A r c h i v y S t B
Senátor Václav Benda veřejně prohlásil: „Helmut Zilk byl v druhé polovině 60. let nejprve důvěrným spolupracovníkem a pak agentem I. správy československé Státní bezpečnosti.“ Archiv této správy není dosud zpřístupněn. Vídeňský starosta se tak stal první a zároveň jedinou známou osobou, o které se říká, že je v tomto svazku registrována. Politici se domnívají, že archivy I. správy by měly být zpřístupněny.
Německu byly archivy bývalé tajné služby (STASI) otevřeny těšně po sjednocení v roce 1990. Vláda se domnívala, že po jejich zpřístupnění se sjednocený národ lépe vypořádá s minulostí. V České republice, kromě otevření svazků bývalé II. správy neboli civilní kontrarozvědky zvané StB, dosud nic podobného neproběhlo. Ministr bez portfeje Jaroslav Bašta (ČSSD), který má ve vládě tajné služby na starosti, tvrdí, že archivy bývalé StB by se měly otevřít co nejdříve.
„Je na čase, aby byl novelizován zákon o zpřístupnění svazků státní tajné bezpečnosti,“ řekl Bašta v rozhovoru pro týdeník EURO. Podle jeho slov by se zpřístupnění svazků mělo týkat více správ: I. správy (měla na starost špionáž v zahraničí), III. správy (vojenská kontrarozvědka) a částečně i IV. a VI. správy (měly na starost sledování a odposlech).
Přestože Bašta očekává určitou opozici v Parlamentu ze strany komunistů, domnívá se, že projednání novely by nemělo být problémem. „Pokud tyto věci budou podloženy odbornými argumenty, tak se nikdo neodváží protestovat,“ tvrdí a dodává, „mám pocit, že je načase zákon o zpřístupnění svazků rozšířit, změnit pravidla poskytování informací tak, aby byla v souladu například s německým zákonem o právu na informace. Považuji za nemorální, aby oběti komunistického režimu platily padesát korun za stránku, když za informace o stavu životního prostředí platí občan maximálně tři koruny.“
„Pokud by se začalo pracovat na novele ihned, tak by svazky mohly být otevřené do vánoc 1999, tvrdí Bašta. I jeho stranický kolega, ministr vnitra Václav Grulich, je jednoznačně pro otevírání alespoň některých částí archivu. „Byl jsem mezi těmi, kteří byli estébáky víc než dvacet let sledováni, řekl Grulich. „Většina lidí už se na to dívá s nadhledem, a možná by to pročistilo vzduch, dodal. Podle ministra Grulicha by se mělo jinak zacházet s materiály III. správy StB neboli vojenské kontrarozvědky. Tyto svazky by se mohly dotýkat státního tajemství a jejich zveřejnění by mohlo způsobit mezinárodní komplikace. „Tam je třeba postupovat obezřetně,“ řekl Grulich.
Otevření archivu bývalé StB má i podporu místopředsedy ODS Ivana Langera. „Archivy by se určitě měly otevřít, protože je to jediný způsob, jak se tato společnost může vypořádat se svou minulostí,“ říká. O něco opatrnější je předseda parlamentní komise pro kontrolu Bezpečnostní a informační služby (BIS) Jan Klas (ODS). „Pokud to má probíhat, tak citlivě,“ řekl Klas a dodal, „nejsem pro celoplošné zveřejnění.“
Bývalý ministr vnitra Jan Ruml je sice pro zveřejnění archivu I. správy StB, ale předtím by podle jeho názoru měla proběhnout rozsáhlá selekce. Ruml tvrdí, že nebylo možné svazky otevřít v době, kdy působil jako ministr vnitra v Klausově vládě. „To nejsou svazky o konkrétních lidech, ale jsou to objektové svazky,“ říká Ruml. Ty se týkají akcí, které rozvědka prováděla, nikoli jednotlivých agentů.
Ruml je i pro zveřejnění archivu vojenské kontrarozvědky. Na rozdíl od svazků bývalé II. správy jsou archivy vojenské kontrarozvědky z předlistopadové doby dosud nepřístupné. Někteří odborníci tvrdí, že svazky spadající pod vojenskou kontrarozvědku budou obsahovat pikantní informace o bývalých agentech. „Z jakýchsi pro mě už teď neznámých důvodů se nezveřejnily současně s archivy II. správy,“ konstatoval Ruml.
Svazky vysoce postavených funkcionářů KSČ, kteří spolupracovali s StB, byly za komunismu vedeny odděleně od svazků „běžných“. Toto seskupení svazků se nazývalo zvláštní fond neboli „Z fond“. V něm figurovali elitní agenti komunistického aparátu. Jedna z prvních zmínek o „Z fondu“ padla v březnu 1992, kdy bývalá televizní redaktorka Zuzana Bubílková uvedla, že na tehdejším federálním ministerstvu vnitra se našly dvě evidenční karty na jméno Vladimíra Mečiara. „Registrační karta (…) se nacházela v „Z fondu“, tj. přímo u federálního ministra vnitra, a to už v první polovině roku 1990. Mečiar nemohl být pozitivně lustrován ani komisí pro vyšetřování událostí 17. listopadu, ani nikým jiným,“ uvedla tehdejší Československá tisková agentura (ČSTK) 23. března 1992.
Jaroslav Bašta tvrdí že „Z fond“ byl soustředěn do jedné místnosti na rozkaz bývalého federálního ministra vnitra Richarda Sachera v první polovině roku 1990. Sacher přiznal že „Z fond“ založil, aby nedošlo ke zneužití informací o osobách, které byly ve významných funkcích. Sacher potvrdil že v „Z fondu“ byli zahrnuti mimo jiné někteří poslanci Federálního shromáždění, ČNR, SNR a vlád. Podle Bašty se „Z fond“ v této místnosti nacházel až do roku 1992, kdy byl přemístěn do běžného archivu.
Na konci března 1992 citovala ČSTK člena bývalé vyšetřovací komise událostí 17. listopadu Jana Vidíma (ODS). Ten tvrdil, že „Z fond“ byl založen v roce 1954. „Tvrzení exministra Sachera, že fond založil v roce 1990, je naprosto mylné,“ řekl tehdy doslova.
„Žádný ‚Z fond neexistuje. Byl zrušen po nástupu ministra Jána Langoše na federální ministerstvo vnitra,“ tvrdí Jan Ruml. Nikdo z politiků nechce spekulovat o tom, co se stalo s informacemi v „Z fondu“. Bývalý ředitel Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie (předchůdce Federální bezpečnostní informační služby - FBIS) Zdeněk Formánek v březnu 1992 v rozhovoru pro ČSTK uvedl, že došlo k masivnímu úniku informací ze „Z fondu“. Formánek tehdy tvrdil, že po nástupu do funkce (tj. 2. února 1990) nechal zapečetit trezory, které měly obsahovat dokumenty vnitřního zpravodajství. V té době však už byly, jak později zjistil, z devadesáti procent prázdné. Někde podle jeho slov zůstaly „pouze desky svazků a bezcenná makulatura“.
