Náklady na bezuzdnou fiskální politiku Evropy poneseme všichni
Opět se potvrzuje fakt, že Amerika je pro Evropu jakýmsi druhem kupodivu dobře fungující křišťálové koule. To, co se děje za mořem, můžeme pouze s drobným zpožděním očekávat i u nás. Když americké banky přestaly půjčovat peníze, bylo jasné, že se krize – do té doby čistě finanční – přesune i do reálné ekonomiky. Američané se zachovali racionálně a přestali nakupovat zbytečné zboží. První investicí odloženou k ledu byly nové automobily. Úsporný režim domácností se ihned projevil na tamním trhu, už tak dosti narušeném restrukturalizací ve všech automobilkách takzvané Velké trojky – v General Motors, Chrysleru a Fordu. S tím, jak situace evropských bank kopírovala vývoj v USA, bylo jasné, že ani na starém kontinentě se automobilový průmysl nevyhne potížím.
Finanční a nyní už i ekonomická krize se stala tématem číslo jedna a politici k řešení problému přistoupili po svém. Tedy způsobem, na jaký slyší voliči. Evropa se v čele s předsedající zemí jala vyrábět opatření pro záchranu nás všech jako na běžícím pásu. Vzduchem létají desítky i stovky miliard eur subvencí. V rámci rovné soutěže musejí být hezky socialisticky dostupné všem. Takže do Evropské centrální banky i na vlády členských zemí míří zástupy majitelů zcela zdravých bank, jejichž jedinou starostí je, aby si s sebou vzali dostatečně velký kufr na všechny ty dotační peníze. A když už dostaly banky, proč ne automobilky, to by nebyl rovný přístup. „Hnusní Američani, mají pětadvacet miliard, chtějí padesát a dostanou je. A vůbec, jak s nimi teď máme soutěžit, to není fér,“ ozývá se zlostný nářek Evropské asociace výrobců automobilů. Plakat už není nutné, pánové, kapitáni průmyslu, čtyřicet miliard eur z eráru usuší slzičky i těch nejpoškozenějších, i na fedrpuše zbude. Třeba německé automobilce BMW, která je v takové krizi, že za třetí pololetí vydělala jen něco přes sedm a půl miliardy korun.
Jenže vždycky je něco za něco. „Osmdesát procent požadavků, vznesených na motivy řešení krize, s ní nemá vůbec nic společného,“ tvrdí český ministr financí Miroslav Kalousek. Bohužel má pravdu. Není lepší období pro prosazení „nezbytně nutných“ opatření nežli pořádná krize. Občané USA se například v roce 2001 nestačili divit, kolik svobody jim vzal zákon Patriot Act přijatý pod záminkou boje s terorismem. Přitom nebýt útoku na dvojčata, podobný zákon by za mořem neměl sebemenší šanci. Nynější krize slouží v Evropě jako záminka pro revitalizaci plánů na jakousi ekonomickou vládu paralelní strukturám EU, vráží klín do dříve striktních pravidel nevměšování se států do ekonomiky a volné soutěže, a hlavně dává politické reprezentaci zelenou v bezuzdném utrácení. Desítky a desítky miliard eur vydaných na podporu bank a automobilek se nutně v ekonomice musejí projevit. Stará pravda říká, že ad hoc nalitím peněz do problému se v lepším případě nestane téměř nic, ve standardním případě vznikne časem více škody než užitku.
Připusťme, že peníze na vývoj, jak politici subvence v případě automobilek nazývají, nemusejí nutně skončit promrhané. Přesto však vliv mít budou. Společně s penězi na sanaci bank je jejich zdroj ve státních dluhopisech. Většina evropských zemí neviděla vyrovnaný rozpočet už generace, a tak je emise těchto instrumentů v podstatě jediný způsob, jak takovéto prostředky dát dohromady. A právě zde je ukrytý budoucí problém. Vzniklé dluhy bude muset někdo zaplatit. Někdo je v tomto případě eufemismem pro nás všechny, kteří platíme daně. Naše ryze česká zkušenost nám poskytuje optiku, jejíž pomocí můžeme zkusit důsledky současné „záchranné akce“ dohlédnut. Stačí se podívat do státního rozpočtu na položku dluhové služby. Odhadem polovina z ní je suma, kterou platíme za sanaci bank z přelomu tisíciletí. Opravdu jsou na tom ziskové euroautomobilky tak špatně, abychom jejich konkurenční výhodu oproti krachujícím Američanům platili my všichni?
