Institucionální řešení, jež vychází z abstraktních pravidel, je chybné
Hledání spravedlnosti patří od počátku lidstva k jednomu z jeho ústředních témat. Ve Starém zákoně se v Páté knize Mojžíšově píše: „Budeš usilovat o spravedlnost, a jen o spravedlnost.“ V Homérově době byl život jednodušší. Spravedlnost v podstatě znamenala osobní odplatu. Komplikace s ní začaly se starořeckým filozofem Platónem (427–347 př. Kr.). Dal totiž do protikladu Thrasymachův názor, dle nějž spravedlnost znamená prosazení vůle silnějšího, a Glaukónovo stanovisko, podle kterého je záležitostí domluvy lidí. Platón dále tvrdil, že spravedlnost je božího původu. A tohoto ideálního stavu lidská spravedlnost v podstatě nikdy nemůže dosáhnout.
Útrapy moderní doby
Následně další starořecký filozof Aristotelés (384–322 př. Kr.) zavedl formální kritérium pro spravedlnost, na němž se až dosud většina lidí shoduje: zacházej s rovnými rovně a s nerovnými nerovně. Od té doby však na otázku, co je spravedlnost, zaznělo tolik různých odpovědí, že se lze jen ptát, zda vůbec někdo ví, co skutečně znamená. Dle středověkého myslitele Tomáše Akvinského (1225–1274) je to poctivý názor konkrétního člověka, dle nějž by se řídil, kdyby byl vystaven určitým problémům. Anglický novověký filozof David Hume (1711–1776) o ní zase říká, že není ničím jiným než výmyslem.
Od konce 18. století hledání politické, sociální a ekonomické spravedlnosti podněcovalo představivost politiků. Po téměř 250 letech se však ve většině světa spravedlnost stále považuje za nedosažitelný ideál, jenž by měl lidstvo zbavit zvyků a tradice, nerovnosti a zlovolných důsledků moci. Toto úsilí o spravedlnost se však také potýká s vážnými problémy, protože se navzdory svému potenciálu zdá zdiskreditované. Spravedlnost totiž evidentně postrádá jakýkoli objektivní základ, a proto se z ní stává naše volba. Popřípadě to, čím se vůbec nemusíme zabývat. Útrapy s distribucí spravedlnosti měla vyřešit moderní představa trhu, jenž je v tomto ohledu „slepý“.
Alternativní odpověď
Přehlížení spravedlnosti v reálném světě se nevyhnulo ani akademikům. V roce 1971 to však změnil filozof a profesor Harvardovy univerzity John Rawls (1921–2002) a jeho kniha Teorie spravedlnosti. Ta je považovaná za jednu z nejdůležitějších prací politické filozofie 20. století. Jaký však mělo dopad na svět zhruba 40 let usilovného přemýšlení o spravedlnosti? Takto se však profesor ekonomie a filozofie na stejné univerzitě a nositel Nobelovy ceny za ekonomii (1998) Amartya Sen v knize The Idea of Justice (Idea spravedlnosti) netáže – zřejmě z úcty ke svému zesnulému kolegovi. Jeho kniha navzdory tomu poskytuje alternativní odpověď.
Sen, jenž se v roce 1933 narodil v indickém Bengálsku, v knize zařazuje Rawlse do jednoho ze dvou odlišných proudů moderního západního myšlení o spravedlnosti. Od anglických filozofů Thomase Hobbese (1588–1679) a Johna Locka (1632–1704) přes francouzského Jeana-Jacquesa Rousseaua (1712–1778) až po německého Immanuela Kanta (1724–1804) považovali političtí filozofové společenskou smlouvu za způsob, jak zajistit dohodu o rozdělení svobod, povinností a zboží mezi lidmi. Sen to nazývá „transcendentálním institucionalismem“, jenž se zaměřuje na identifikaci jednotlivých institučních systémů odvozených z abstraktních pravidel.
Nepotřebná pravidla
Dle Sena jde o chybné přemýšlení o spravedlnosti. Za prvé proto, že se na „spravedlivé společnosti“ pravděpodobně nikdy neshodneme. Idea spravedlnosti má ze své podstaty mnoho vrstev, jež od sebe nejsou jasně odděleny. Tuto její „všeprostupující pluralitu“ ukazuje na příkladu hádky tří dětí o flétnu. První dítě – Anna – si nárokuje hudební nástroj pro sebe, protože jen ona na něj umí hrát. Toto zdůvodnění by se zamlouvalo stoupencům utilitarismu. Druhé dítě Bob chce mít flétnu, protože je nejchudší z těchto tří dětí, nevlastní žádné hračky, a mohl by si s ní tedy hrát. Takové řešení by přivítali zastánci rovnostářství. Třetí dítě Karla zase tvrdí, že několik měsíců pracovala na výrobě flétny, a proto by bylo nespravedlivé, kdyby jí nepatřila. Tento přístup by se líbil libertariánům. Z uvedeného je zřejmé, že požadavky na spravedlivé řešení se v tomto případě střetávají a žádný konkrétní výklad spravedlnosti jej nepomůže vyřešit.
Za druhé při srovnávání toho, co zvyšuje či snižuje spravedlnost, Sen tvrdí, že k nastolení spravedlivé společnosti nejsou třeba žádná institucionální pravidla.
Nestranný pozorovatel
Sen před intelektuálním myšlením, na které navazuje Rawls, upřednostňuje několik odlišně přemýšlejících myslitelů. Patří mezi ně skotský osvícenec a zakladatel ekonomie Adam Smith (1723–1790), francouzský filozof a matematik Nicolas de Condorcet (1743–1794), anglický právník a jeden ze zakladatelů utilitarismu Jeremy Bentham (1748–1832), britská spisovatelka, filozofka a feministka Mary Wollstonecraftová (1759–1797), Karel Marx (1818–1883) a anglický filozof a politický ekonom John Stuart Mill (1806–1873). Všichni tito myslitelé dle Sena přemýšleli o spravedlnosti spíše ve srovnávacích než ideálních pojmech. Jejich myšlení neovlivňovala otázka naprosto spravedlivé společnosti, ale konkrétní nespravedlnosti.
Hodnoty, zájmy a zvyky lidí ovlivňují jejich vnímání nespravedlnosti. Sen navzdory tomu tvrdí, že kritický rozum pomáhá vymanit se z jejich vlivu, a proto lze dosáhnout dohody o konkrétní nespravedlnosti. A využívá odkazu Adama Smithe ve formě „nestranného pozorovatele“ a jeho nikoli vševědoucího, ale srovnávacího pohledu. Tento Smithův přístup z odstupu umožňuje dostat se mimo dané hodnoty a předsudky, aby se o nich dalo přemýšlet a pracovat na změně těch nevyhovujících.
Pro německého filozofa Arthura Schopenhauera (1788–1860) byla nespravedlnost základním pojmem. A spravedlnost pouhým důsledkem její nepřítomnosti. Sen sice v knize Schopenhauera nezmiňuje, ale jeho pojetí je podobné. Dle Sena „teorie spravedlnosti, která tvoří základ praktických úvah, musí spíše obsahovat návody na zmírnění nespravedlnosti a na podporu spravedlnosti než se zaměřovat pouze na popis naprosto spravedlivé společnosti“. A inspiruje se i indickou filozofií. Sanskrt používá dvě různá slova vztahující se ke spravedlnosti. Niti označuje pravidla a normy chování, jež se týkají spravedlnosti, a njája její aktuální společenské „provádění“. Dle této indické filozofie lidé mohou žít své životy, aniž by byly vytvořeny dokonalé instituce či zákony. Z hlediska njája je ochrana před křiklavou nespravedlností důležitější než úsilí o dokonalou spravedlnost.
Schopnosti
Ve druhé, univerzálnější části knihy se Sen ptá, co by se mělo učinit, aby se úsilí o spravedlnost posunulo kupředu. Měla by snad vzniknout nějaká dohoda o měřítkách, dle nichž by bylo možné posoudit, zda se společnost v hledání spravedlnosti k ní přiblížila, či vzdálila? Sen se domnívá, že by jimi mohly být svoboda, „základní zboží“ a zdroje, štěstí a blahobyt. Za nejdůležitější však považuje „schopnosti“. Tím nemyslí jen zdroje, které umožní lidem žít hodnotný život, ale především jejich schopnost zvolit si je, aby mohli dosáhnout toho, co považují za hodnotu. Sena zajímají výsledky. Na rozdíl od utilitaristů, kteří se nestarají o nic jiného než o ně, ho však také zajímá, jak jich dosáhnout – zejména míra jejich dosažení prostřednictvím svobodné volby lidí. Cílem takového přístupu není dobrat se zcela konkrétního a ledově chladného ideálu „dokonalé spravedlnosti“. Spravedlnost je totiž pluralitní a vyvíjející se idea, která se musí nejen vyrovnat se starodávnými nespravedlnostmi, ale i reagovat na překvapivou lidskou vynalézavost, pokud jde o vymýšlení nových.
Sen dochází k závěru, že rozvoj spravedlnosti závisí na demokracii. Ta však pro něho není, stejně jako spravedlnost, nějakou institucionální formou státu či vlády, ale spíše možností neustále veřejně hodnotit, jak společnost a její členové jednají.
Přesvědčivé argumenty
Sen je vášnivým obhájcem veřejných diskusí. Jeho argumenty, proč by se měly řešit spory o spravedlnost racionálním srovnáváním na veřejnosti, jsou přesvědčivé. Neříká však, jak toho v praxi dosáhnout. Předvádí však impozantní racionální a morální myšlení, aby ukázal, jak z hlediska spravedlnosti řešit současné konkrétní problémy – například chronickou podvýživu či špatný zdravotní stav. Jejich řešení není záležitostí volby lidí, ale jejich potřebou.
Amartya Sen patří k nejvýznamnějším intelektuálům naší doby a jeho velkou zásluhou je, že vrátil zpět do života přemýšlení o spravedlnosti.
Box:
THE IDEA OF JUSTICE
(Idea spravedlnosti)
AUTOR
Amartya Sen
VYDAL
The Belknap Press of Harvard University Press Cambridge, Massachusetts 2009
ROZSAH
468 stran
