V oblasti obchodování mezi spřízněnými osobami došlo začátkem roku k důležitým změnám, vedle novely zákona i k zásadnímu obratu v judikatuře. Novela obchodního zákoníku od 1. ledna chrání prostřednictvím dobré víry nové převody majetku, dříve nabytého v rozporu s ustanovením 196a obchodního zákoníku. To má význam zejména u nemovitostí, kdy katastry zpravidla splnění tohoto paragrafu nekontrolovaly a nabyvatel spoléhající se pouze na zápis v katastru se vlastníkem nikdy stát nemusel.
Nejvyšší soud dosud ve svých rozhodnutích opakovaně potvrzoval absolutní neplatnost všech převodů majetku mezi spřízněnými osobami, které byly uskutečněny v rozporu se zmíněným ustanovením bez ocenění posudkem znalce jmenovaného soudem. Příjemné překvapení proto přinesl nedávný rozsudek, ve kterém Nejvyšší soud, navíc ve velkém senátu, dovodil, že pokud bylo dosaženo tržní ceny a účelu zákona, tedy ochrany společnosti před „tunelováním“ jinak než postupem podle 196a, je transakce platná. Judikát je zajímavý i tím, že se soud snaží domyslet neblahé důsledky, které „zneplatňování“ smluv z formálních důvodů v praxi přináší.
Soudy judikovaná neplatnost pro formální porušení 196a umožnila převodcům a konkurzním správcům namítat absolutní neplatnost a nabyvatel tak často přišel o majetek, ačkoli za něj zaplatil tržní cenu a k poškození převodce nedošlo. Protože absolutní neplatnost nelze zhojit, bývaly jí stiženy i všechny následné převody, ať už se jednalo o obchodní podíly, akcie, pohledávky, nemovitosti nebo jakýkoli jiný majetek, například stroje. Tento problém částečně řeší výše uvedená novela, u starších převodů však nadále hrozí napadení vlastnictví z důvodu neplatnosti.
Konec posudků?
Nejvyšší soud rozhodoval o konkrétním případě a je otázkou, zda jeho závěry lze vztáhnout i na úmyslné porušení zákona. V daném případě byla totiž cena stanovena na základě ocenění znalcem sděleným neformálně a jediný problém spočíval v tom, že znalec byl jmenován soudem a posudek vyhotovil až po uzavření transakce. Zákon při splnění stanovených podmínek posudek jednoznačně vyžaduje, a posudky se tak budou i nadále muset zpracovávat k zajištění platnosti transakce a tím i k docílení péče řádného hospodáře statutárů. Znalci jsou zpravidla schopni stanovit hodnotu předmětu převodu zpětně. Prostřednictvím dodatečného znaleckého posudku by nyní mělo být možné „zhojovat“ neplatné transakce. Problém je, že znalec zpravidla dojde k hodnotě odlišné od ceny, za kterou byla transakce uzavřena. Je otázkou, zda soudy do budoucna nebudou tolerovat i určité cenové odchylky od následného posudku, protože z povahy věci by se i tržní cena dosažená mezi nespřízněnými subjekty od ocenění vždy o trochu lišila. Pokud pouze jedna ze stran transakce spadá pod 196a, bude transakce platná, pokud dle posudku majetek nabyla nebo naopak prodala výhodněji než za tržní cenu. Je nutno mít na zřeteli, že dle judikatury > může mít i nesprávný posudek vliv na platnost transakce.
Daňové důsledky v praxi
Absolutní neplatnost právního úkonu s sebou nese i významné dopady z hlediska daní, a to zejména z hlediska daně z příjmů a DPH (v případě nemovitostí rovněž i daň z převodu nemovitostí a daň z nemovitostí). Z hlediska daně z příjmů bylo dříve nutné podávat dodatečná daňová přiznání a v nich provést opravy (neuplatnit daňové odpisy z nabytého majetku, zohlednit výnosy z kvazi-nájemného, zohlednit úroky z bezdůvodného obohacení apod.). Nyní se začíná prosazovat názor, že se účinky neplatné transakce posuzují až v aktuálním období, a není tak třeba podávat dodatečná daňová přiznání. Nejvyšší správní soud podpořil vloni tento přístup, když rozhodl, že i neplatný právní úkon může mít plnohodnotné daňově-právní účinky. Z pohledu trestního práva je nutno posoudit, zda nedošlo k trestnému činu zkrácení daně. Podáním dodatečných přiznání a neuplatněním daňových odpisů u nabyvatele lze docílit zániku případné trestní odpovědnosti prostřednictvím tzv. účinné lítosti. Lze čekat další liberalizaci judikatury? Věřme, že tato vlaštovka v podobě praktického rozhodování soudů podle účelu normy namísto formální aplikace zákona s nedomyšlenými důsledky bude následována i v dalších případech. Do budoucna tak snad dává větší smysl bránit se až u Nejvyššího soudu i v případech, kdy je současná judikatura konstantní. Soudy totiž zatím často autoritativně dovozují neplatnost právních úkonů, a porušují tak autonomii subjektů práva a umožňují účelově využívat absolutní neplatnosti určitých úkonů.
