„Je toto zprávná fízlovnost?“ zeptal se pan Kaplan a v té otázce bylo vše – humor originálu, vynalézavost překladu od Antonína Přidala i bezvýchodná československá normalizace
Antonín Přidal (13. října 1935 až 7. února
2017) objevil pro českého čtenáře postavy nejednoho světového autora (Lodgeovi potřeštění profesoři či Updikův pan Králík), ale byl to pan Kaplan od Lea Rostena, který mu po právu vynesl nesmrtelnost. „To dílo jde někdy za originál,“ řekl v Českém rozhlase překladatel Martin Hilský, „je to přenos dvou kultur. On byl vlastně tvůrcem toho románu v jiném médiu.“ Sám Přidal označil svůj překlad z 80. let za „splněný sen“ a „cosi jako možnost režírovat Laurela a Hardyho na kluzkých schodech dobývaného jazyka“. Než si však sen splnil, musel spolknout spoustu hořkých pilulek.
Rozhovor není výslech
Nadějná 60. léta, kdy po boku svých vzorů Jana Skácela („uměl obcházet cenzuru a také se bránit grafomanům“) a Karla Tachovského rozjel slibnou kariéru v Českém rozhlase, vystřídala normalizace, přišel vyhazov a dvacet let tvrdé dřiny bez ocenění – překlady zvučných jmen (Lorca, Heller, Lowell) vycházely pod jmény přátel. Jedním z nich byl Jan Zábrana. „Dopisovali jsme si celkem pravidelně a musím říct, že jsem byl větším optimistou než on,“ řekl Přidal o mnoho let později. Věřil, že se vše jednou „k lepšímu obrátí, neli k nejlepšímu“ – což se mu také po dvacetiletém vyhnanství splnilo. Jenže už sám dávno nebyl optimistou. Jím moderované pořady Klub Netopýr a Z očí do očí byly vysmívány jako žvanírny pro hrstku intelektuálů, zatímco formátem dne se stávaly hurónské talk-show.
Nadále zastával krédo, že „rozhovor není výslech, nýbrž kontakt“ a že moderátor
nemá v pořadu exhibovat, takže po 13 letech moderování i psaní politických komentářů zanechal: „Stává se z nich lehký satirický žánr, který výsměšně tepe, pranýřuje a rozdává recepty na všechno.“ V závěru života zněl až příliš často jako Jan Zábrana, jakkoli se poměry obrátily: „Nemám rád tu žlučovitost, kterou nejeden politik vydává za ideovou pevnost, povýšenectví, převahu šklebu nad úsměvem, výsměchu nad porozuměním.“
Hebký jak pytel plechu
Antonín Přidal nikdy nerezignoval na vlastní tvorbu, která mu tak pomáhala při kreativních překladech promluv beznadějného studenta Hymana Kaplana: „Někdy sem smutný jak lidi žijou. Jen jídlo, práce, spat. Myšlenky ne! Takový lidi sou jako svěř co nepouštívá mozek na plný oprátky. Člověk nemá byt jako svěř.“ Napsal řadu rozhlasových her a vydal několik básnických sbírek, přičemž ta poslední Zpovědi a odposlechy vyšla předloni a autorova invenční čeština v ní jiskří jako kdykoli předtím: „Nejsi zlý, jen nešťastně srostlý uvnitř, uskřinutý prý“ nebo „jsi hebký jako pytel plechu na ožehlých zádech, v holé náruči – o tvých lžích pomlčím“.
Podle svých žáků na brněnské JAMU byl jako profesor spíše introvert. „On neučil přímo, dával příklady. Spoustu zákrut jeho povahy člověk dohlédl až mnohem později,“ řekl o něm režisér Michal Bureš. Zklamání z toho, že se český národ nevydal po kulturním orbitu západoevropského střihu a namísto toho se zhlédl v byzantinské oligarchii, vedlo Přidala až k některým extrémním soudům. Například když se v jedné anketě vyjádřil pro trest smrti: „Nad cynickými a hromadnými vraždami by trest smrti visel jako memento: Tady má naše jednání mez, která je absolutní.“
O autorovi| Luboš Heger, heger@mf.cz
