Číně mnozí přisuzují roli země, které bude patřit 21. století. Jenže ne každý s takovou hypotézou souhlasí. Překvapivá prognóza amerických analytiků Číně předpovídá daleko pesimističtější budoucnost. Kolem roku 2040 nemá být Čína hegemonem dokonce ani ve svém regionu. Otěže ve východní Asii má převzít Japonsko.
Při pohledu na dnešní Japonsko se předpověď musí jevit nepravděpodobně. Populace ostrovní země je proti Číně desetinová, navíc Japonci nejen stárnou, ale od roku 2010 vymírají. Stát je suverénně nejzadluženější na světě, a ačkoli ekonomika zůstává třetí největší, od 90. let prakticky neroste.
Proti tomu čínská ekonomika neustále stoupá (pokud věříte oficiálním údajům), byť loni růst HDP zpomalil na nejnižší hodnotu za čtvrtstoletí 6,7 procenta, co by za to ale Japonsko dalo – takhle se tamnímu hospodářství dařilo naposledy v 80. letech.
Jak je tedy možné, že za nějakých dvacet až pětadvacet let bude hegemonem regionu Japonsko a nikoli Čína? Mezinárodně uznávaný prognostik George Friedman a jeho kolega Jacob Shapiro svoji předpověď vysvětlují několika argumenty.
Nevýhodná velikost
Slabinou Číny je přetrvávající chudoba velké části populace. V zemi vydělává asi 360 milionů lidí méně než 3,6 dolaru za den (přibližně 90 korun). To je sice méně než miliarda jako v roce 1981, ale pořád je to mnoho.
Problémem je obzvláště regionální nerovnost. Ta existuje všude na světě, v Číně je však enormní. Mezi chudé regiony patří západ, střed a severovýchod Číny, které jsou rovněž ty největší. Z hospodářského růstu v posledních letech tak nejvíce profitovala relativně malá část země na jihovýchodním pobřeží.
Čína řeší ekonomické problémy už nyní. Čtěte:
Žádné dluhy v dolarech. Čínu opouštějí stamiliardy
V Japonsku regionální rozdíly nejsou zdaleka tak velké. Ekonomicky nejvýkonnější je pochopitelně Tokio a jeho okolí, kde žije také nejvíce lidí. Bohatství je rozloženo v populaci rovnoměrněji a Japonsko se nemusí vyrovnávat s rozdílností mezi pobřežními a vnitrozemskými oblastmi.
Velikost Číny dává zemi další minusové body. Na jednu stranu obrovská populace je potenciálním zdrojem pro početnou armádu a nese ohromný lidský kapitál. Jenže Čína kvůli tomu musí utrácet více na vnitřní bezpečnost. Obzvláště když vládne i v regionech, které požadují více autonomie či rovnou nezávislost (Tibet). Historicky je země navíc náchylná k vnitřním konfliktům, a i když byla vždy hrozivá na pevnině, na moři se nikdy nestala mocností.
Vynucená imigrace
A že Japonsko trápí stárnutí a vymírání populace? Pro Čínu, potažmo mnoho evropských států platí totéž. Číňanů je sice stále více, ale těch pracujících už ubývá, jelikož populace stárne. Japonská společnost je sice dosti homogenní a nehostinná k cizincům, zoufalé podmínky to ale mohou změnit a otevřít zemi imigrantům. Těch asijsko-pacifický region nabízí mnoho.
Největší slabinou Japonska není demografie, ale závislost na dovozu potravin, přírodních materiálů i energií. Již před havárií elektrárny Fukušima v roce 2011 Japonsko importovalo čtyři pětiny energie. Koneckonců přístup ke zdrojům ropy byl jedním z důvodů, proč Japonsko vstoupilo do druhé světové války.
V konečném součtu má Japonsko lepší vyhlídky než Čína. Těží z ostrovní polohy a nemusí se potýkat s regionální nerovností. A kolem roku 2040 bude hegemonem regionu, myslí si Friedman s Schapirem.
Čtěte dále:
Odstoupením od obchodních dohod Trump pomůže Číně
Dohody Íránu s Čínou mohou mít na svět větší vliv než Trump
Miroslav Zámečník: Komu se bude podobat Asie
Přečtěte si komentář Ilony Švihlíkové k Číně:
Nový čínský normál
