Vstupujeme do podsvětí. Desetitisíce cihel dokonale poskládaných do chodeb, točitých schodišť, klenutých stropů a oválných průhledů, které svědčí o poctivém fortelu a jež ani ve své utilitárnosti nezapřou zdobnost časů belle epoque. Nacházíme se ve světě Julese Verna, obklopeni fantaskními konstrukcemi a obřími stroji.
Jsme v kloace velkoměsta, konečné stanici zažívacího traktu Prahy, v bývalé bubenečské čističce odpadních vod, nyní Ekotechnickém muzeu. Mým průvodcem je Petr Nikl, jedna z důležitých osobností české umělecké scény. Přestože jsme sami uprostřed velké klenuté haly, mluví tiše, jako by sděloval tajemství. S rozvahou volí slova. „Není to výstava uměleckých objektů, které nesou nějaké poselství,“ říká. „Je to organismus jednotlivých světelných orgánů, které se potkají s tímto prostorem. Je to nastavené zrcadlo návštěvníkům. Interaktivní pole. Krajina komunikačních her, intenzivní komunikační prostor.“
Mluví o nové instalaci Labyrint světla, kterou právě dokončuje se skupinou dalších 16 výtvarníků. Prostory bývalé čističky ožijí 25 uměleckými „organismy“. Součástí budou projekce, odrazy, prizmata, camera obscura, kaleidoskopy, bicyklové varhany. Tato díla pojí skutečnost, že se zabývají převážně optickými jevy a vytvářejí nehmotné pomíjivé vjemy. Ještě důležitějším pojítkem je však jejich interaktivní podstata. Tyto objekty jsou nástroji Interakce, tedy vzájemného působení mezi autorem a divákem, respektive uživatelem, ale také pojítkem mezi jednotlivými diváky. Návštěvník se nutně stává spoluautorem, iniciátorem akce, ne pouze konzumentem. Na rozdíl od tradičního galerijního prostoru se zde dotyk stává podmínkou, ne zákazem.
Žádný z objektů neponese „návod k použití“. Podle Petra Nikla není důležité, aby všichni návštěvníci přišli na kloub všem exponátům. Zdůrazňuje spíše důležitost momentu objevu než ověření si, že něco funguje tak, jak je předepsáno. „Lidi potřebují být součástí nějaké hry, mít důvěru, mít podanou ruku, že se jich to týká, že je to v jejich moci,“ říká Petr Nikl. „Pak je šance, že začnou komunikovat s něčím kreativním v sobě, se svou představivostí, že se v nich něco vybudí. Výstavní prostory jsou chrámy, ve kterých se člověk bojí syknout. A tohle já jsem chtěl změnit a zkusit, jestli tady u nás je možné přimět lidi k nějaké větší živosti. A když mají hravý klíč, když vstoupí do prostoru , kde je jim to umožněno, odvážou se někdy až moc. Jsou nadržení a z euforie, že vlastně můžou, vzniká atmosféra, která je jiná než na výstavě.“
Petr Nikl je zastáncem názoru, že podobné projekty nabízejí alternativu k tradičnímu vnímání „uměleckého díla“, které se dlouhodobým vývojem stalo výsadou horních deseti tisíc. Těch „poučených a zasvěcených“. Vnímání uměleckého díla v galerijních prostorách je jakousi meditací mezi individuálním divákem a uměleckým dílem. Můžeme to nazvat konzumací jakési myšlenky, estetického prožitku. To, co nám představuje Labyrint světla, je řada konceptů, do kterých jsme pozváni, abychom je „vynalezli“, objevili je sami pro sebe. Již svou podstatou jsou výsledné „obrazy“ nehmatatelné, neopakovatelné a nereprodukovatelné, jako například instalace, do které návštěvník vstoupí a vytvoří kolem sebe svou osobní duhu. Tento fenomén pomíjivosti, prožitku, který existuje v okamžiku svého vytvoření, je de facto pojítkem mezi výtvarným uměním a hudbou.
Labyrint světla je volným pokračováním série interaktivních projektů. Svým způsobem prvním byla Hnízda her v roce 2000 v pražském Rudolfinu. Následovala Zahrada fantazie a hudby na EXPU 2005 v Japonsku, kde instalaci s interaktivními hudebními nástroji zhlédlo kolem 1 700 000 návštěvníků.
Setkání Petra Nikla s producentem a nakladatelem Jiřím Waldem vedlo k dalšímu projektu, nazvaném Orbis Pictus. Je inspirován dílem Jana Amose Komenského, jehož Labyrint světa a ráj srdce Petr Nikl pro Wald Press také ilustroval pro vydání v anglickém jazyce. Projekt sám sestával z objektů většinou akustických, kromě Petra Nikla na něm spolupracovalo dalších dvanáct autorů. Poprvé byl představen v Paříži, potom putoval přes Prahu a jiná česká města do Florencie. V kanadském Vancouveru vidělo Orbis Pictus kolem čtvrt milionu návštěvníků. Od února je instalován v Bruselu v rámci předsednictví České republiky Evropské unii. Byl součástí inspirace pro jmenování roku 2009 Rokem kreativity a inovace a stal se svým způsobem jeho symbolem.
Ve spojení s odkazem J. A. Komenského se nabízí paralela s umělcem jako učitelem, edukátorem, který otevírá svým studentům nové světy empirických vjemů, nové polohy myšlení, katalyzátorem tvořivosti.
„Mám pedagogy v úctě, je to šílená práce. Sám bych učit nemohl,“ říká otec dvou dětí. „Ale myšlenky Komenského jsou po 400 letech neuvěřitelně aktuální a nám všem určitě blízké. Umění je terapeutické, jak pro mne, tak doufám pro ostatní. Kontaktem přes umění se společně svlékáme z předsudků a navrstvených křečí, abychom mohli poznávat věc obnaženou, abychom k objektu poznání přistupovali svobodně, všemi smysly a sami. Učitel vlastně jen trochu koriguje, navádí , ale nenutí k nějakému opakování, drilu. Aby škola stále byla hrou, student musí být partnerem. Chceme, aby návštěvníci byli partnery. Dospělí pak přicházejí a říkají, že se cítili jako kdysi, když byli dětmi, a neměli zábrany, že se ztrapní. Že to nemají přemleto zkušenostmi někoho jiného, že sami ohmatávají objevně prostor. A vzpomenou si na dětství, že to tak bylo.“
Výstava bude otevřena od 12. května do poloviny července. Ne vždy program skončí úderem šesté, kdy muzeum normálně zavírá. Petr Nikl tomu říká akce dne, půjde o jednu až dvě hodiny intenzivnější hudební produkce různých interpretů. Plánováno je přibližně 30 akcí, sedm ve spojení s divadlem Archa, kde proběhne první polovina představení. Obecenstvo se poté přesune do Bubenče vlakem. Cesta z labyrintu velkoměsta do Labyrintu světla. Jako Dante svým peklem nás Komenský ve své knize Labyrint světa a ráj srdce provádí marnostmi světa, ukazuje nám cestu ven. Klíč k této cestě paradoxně leží uvnitř každého z nás. Možná se mu cestou katakombami kanalizačního systému bubenečské čistírny přiblížíme.
(Box)
Projekt Orbis pictus aneb…
byl nápadem manželů Waldových. Obsahuje nejenom prvotní Orbis pictus a nyní Labyrint světla, ale také publikaci mnohých děl J. A. Komenského a celou řadu doprovodných programů. Orbis pictus také zahrnuje interaktivní výstavu Leporelo hra, která bude otevřena koncem května v Liberci. Zabývá se konceptem papíru a knihy.
Tyto projekty, ve kterých Petr Nikl funguje jako scenárista a výtvarník, vedly ke vzniku jakéhosi volného uskupení umělců, kteří se zabývají multidisciplinární tvorbou.
Spoluautorem koncepce je Ondřej Smeykal, autory jednotlivých objektů Milan Cais, Dan Hanzlík, Pavel Mrkus, Quido Sen, Luboš Fidler, Patrik Kovačovský (Slovensko), Marie Jirásková, Ingrid Višňovská (Slovensko), Jiří Konvrzek, Miloš Vojtěchovský, Čestmír Suška, Ueli Seiler (Švýcarsko), Martin Janíček, Petr Nikl a další.
