Dobrý den, už jsem z Číny zpět. Po necelém roce stráveném v izolaci za Velkou čínskou zdí jsem se vrátil, alespoň na nějaký čas, zase do našeho vepřo-knedlo landu. Celou dobu jsem si myslel, že na návratu domů nebude nic zajímavého, ale to jsem ještě netušil, jak mne dlouhodobý pobyt v Číně poznamená. Zažívám podobná překvapení, jako když jsem se před rokem poprvé dostal z Česka do Číny, a stejně jako tenkrát i teď fakticky nevycházím z údivu. Je ale pravda, že si docela rychle zvykám, takže dřív, než mi české zajímavosti zevšední, podělím se o ně. Bude to taková tečka za mými více než deseti reportážemi ze země, o níž si mnozí myslí, že v ní „zítra již znamená včera“, kde ale ve skutečnosti vládne daleko tvrdší kapitalismus, než si dokážeme my v Evropě představit. Tento první paradox jsem si uvědomil, když jsem den po návratu nakupoval v deset hodin ráno v našem supermarketu. Obklopen několika desítkami nezaměstnaných (jen usuzuji z ležérnosti jejich promenády mezi regály), kteří nakupovali vesměs alkohol, vzpomněl jsem si na nezaměstnané v Číně. Oficiálně je jich kolem deseti procent, neoficiální odhady ale hovoří o dvojnásobku. Protože na rozdíl od velkorysého systému dávek v našich končinách čínským nezaměstnaným nikdo nic nedá, stávají se z nich z nutnosti námezdní, příležitostní pracovníci a z těch méně schopných okamžitě žebráci. Denně stojí v řadách před velkými stavbami a čekají, jestli se pro ně najde práce, aby si mohli vydělat ten den alespoň na jídlo. Když se práce nenajde, je zle. Upřímně jsem se podivil českým poměrům právě ve chvíli, kdy si muž hodně sprostými slovy stěžoval na svůj osud „nezaměstnaného“, protože ke konci měsíce si už nemůže dovolit „dvanáctku“. Vynadal za to prodavačce a z nepochopitelných důvodů se škaredě díval i na mne. Asi nevěděl, že právě paní pokladní a já jsme jeho sponzory a že mu platíme do poloviny měsíce dvanáctku a pak tu desítku. Mohl se na to dívat z této strany a následně se jako obdarovaný zachovat po čínsku. Podle čínských zvyklostí pro nezaměstnané a zubožené by měl, když vidí své dobrodince, pokleknout a žehnat nám oběma, stejně jako to udělala jedna stará zubožená Číňanka, žebrající před pekingskou televizní věží, když jsme jí nechali nějaké peníze. Jediné, co ten den dostala od svých spoluobčanů, bylo totiž několik prázdných plastových lahví, které se v Číně vykupují přibližně po deseti haléřích za kus. Aby si mohla ta paní dovolit misku rýže, potřebovala by plastových lahví přibližně padesát, kdyby k tomu chtěla i kousek masa, tak trojnásobek. Proto se po Pekingu moc prázdných lahví nepovaluje, na rozdíl od našich končin. Inu, raději než pivo bych tomu dobrému muži z našeho supermarketu zaplatil letenku a vzdělávací zájezd za Velkou zeď, aby si narovnal světonázor, ale nejspíš jsem v této zemi sám, kdo by tyto výlety podporoval.
Další zážitek po návratu byl již veselejší. Šlápl jsem do psího, jak se teď říká „exkrementu“. V Pekingu jsem se naučil obratně se vyhýbat plivancům, ať už na zemi ležících či právě z čínských úst letících, ale na slalom mezi psími exkrementy jsem jaksi odvykl. V Číně moc domácích mazlíčků není, mohlo by se zdát, že jsou snědeni, ale spíše jde o ten pověstný pragmatismus, že živit psa, který nikterak nevydělává, je naprostá hloupost. Když jsem si čistil boty, uvažoval jsem v tomto směru úplně jako Číňan.
Dost jsem se také podivil drzosti obsluhy v restauračních zařízeních. Odvykl jsem tomu, aby nade mnou někdo nervózně pomlaskával, když vybírám z jídelního lístku, nebo aby zvedal oči k nebesům, když požádám o malý talířek a lžičku pro dceru. V Číně by mi ani nikdo nevěřil, že je možné, aby po sečtení účtu obsluha sama zaokrouhlila sumu o sedm korun směrem nahoru s tím, že nemá drobné a že to snad nevadí. Vzpomněl jsem si maně na příhodu, kterou mi vyprávěl jeden můj známý, když za ním po odchodu z pekingské restaurace ještě dobrých dvě stě metrů běžela obsluha s pěti jüany (asi patnáct korun) v panické hrůze z toho, že přijde o zaměstnání, jestli se vedoucí směny dozví, že hostu nebylo správně vráceno. Strach se u číšníka prý změnil v údiv, když se dozvěděl, že peníze jsou pro něj za obsluhu. Je samozřejmé, že si peníze nevzal. Byla by to pro něj dokonce urážka! Myslí si snad host, že číšník je nějaký ubožák, který si nedokázal s majitelem vyjednat dostatečný plat? Pomyslel jsem si o obsluhujícím v pražské restauraci, že je ubožák, který si nedokázal vyjednat plat, a dokonce je na tom tak špatně, že nemůže čekat na všimné, ale musí si ho sám ukrást! Je mi ho líto. Vlastně mi ho není líto. Čínsky pragmaticky vzato, co je mi do něj? Dost na tom, že jsem ho učinil slavným zmínkou v tomto článku.
Už už jsem si začínal myslet, že mne snad česká kotlina spolu s Moravou vydědily a že od teď budu zažívat jen to horší z naší kultury, když tu se nade mnou patroni země smilovali a dali mi pocítit, proč se většina našich spoluobčanů nikam do světa nežene a proč zůstávají vesměs doma za pecí. Sešel jsem se večer s kamarádem a dali jsme si pivo. Byla to plzeň a jmenuji to tady proto, že komu čest, tomu čest. První sklenice mi z hrdla spláchla prach z pouště Gobi, který se mi v něm usazoval od jara, kdy v Pekingu řádily písečné bouře. Po druhé sklenici jsem přestal na jazyku cítit chuť medúzy, žáby, hadů a rýžového vína, kteréžto poživatiny jsem vesměs proti své vůli v Číně konzumoval. Třetí sklenice mne definitivně ukotvila do našich poměrů a já jsem konečně začal být rád, že jsem doma. Dokonce jsem si zase začal zpět vybavovat čínštinu a chtěl jsem při placení vyjednávat o ceně. Asi mne ta Čína opravdu trvale poznamenala.
Petr Pištělák – Divoký drak (email: divoky.drak@yahoo.com)
