Současné snahy o ekologická řešení se nevyhýbají téměř žádnému odvětví. Týká se to i nákladní námořní dopravy, která aktuálně vytváří zhruba tři procenta celosvětových emisí uhlíku. Můžou za to hlavně obří kontejnerové lodě, jež ke svému pohonu většinou používají těžké topné oleje. I kvůli tomu se v poslední době objevuje stále více společností, jež se snaží zákazníkům nabídnout ekologickou námořní dopravu.
Jednou z těchto firem je nizozemský Ecoclipper, který minulý měsíc spustil na moře svoji plachetnici jménem De Tukker. Nedávno zrekonstruované plavidlo bylo původně vyrobené už v roce 1912, přičemž aktuálně uveze 70 tun nákladu a až 12 cestujících. V současnosti se loď nachází na své první komerční plavbě mezi Amsterdamem a portugalským Portem, cestou se pak plánuje zastavit i v několika španělských a francouzských přístavech.
Ředitel a zakladatel firmy Ecoclipper Jorne Langelaan se domnívá, že pro snížení emisí je návrat člověka k plachetnicím naprosto zásadní. „Pokud se chceme držet Pařížské dohody o změně klimatu, musíme skutečně udržet fosilní paliva v zemi. Větrné plachtění je tedy aktuálně jediným možným způsobem, díky němuž budeme moci pokračovat v dálkové námořní dopravě,“ řekl Langelaan serveru BBC.
Až 25 obřích plachetnic
Nevýhodou současných plachetnic je hlavně fakt, že oproti svým protějškům s motorem jsou výraznější pomalejší. Podle Langelaana by například plavba z Číny do Evropy trvala v závislosti na síle větru zhruba 70 dní, zatímco moderní kontejnerová loď zvládne tuto cestu za zhruba polovinu času.
Další překážkou většího nasazení plachetnic je rovněž jejich velikost. Zatímco běžné lodě dokáží na palubu dostat až 20 tisíc kontejnerů s celkovou hmotností okolo 210 tisíc tun, De Tukker se svými 70 kubickými metry nákladového prostoru jich přepraví jen nepatrný zlomek. To samozřejmě zvyšuje i náklady celé přepravy.
Langelaan však dodává, že je potřeba vnímat „skutečnou ekologickou cenu“ kontejnerových lodí. Spolu s kolegy proto v Ecoclipperu doufají, že v budoucnu postaví flotilu až 25 nákladních plavidel poháněných větrem s využitím nejnovějších konstrukčních technologií. Každá z nich má být až 10krát větší než De Tukker, přičemž pořizovací cena jedné plachetnice dosáhne přibližně devíti milionů eur (asi 215 milionů korun). „Cílem je propojit kontinenty a nabízet dálkovou dopravu bez emisí,“ dodal nizozemský podnikatel.
Plachetnice na řekách Temže či Hudson
Nákladní lodě poháněné větrem v posledních letech zažívají překvapivý comeback. Potvrdil to i Gavin Allwright z organizace International Windship Association, která má nyní více než 150 členů z 50 zemí: „Od roku 2012 počet plachetnic roste. Je to sice malý specializovaný sektor, ale v západním rozvinutém světě se tento způsob dopravy pomalu rozšiřuje.“
Za návratem k plachetnicím podle něj stojí hlavně neustále rostoucí náklady na palivo a také zvyšující se uhlíkové daně. „V různých částech světa navíc stále existují pozůstatky po historických nákladních systémech, které využívaly vítr,“ doplnil Allwright. Jedná se například o tradiční arabské plachetnice typu Dhau nebo malá plavidla v oblasti jižního Pacifiku.
Po americké řece Hudson pak od roku 2020 pluje 20metrová plachetnice s názvem Apollonia. Ta na svoji palubu zvládne naložit až devět tun nákladu, jako je třeba ječný slad, javorový sirup a chilli omáčky. Loď se aktuálně pohybuje mezi newyorskou čtvrtí Brooklyn a městem Hudson, její provoz ale zatím není profitabilní. „Nacházíme se v počáteční fázi a řešíme spoustu problémů ohledně potřebné infrastruktury. Nejpozději do dvou let se ovšem chceme dostat do zisku, což by mohlo povzbudit ostatní firmy, aby toto řešení vyzkoušely,“ vysvětlil kapitán a majitel lodi Sam Merritt.
Na svoji první plavbu se nyní chystá také britská plachetnice Raybel, která má už brzy přepravovat olivy, kávu a víno z jihoanglického hrabství Kent do Londýna po řece Temži. Podle manažerky tohoto projektu Faye Thorleyové bezemisní přeprava dobře zapadá do ekologických snah mnoha drobných výrobců, kteří produkují biopotraviny či fair-trade zboží. To ostatně potvrzuje i ředitel Ecoclipperu. „Existuje mnoho menších firem, jež se snaží radikálně snížit emise, kvůli čemuž výrazně přehodnocují své dopravní strategie,“ uzavřel Langelaan.
