Bankovní unie Vyčerpávající vyjednávání skončilo v Bruselu až minulý čtvrtek v půl druhé ráno, aby se ministři financí eurozóny konečně dohodli na pravidlech pro záchranu krachujících bank.
Ta jsou součástí návrhu k budoucímu vzniku bankovní unie a nesou se v duchu hesla: „Ani halíř z kapsy daňových poplatníků navíc.“ Pokud bude příště nějaký bankovní dům v eurozóně v problémech, stát se ho nebude snažit zachránit, dokud akcionáři, věřitelé a nepojištění střadatelé nepřispějí alespoň osmi procenty z výše závazků banky. „Je to zásadní předěl v úsilí zlomit nemravné pouto mezi bankami a vládami,“ prohlásil irský ministr financí Michael Noonan.
Zastavit řetězovou reakci na finančních trzích v roce 2008 se evropské státy rozhodly tak, že vykoupí systémově důležité banky za stovky miliard eur. I když finanční domy v uplynulých letech většinu záchranných balíčků splatily i s úroky, tyto kroky „pomohly“ k přesunu krize do reálné ekonomiky. Protentokrát to byly právě zadlužené evropské státy, kdo musel být zachraňován.
První náznak toho, že přístup k problémovým bankám se v Evropě změnil, se objevil letos v březnu. V krizi se ocitlo bankovnictví na Kypru a eurozóna sice nabídla půjčku deseti miliard eur, ale jen pokud se na záchraně budou podílet také majitelé dluhopisů a střadatelé s vklady nad 100 tisíc eur (to je hranice pojištění vkladů – pozn. red.). Kypr byl ovšem značně specifický případ. Šlo o velmi malou ekonomiku s velkým bankovním sektorem, v němž neměli vklady občané eurozóny, ale hlavně bohatí Rusové. Na dodržování principů se tak evropským politikům trvalo velmi snadno. V případě krachu tamních bank by to žádnou katastrofu pro členy Evropské unie neznamenalo. Pakliže ale bude krachovat španělská, italská, nebo dokonce německá banka, bude situace teprve zajímavá.
