Ve všem nezbytném bychom měli dávat přednost lokálnímu před globálním a ve všem nadbytečném bychom měli dovolit globálnímu, aby si užívalo svého prázdného triumfu. Neboť jak globalizace luxusních věcí podráží jejich hodnotu, tak lokalizace jídla a pití podráží všechno ostatní.
Píše Roger Scruton, britský konzervativní filozof a farmář ve své nové knize I Drink Therefore I Am. Je to vyprávění o víně prolínané hlubokým a širokým mudrováním o smyslu všeho, co souvisí s jídlem, pitím, pěstováním, šlechtěním, civilizovaností tvořenou moudrým, laskavým a přátelským pitím a necivilizovaností působenou na jedné straně puritánstvím a na druhé nezřízeným chlastáním. „Víno je civilizace. Rozdíl mezi zeměmi civilizovanými a necivilizovanými je rozdílem mezi místy, kde se víno pije, a místy, kde se nepije.“ In vino veritas pro filozofa znamená toto:
„Pravda vína nespočívá v tom, co pijící vnímá, nýbrž v tom, co rozvázaným jazykem a uvolněnějším chováním dává najevo. Je to tedy pravda pro druhé, ne pravda pro sebe. Víno před námi kreslí svět jako pravdivý a připomíná nám, že když jsme si to dříve neuvědomovali, bylo to proto, že jsme nedokázali být jeho součástí, což je vada, kterou víno umí napravovat.“ Všichni dobří, moudří a laskaví myslitelé všech dob byli rozumnými pijany vína, připomíná Scruton. Včetně těch nejslovutnějších středověkých myslitelů a poetů islámských, které dnešní islám ke své (a naší) škodě sám zatajuje, ale kteří byli hnací energií jeho největší kulturní slávy. Ne náhodou ve víně pijeme arabský „al-kuhul“, což znamená esenci, vnitřního ducha, oduševnělost. Naučme muslimy opět pít víno a bude mír, nabízí Scruton řešení střetu civilizací.
„Víno správně podávané všechno zpomalí, nastoluje rytmus jemného usrkávání místo chamtivých hltů,“ napomíná Scruton dnešní chlastouny urážející víno. V klasickém tradičním způsobu pití se víno „uctívá a vychutnává“. Když se lidé spolu posadí k vínu, „opakují si ve svých duších onen původní čin usídlení, který nás nastavil na cestu k civilizaci a vnukl nám řád sousedství a vládu zákona“.
Víno je podle Scrutona neodlučně spjato s půdou, z níž vzešlo, jejíž chutě a vůně vstřebalo a nám ve sklenici laskavě předává. Je projevem kultury, kultivovanosti, kultivace, víry v božskou harmonii a krásu, snahy o její napodobení, zachycení, sdělení a sdílení. Vrací nás od utilitárního materiálna k nadčasovému duchovnu, pomáhá nám přeřazovat si žebříček lidských hodnot, učí nás odpouštění a přijímání chyb a selhání, katalyzuje naše myšlenky a seřazuje je nenásilně do správného pořadí, umožňuje nám poznávat, že dáváním přijímáme a že naše štěstí zůstává neúplné, dokud se o ně s někým nepodělíme. Dělá nás citlivější k vnímání krásy a harmonie. Povznáší nás z malichernosti a zášti, pomáhá nám radovat se z drobných požehnání, sráží nás z povýšenosti a pýchy a dává nám schopnost radovat se ze štěstí a úspěchů druhých, včetně odpůrců. Umožňuje nám zahlédnout záblesky světa „sub specie aeternitatis“, v němž věci dobré ukazují svoji kvalitu bez ohledu na to, komu patří.
„Mír přichází, když lidé sázejí vinice a končí, když vrtají ropu.“ Mezi velkolepým filozofováním nás Scruton seznamuje s jednotlivými víny, s nimiž se skamarádil, když jako student čundroval na motorce po Francii od vinohradu k vinohradu a když se jako profesor se svými kolegy na Cambridgi propíjel vzácnými ročníky bordeaux a burgundských z univerzitních sklepů. Vedle těch nejslavnějších a nejvzácnějších nám dokáže poradit, jak se stejně dobře napít za poloviční ceny ze sousedních méně slovutných vinohradů, například někdy překvapivě levné lahůdky, jakými dokážou být třebas Cahors, Bergerac, Madiran, Bourgeuil a mnohá rhônská. Neboť, „jako je tomu u žen a koní, ty druhé nejlepší jsou ty nejlepší“. Poví nám, že červená vína katalánského Collioure jsou „plná, bohatá, kulatá, ovocnatá a hebká jako šťavnaté nahotinky sochaře Aristida Maillola, který zde žil“.
„Poválejte jméno Maillol v ústech a představte si při tom dobře tvarované hýždě a dobře vyzrálé víno a přiblížíte se chuti Collioure,“ vybízí nás. „Je vznešené, stabilní, oděné do kněžského hávu, měkce tříslovité, hluboce rubínové, třešňovitě doznívající, křísivé, kombinující sílu s něžností, troufalost s grácií.“
A takto nás vpíjí do překvapení, jež zažil s americkým Horton’s Norton:
„Jeho inkoustovost vytryskla z láhve jako hejno sršňů, přilnula k nosu, rtům a patru a žíhla nás intenzivními chutěmi lískového oříšku, brusinek a melasy. Pak nám na patru začalo zpívat svoje velkolepé dozpěvy. Taktak znatelné foxiny amerického hroznu zněly jako hluboké varhanové tóny pod chórem letních vůní. Pikantní žár zaplavil ústa a žaludkem zněla ozvěna hlubokého mumlání ovoce. Poznávám autentickou chuť Virginie – červenou skalnatou půdu, vlhký vzduch, hmyzem prosycené vánky, to vše vměstnané do tohoto tmavočerného hroznu, zaláhvované a pak vypuštěné v extatických oblacích přes stůl.“ A našinec si při čtení říká, jak mohl kdy pít víno bez hlubokého filozofování?
