Lisabonská smlouva byla ratifikována prezidentem Václavem Klausem i s jedovatým dovětkem na téma legitimní odpor proti zvůli Bruselu, a už je tady nový boj o Unii. Část politiků a odboráři se zlobí, že u nás po nátlaku prezidenta nemá platit Listina základních práv EU.
Ber všechno, nebo nic
A popravdě řečeno, právě tahle diskuse poměrně názorně předvádí, v čem spočívá problematičnost Lisabonské smlouvy a jak je to se suverenitou členských zemí Unie. Socialisté přiznávají barvu tím, jak bojují o uplatňování zcela nových sociálních práv vyplývajících z listiny. Jde o to, že o úpravě těchto práv v Česku nikdo nediskutoval, natož aby byly schváleny standardním procesem v parlamentu. Jen byly kýmsi vyjednány a naservírovány v podobě mezinárodní smlouvy formou ber všechno, nebo nic. Na formulování těchto pravidel měli lidé zvolení českými voliči zcela jiný vliv než lidé zvolení voliči německými a francouzskými.
Pokud by platila Listina základních práv EU, bylo by například zcela irelevantní, co si myslí česká veřejnost a jí zvolení politici o dalším rozšiřování kolektivního vyjednávání, které zcela čerstvě dovedlo České aerolinie na pokraj bankrotu. Nikoho by nezajímalo, že nakonec sami zaměstnanci spláchli výsledky tohoto sociálního výdobytku radějii do kanálu a snížili si mzdy, aby nepřišli o práci.
Žárovky formou referenda
To, že Václav Klaus vymohl výjimku z této listiny, však zase až tak moc neznamená. Podstatné je, že Lisabonská smlouva zrušila právo jednotlivých zemí vetovat opatření, na nichž se shodne většina ve velkém množství důležitých oblastí. Z nich kritické jsou právě některé sociální záležitosti a především takzvaná ochrana životního prostředí. Právě k této oblasti docela nedávno proběhlo neplánované a neorganizované lidové referendum. Na absurdní a ekonomicky nepodložené evropské nařízení, které zakazuje prodávat tradiční žárovky, reagovalo obyvatelstvo dost jednoznačně. Žárovky zmizely z obchodů během několika dnů a většina domácností si nadělala zásoby na několik budoucích let v naději, že do té doby se vrátí do Evropy alespoň kousek zdravého rozumu.
Jestli se zastánci Lisabonské smlouvy domnívají, že tohle je ta cesta, po níž se jde ke sbližování národů a jejich užší a užší spolupráci, tak se hluboce mýlí, protože opak je pravdou a Lisabonská smlouva bude začátkem konce EU, pokud nedojde včas k obratu.