Premiéra zřejmě čeká další těžká zkouška
Když před necelým půlrokem utekl Špidla politickému hrobníkovi z lopaty na sjedu ČSSD, bylo jasné, že není všem dnům konec a křeslo předsedy má nadále jen tři rozviklané nohy. A už brzy se ukáže, jak se na něm premiér dokáže pohoupat v situaci, kdy mu do nich jeho přátelé pořádně kopnou.
Hříchy při prezidentské volbě nejsou zapomenuty a nad Vysočinou se blýská. Balíček reformních zákonů je dobrou záminkou i nástrojem k odvetě. Špidla sice spojil svůj prezidentský osud s něčím, co za to vůbec nestojí, ale to mu dnes není nic platné. Bezzubý soubor opatření, který má snížit růst státního dluhu během čtyř let z 800 na 600 miliard, mu nyní může zlomit krk. Pozměňovací návrhy, jak je připravuje vzpurné křídlo v sociální demokracii, rozmetají křehký kompromis s lidovci a unionisty dosažený při kolodějských jednáních na kusy. Je samozřejmě možné začít jednat znovu a hledat nový kompromis, jak to naznačil nedávno lidovec Miroslav Kalousek (EURO 34/2003). K hledání kompromisu je však třeba vůle na všech stranách, a ta se bude jen těžko hledat. Kdyby ji měl sociálnědemokratický poslanec Josef Hojdar, neměl by důvod vystupovat ze stranického klubu. Také jeho postup, kdy zveřejnil informace o svém odposlouchávání bezpečnostními složkami, naznačuje, že se připravuje na ostrý střet. Nyní totiž bude mít premiér mnohem menší prostor využít v politickém boji informace nasbírané na svých pátečních sedánkách v sídle BIS nad složkami s přepisy odposlechů.
Zemanovské křídlo, kterému leží Špidla v žaludku, nechce patrně nic ponechat náhodě. Nejdříve jsou na řadě odborářské protesty, potom ustavující sjezd autenticky levicové ČSSD na Žofíně pod patronací velkého Miloše a nakonec zbývá už jen vítězný boj o Lidový dům ve sněmovních lavicích. Pomsta bude dokonána, ale co může následovat?
Jednou z možností je jistě rozdělení strany, nicméně strach z osudu unionistů patrně bude příliš silný. Návrat Miloše Zemana do čela ČSSD je z toho důvodu jen málo pravděpodobný. Důchodce je příliš kontroverzní osobou a roztržku ve straně by sotva dokázal zahladit svými obvyklými metodami. Se Špidlou, Zaorálkem, Buzkovou možná lze zacházet jako s Jozefem Wagnerem, ale zatočit se Stanislavem Grossem prostě a jednoduše nelze.
A možná to i přes Zemanovu kritiku korunního prince ani není cílem. Dokonce to vypadá tak, že by žofínské povstání mohlo právě ministra vnitra vynést na uvolněné stranické křeslo jako usmiřovatele a sjednotitele. V politických kuloárech se dokonce spekuluje, že právě Gross je iniciátorem povstaleckých aktivit. Mělo by to logiku. Pokud dospěl k názoru, že setrvání Špidly na premiérském postu je nadále neudržitelné, musel zvolit řešení, při kterém si neušpiní ruce a bude moci dokumentovat svou loajalitu řádně zvolenému předsedovi strany. Když se ale politická situace vyvine tak, jak se vyvine, nezbude mu, než převzít odpovědnost do svých rukou.
Pokud by se takový scénář uskutečnil, vzniká otázka, jak sestavit novou vládu. Zemanovci v ČSSD zjevně preferují variantu menšinové vlády, která by hledala podporu napříč Parlamentem, ale nacházela ji především u komunistů. To by ale pro Grosse nebylo příliš zajímavé, protože i v případě, že by takový kabinet vydržel až do roku 2006, spojenectví s komunisty by ohrožovalo volební výsledek v dalších volbách, a zejména snižovalo koaliční potenciál pro povolební vyjednávání. Navíc - ať už si to politici chtějí připustit, nebo ne - stav ekonomiky vyžaduje silnou většinovou vládu. Pravděpodobnější je proto pokus o širokou koalici s ODS a lidovci. Unionisté by skončili nejspíše na politickém hřbitově. Jenže v tom případě by ale došlo ke sporu. Zatímco sociální demokraté a lidovci by chtěli pokračovat ve vládnutí až do řádných voleb, ODS by se vzhledem k vývoji preferencí líbily spíše volby předčasné. Vzhledem k přechodnému charakteru takové vlády je také možné, že by v ní nezasedly stranické špičky, ale spíše úředníci a technokraté. Takový kabinet by byl pro zemi nejspíše v současné situaci požehnáním, protože by mohl bez řešení složitých politických problémů učinit kroky nezbytné ke stabilizaci veřejných financí. Zkušenost s kabinetem Josefa Tošovského je v tomto směru povzbuzující. S protesty státních zaměstnanců, kterým zmrazil platy, se vypořádal velmi úspěšně, zahájil privatizaci bankovního sektoru, zavedl investiční pobídky a položil pevné základy budoucímu hospodářskému růstu, které nedokázal rozvrátit ani Miroslav Grégr.
Jenže to vše jsou jen teorie a zelený je strom života, zvláště, když ho objímá jeden mohutný muž důchodového věku a druhý šedovlasý pán na to shlíží hezky shůry od Hradčan. Oba již předvedli mnohé kousky, z nichž divákům poklesla dolní čelist, a není vyloučeno, že ctěné publikum pobaví znovu.
Jediné, co je dnes jisté, je to, že jisté není nic. A doba nejistoty ekonomice nepřeje. Nějaký mírný pokles kursu koruny by sice naši exportéři ještě přivítali, ale jinak by bylo dobré, aby zemi už skutečně začal někdo vládnout.
