Šedesátiprocentní pokles cen akcií někteří překládají jako 60% prostor k růstu
Finanční krize sfoukla světové akciové i komoditní burzy jako podzimní vítr suché listí ze stromů. Pády indexů o šedesát procent od počátku roku 2008 jsou vesměs standardem, některé tituly se zřítily dokonce o více než devadesát procent. A to prý ještě nejsme na dně. Před opravdovým pádem na akciová ústa nás prý ještě čeká krátký vzestup, kdy si spekulanti nahrabou dost na dlouhých pozicích, aby si během avizovaného pádu nahrabali ještě více na těch krátkých.
Přejme jim to. Na spekulaci jako takové není nic špatného. Snad kromě toho, že iniciátorkou současné hypo-kredit-ekonomické krize byla vlastně také spekulace – na trvalý růst americké chuti bydlet a splácet.
A také kromě toho, že roznětkou silného oslabení pro naši ekonomiku klíčového exportu už půl roku před propuknutím krize byla pro změnu spekulace měnová.
A ještě kromě vlivu spekulací na cenu ropy z loňského léta, kdy barel atakoval hodnotu sto padesáti dolarů. Dnes stojí čtyřicet a žádná agentura nezaznamenala, že by se téměř čtyřikrát snížila hustota dopravy, spotřeba elektřiny či výroba v chemickém průmyslu. Dolar však opět slábne a určitě k ropě pár obchodníků přiláká a cena se brzy nejspíše znovu vrátí tam, kde jí to budou limity ekonomiky tolerovat.
Avšak daleko výhodnější sousto pro většinu spekulantů nyní představují akcie. Komodit je přece jen omezené množství a spekulace dokáže hnát vzhůru jejich ceny jen do té doby, dokud na druhé straně ještě zbudou nějací spotřebitelé. A těch vzhledem k recesi reálné ekonomiky ubývá, respektive klesá jejich kupní síla, čímž komodity pro spekulanty přestávají být atraktivní. Zato šedesáti- a víceprocentní pokles cen akcií už nyní někteří překládají jako šedesáti a víceprocentní prostor k růstu.
Jistěže je tu háček. Analytici, investiční bankéři, správci fondů i obchodníci, ti všichni se shodují, že současná krize vytváří obrovské nákupní příležitosti, jaké tu dvacet let předtím nebyly a dalších dvacet let nebudou. Je to ale jako stát u obřího švédského stolu plného neznámých lahůdek a současně držet přísnou žlučníkovou dietu. Tu si zobnout, tamhle taky a ještě tady – jenže tato hra na náhodu roztáčí kolo štěstí nastavené na padesátiprocentní pravděpodobnost výhry. Výsledkem je buď šťastně přecpaný teřich, nebo pořádná kolika a kapačky v nemocnici. Dno krize je sice ideálním nákupním termínem, jenže kdo zaručí, že nakoupené firmy krizi přežijí? U komodit to bylo jednodušší. Pšenici nebo ropu nakonec někdo koupit musel.
Některým společnostem už ale ringový rozhodčí napočítal sedm či osm. Zvednou se před desítkou? Třeba General Motors. Akcie pro spekulanta jako dělaná. Současná cena je 3,6 dolaru za kus, nedávno kolem šedesáti dolarů za kus. Přitom nakoupit právě tuto automobilku na hranici bankrotu nemusí být až tak šílený nápad, jak se může zdát. Bílý dům už potvrdil, že firmu nenechá padnout, na to by totiž doplatila celá americká ekonomika. A na konci krize je růst jedinou alternativou předchozího poklesu. Samozřejmě za předpokladu, že management bude dělat svou práci a dokončí započatou restrukturalizaci.
Otázkou však je, zda se kupci dočkají nějakého zisku. GM je dlouhodobá záležitost, jakým – zdá se – doba nepřeje. Tak, jak postupně přicházely investiční bubliny – internetová, realitní, komoditní a nyní dluhová, zkracovalo se období mezi nimi a zároveň zesilovaly vazby do té doby nesouvisejících, či přímo antagonisticky se chovajících aktiv. A měřeno součtem škod, i jízda na jednotlivých bublinách nabírala na dramatičnosti.
Současná krize je unikátní v tom, že na ni nepasují běžné scénáře. A tak se investoři děsí, že běžné scénáře nebudou platit ani po ní. Nezbývá, než pokračovat s vírou, že přijdou další bubliny a dlouhodobý růst bude zachován. Mimochodem, vlak s akciemi energetických firem právě vyráží ze stanice…
