovezla kůže a lebku okapi.
I přes vědecké uznání a taxonomické zařazení pod jménem Okapia johnstoni byla okapi zvířetem plným mystiky. Fascinující je na něm neobvykle dlouhý jazyk dosahující délky až čtyřiceti centimetrů, s jehož pomocí si zvíře dokáže očistit nejen oči a růžky, ale i uši. Aby na sebe matka s mládětem zbytečně neupozorňovaly predátory v pralese, vybavila je příroda schopností dorozumívat se pomocí ultrazvuků o frekvenci kolem 12 až 30 hertzů. Růžky na hlavě samce zase kdysi vysloužily tomuto zvířeti přezdívku africký jednorožec.
Okapi na zkoušku
Dvůr Králové čekal na zařazení do evropského chovného programu vzácné pralesní žirafy několik let. Uspět lze navíc jen částečně, neboť žádná okapi na světě není ve vlastnictví zoo, ale světového konsorcia. „Naše zoo je od sedmdesátých let největším chovatelem žiraf na světě, a proto je logické, že celé generace zoologů toužily chovat také pralesní žirafu okapi,“ říká Dana Holečková, ředitelka ZOO Dvůr Králové nad Labem. Nicméně ve vyjednávání o okapi se pokročilo až v devadesátých letech. „Osobně jsem vedla velice komplikovaná jednání téměř osm let, než se nám podařilo přesvědčit evropské kolegy, že tady budou mít okapi vhodné podmínky,“ dodává ředitelka.
V roce 1994 se Dvůr Králové zaregistroval do pořadníku evropského chovného programu. „Když na nás po několika letech přišla řada, neměli jsme zdaleka vyhráno,“ vypráví Luděk Čulík. „Následovala cesta do Kolína nad Rýnem, kde jsme před komisí museli obhájit svůj projekt. Teprve pak dostal Dvůr Králové zelenou postavit pavilon.“ Když byl objekt v roce 2004 hotov, přijela jej zhodnotit komise evropského koordinátora. Posuzoval se nejen stav výběhu a celková koncepce projektu, ale i to, jak zoo dokáže chovat jiná vzácná zvířata. V případě Dvora Králové hovořila čísla za vše – opakovaně se tu daří množit například vzácnou zebru Grévyho nebo žirafu síťovanou. V chovu žiraf, blízkých příbuzných okapi, drží královédvorská zoo dokonce dlouhodobě světový rekord, neboť letos se v zoo narodilo již 231. mládě.
Když komise shledala podmínky jako vyhovující, přišel z Antverp v roce 2004 konečně samec Deto. Z hlediska chovu neměl žádnou genetickou „hodnotu“, víceméně měl spíše prokázat, že se o něj zoo dokáže postarat. Teprve pak mohli dorazit další členové budoucí okapí rodiny. Nejdříve chovný samec Ahadi a poté samice Etana. Po neúspěšném páření v roce 2006 se hned druhý pokus podařil a samice Etana v roce 2007 zabřezla. Několikrát týdně se odebíraly vzorky jejího trusu, které se pravidelně posílaly na Vídeňský veterinární institut, kde se potvrzovala březost. Po 440 dnech se pak v Česku v roce 2008 narodil Ewango, vůbec první mládě okapi narozené v zajetí ve východní Evropě. Letošního 8. září se okapí rodina opět rozrostla, tentokrát o samičku. Po narození vážila zhruba patnáct kilo.
Klimatizaci raději ne
Okapi jsou velmi křehká stvoření citlivá na jakékoli změny prostředí a neopatrnou manipulaci, které snadno podléhají. Proto se dnes na větší vzdálenosti převážejí hlavně letecky. Díky vazbám na svou kolonii se první živé okapi dočkala zoo v Antverpách v roce 1919. Samec však krátce po příjezdu uhynul. První mládě narozené v zajetí pak odchovala zoologická zahrada v Antverpách v roce 1953, v USA se to podařilo v zoo Brookfield ve státě Illinois v roce 1959. Právě tyto dvě instituce řídí mezinárodní Záchranný program pro okapi, který byl založen při Sdružení zoologických zahrad a Akvárií (AZA). Evropský chov okapi spadá do programu European Endangered Species Programme, který vede zoo v belgických Antverpách.
Přísné bezpečnostní podmínky chovu se promítají nejen do vybudování zázemí, ale i do každodenní péče. Pavilon okapi je nepřetržitě monitorován několika kamerami jednak z bezpečnostních důvodů a jednak pro případ, že by došlo ke zranění. Záběry mohou prozradit, co se ve výběhu stalo a jak podobné situaci v budoucnu předejít. Pavilon má asfaltovou podlahu, která zaručuje dostatečný obrus paznehtů. Ve stěnách interiéru je zabudováno topení, čímž je docíleno příjemného tepla, které okapi potřebují. Vytápěcí systém je ještě zálohován tepelnými infrazářiči pro případ poruchy prvního systému. „Veškeré mříže jsou vyrobeny z žárovaného pozinkovaného materiálu a dřevo i stěny jsou ošetřeny speciálními nátěry, které mají hygienický atest jako barvy na hračky pro malé děti,“ říká Luděk Čulík. Specifickým zařízením pavilonu je také klimatizace – nejde však o žádné důmyslné elektronické zařízení na bázi servomotorků, ale o primitivní střešní okna, která se zvedají pomocí obyčejné pákové kliky. Hluk motorů by totiž dráždil jemný okapí sluch.
Mlsný jazyk
Vzhledem ke specifickým stravovacím návykům okapi byla jejich výživa pro krmiváře dlouholetým oříškem. Ve volné přírodě se totiž živí více než 100 druhy rostlin. Okolo okapi se denně točí celý tým lidí od krmiváře přes „kuchaře“ a ošetřovatele až po zoologa. Součástí krmné dávky je i banán – ne že by byl svou výživnou hodnotou nějak zázračný, ale okapi ho mají rády a hodí se pro praktické lékařské zákroky. „Pokud okapi potřebujete podat nějaký lék, banán se rozmixuje a rozetře se jí po hřbetě. Okapi ho ochotně slíže a je vyhráno,“ prozrazuje Čulík. Důležité je také znát fakt, že okapi se spolu dorozumívají pod prahem lidské slyšitelnosti. „Chceme-li pracovat s mládětem, musíme vědět, že matka, i když se momentálně pase na druhém konci výběhu, může na jeho zavolání kdykoli přiběhnout a zasáhnout proti nezvanému hostu.“
Přestože podle IUCN okapi nepatří mezi přímo ohrožené tvory, jsou klasifikovány prvním rizikovým stupněm NF (near threatened – blízko ohrožení). Je to především kvůli tomu, že nad okapi neustále visí hrozba ztráty přirozeného prostředí, kterým jsou poslední horské deštné lesy v pralese Ituri v Demokratické republice Kongo. Populaci tohoto zvířete také dlouhou dobu ohrožovala občanská válka v Kongu, která si po několika desetiletích na východě Konga vyžádala více než čtyři miliony lidských životů.
Velkou hrozbou zůstává pytláctví – kaštanově lesklá srst okapi s nádherným pruhovaným vzorem je cenným artiklem na africkém černém trhu a lákavou trofejí pro pytláky. Todd Pitman ve své loňské reportáži o této oblasti pro agenturu AP upozornil na to, že tlak na okapi vzrůstá i od samotných původních obyvatel pralesa Ituri – proslulých Pygmejů Mbuti. Ti své precizní lovecké schopnosti dávno nevyužívají už jen pro svoji potřebu, ale pro prodej masa divokých zvířat lidem v nížinách, kde sílí poptávka. Populace okapi v divočině proto není přesně spočítána, ale pouze se odhadují počty od šesti do dvaceti tisíc jedinců. Jedno je jisté: válkou zdecimovaná DR Kongo bude chtít využít veškeré své zdroje nerostného a přírodního bohatství k ekonomickému růstu. Mezi hledáčky developerů patří i oblast Ituri, která je bohatá na zlato, diamanty, černou rudu coltan, využívanou při výrobě elektronických součástek, dřevo nebo maso.
Malý marketingový potenciál
Z důvodu ochrany tohoto vzácného savce založil v Ituri v roce 1987 badatel John Lukas Okapi Conservation Project (OCP), který jako první na světě začal systematicky s ochranou vzácné pralesní žirafy. V roce 1992 byla poblíž vesnice Epulu zřízena Okapi Wildlife Reserve a v jejím srdci chovná stanice Okapi Breeding and Research Station. Její správou jsou pověřeny Konžský institut pro ochranu přírody (Congolese Institute for Nature Conservation – ICCN) a organizace Gillman International Conservation. V tomto přírodovědném centru se okapi nejen řízeně rozmnožují, ale také zkoumají. V agendě místního managementu nechybí školení místních v boji proti pytlákům a projekty na osvětu udržitelného hospodaření v pralese, která se nyní těší pozornosti mezi původními obyvateli.
Právě z chovné stanice Epulu pocházejí rodem všechny okapi chované ve světových zoologických zahradách (a nikoli z divočiny). Provoz stanice je nákladnou a koordinačně složitou záležitostí. Na jejím chodu se finančně podílí mnoho institucí – UNESCO, Frankfurtská zoologická společnost (Frankfurt Zoological Society), organizace WildlifeDirect či Wildlife Conservation Society (WCS). Důležitým příjmem na financování záchranného programu okapi v DR Kongo jsou ale samotné zoologické zahrady, které se rozhodly je chovat. Právě ony a návštěvníci, kteří do nich zavítají, totiž přímo přispívají na ochranu tohoto druhu v jeho přirozeném prostředí. Je to ukázkové propojení ochranářského úsilí s moderním posláním zoologických zahrad.
Přestože je okapi jednoznačně jedním z nejexotičtějších zvířat, která zoo může návštěvníkům nabídnout, nefunguje většinou jako marketingový magnet. „Okapi bohužel není tak známá jako slon nebo gorila, a tomu odpovídal i ohlas na první narozené mládě v roce 2008,“ podotýká Luděk Čulík. „Přestože spousta lidí na internetu denně sledovala dění okolo chystaného porodu Etany, jen část z nich se na malého okapáčka přijela podívat a naši návštěvnost to zásadním způsobem neovlivnilo,“ dodává.
