Podle psychologů se osobnost vytváří velmi brzy, v předškolním věku. Již na počátku života se tak určí, co dobrého a co špatného si člověk s sebou ponese po celý život. Zdá se, že v případě celých států je tomu podobně. Země visegrádské čtyřky až nápadně často sklouzávají ke zvykům a zlozvykům, které pochytily v meziválečném období. Nehraje přitom roli fakt, že zmíněné období je dávno pryč a že trvalo pouhých dvacet let.
Totalitní minulost zřejmě zanechala jakousi zátěž v genofondu polské a maďarské politiky. Možná právě tam můžeme hledat kořeny rostoucí popularity modelu neliberální demokracie a posun obou zemí do pozice zlobivých dětí evropské rodiny. Češi také opakují nešvary z dob první republiky, ať už jde o politikaření, roztříštěnou politickou scénu, či rozdíl mezi rolí prezidenta v ústavě a v každodenní praxi. Slováci nechť prominou, vzhledem ke kratší existenci samostatného státu nejsou v následujícím textu zmiňováni.
Je to trochu překvapivé zjištění, když uvážíme, že v 90. letech se živě debatovalo hlavně o tom, zda se některé země po šoku z reforem nevrátí zpět k budování socialismu. V praxi se tak stalo částečně v jediné zemi - v Bělorusku. Z dnešního pohledu se naopak zdá, že dvě předválečná desetiletí mají na současné dění ve středu Evropy větší vliv než dvakrát delší komunistická éra.
Roztříštěné spektrum
Ještě před deseti lety se zdálo, že Česko směřuje k modelu dvou silných politických stran střídajících se u moci. A dnes? Při posledních volbách získalo mandáty v Poslanecké sněmovně devět různých politických stran. Sestavování vlády bylo nakonec relativně snadné jen díky tomu, že jednoznačným vítězem voleb bylo hnutí ANO, které nebylo možné ze hry o vládu vyšachovat. Po dalších volbách může být sestavování vlády náročnější - asi tak jako za první republiky.
Tehdy republika žádného dominantního hráče neměla, nejblíže k němu měla Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu neboli agrárníci.
Když vynecháme německé a slovenské strany, tak o moc v meziválečném období soupeřily čtyři podobně silné strany -vedle agrárníků sociální demokraté, národní socialisté a lidovci. Antisystémová komunistická strana získávala v českém prostředí ve volbách od devíti do 13 procent hlasů - tedy zhruba stejně jako ve volbách mezi lety 1990 a 2013 (pomineme-li jejich výjimečný volební zisk z roku 2002).
Naopak mezi zcela neúspěšné se řadily strany úzce napojené na prezidenty.
Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1925 podpořil vznik Národní strany práce.
Mělo to jeden háček - téměř nikdo tuto stranu nevolil. Ani neskrývané sympatie Václava Havla nezastavily pád Unie svobody a později Strany zelených k bezvýznamnosti. Také kontrast mezi popularitou Miloše Zemana a volebními debakly Strany práv občanů je nepřehlédnutelný.
Trable s prezidenty
Když se Masaryk vracel v prosinci 1918 do vlasti, vítali jej s nadšením prostí lidé i vlivní političtí hráči. Jenže v zákulisí se Masaryk netajil zklamáním z prozatímní ústavy, která mu dávala jen symbolické pravomoci. Sám by si přál podobnou roli, jakou měl v té době prezident Spojených států amerických, ale měl jen o málo více pravomocí než dnešní český prezident.
Za socialistické éry to bylo jednoduché, hlavní moc v rukou držel generální tajemník komunistické strany. Plíživé rozšiřování vlivu prezidenta se vrátilo po listopadu 1989. Začít můžeme rovnou u Václava Havla, který díky své morální autoritě získal vliv vyšší, než by odpovídalo platné ústavě. Dokonce ještě před tím, než byl zvolen prezidentem, již rozhodl o výběru Mariána Čalfy do pozice prvního porevolučního premiéra.
Komentátoři a historici se dodnes nemohou shodnout, nakolik byl férový projev v pražském Rudolfinu v závěru roku 1997, ve kterém si Havel vyřídil účty s končícím premiérem Václavem Klausem.
Naopak za divoké éry premiéra Miloše Zemana sehrál Václav Havel pozitivní roli, když hájil západní orientaci Česka, zatímco Zemanovo okolí se začalo více orientovat na Rusko. Havel bránil také účelovým změnám volebního systému či pokusu o čistku v České televizi.
Mnohem dále v ohýbání ústavy došel současný prezident Miloš Zeman.
Přivlastnil si pravomoci, které mu v ústavě nenáležejí - třeba rozhodování o tom, kdo bude ministrem zahraničních věcí nebo kultury. Největší ústavní zrádností ovšem bylo jmenování „úřednické“ (fakticky ale prezidentské) vlády v čele s Jiřím Rusnokem, která bez důvěry Poslanecké sněmovny vládla zemi dlouhých sedm měsíců.
Země admirála bez lodí
Příležitostné znásilňování ústavy prezidentem Zemanem je nicméně slabým odvarem proti tomu, co se odehrává v orbánovském Maďarsku. Tady už snad nelze ani hovořit o neliberální demokracii, blíže má tento stav věcí k „řízené demokracii“ praktikované Vladimirem Putinem v Rusku. Je proto s podivem, kolik má Viktor Orbán v Česku fanoušků (třeba v euroskeptickém křídle ODS).
Zřejmě zde hraje roli i fakt, že Maďaři ve své novodobé historii neměli moc času seznámit se s demokratickými poměry.
Ještě než se vzpamatovali z první světové války, ovládli zemi komunisté a vyhlásili Maďarskou republiku rad. Ta po necelých pěti měsících padla v důsledku rumunské vojenské intervence. Mocenského vakua využily konzervativní síly vedené bývalým admirálem rakousko-uherského loďstva Miklósem Horthym de Nagybánya a dostaly se do čela země.
Meziválečné Maďarsko bylo dosti podivnou zemí. Formálně zůstalo královstvím, ale vládl mu „admirál bez loďstva“ Miklós Horthy z titulu funkce regenta.
Celou zemi ovládl pocit křivdy z faktu, že Uherské království s tisíciletou historií bylo rozbito na kusy a že mnohá většinově maďarská území skončila „za čárou“ v Československu, Rumunsku a Jugoslávii. Soudě podle některých výroků a činů Viktora Orbána, tuto křivdu si v sobě Maďaři pěstují dodnes. Viz třeba kauza udělování občanství etnickým Maďarům žijícím za hranicemi země.
Ublíženost přivedla Maďary před druhou světovou válkou do pozice spojence Mussoliniho Itálie a následně Hitlerova Německa. Může to být náhoda, ale tehdejší spojenectví na lince Horthy-Mussolini se dnes opakuje. Nelze totiž přehlédnout srdečný vztah, který v posledních dvou letech navázal Viktor Orbán s lídrem italské krajní pravice Matteem Salvinim. Zbohatli spolužák i zeť
Miklós Horthy vládl Maďarsku téměř 25 let. Jak dlouho vydrží Viktor Orbán, to je zatím otázka pro jasnovidce; ale zřejmě ještě několik voleb vyhraje. Opozice je slabá a roztříštěná, její pověst kazí xenofobní nacionalisté z hnutí Jobbik i zdiskreditovaní socialisté. V kombinaci s většinovým volebním systémem je tak Orbán prakticky neporazitelný.
K tomu musíme přičíst fakt, že vlivná média jsou pod kontrolou vlády nebo podnikatelů spjatých s Orbánem.
Jednostranný tok informací již hraničí s indoktrinací obyvatelstva. Málo se u nás hovoří o odlivu hlavně mladých lidí z Maďarska. Podle různých odhadů již 600 tisíc osob zemi opustilo a podobný počet o tom uvažuje. Přicházejí i do Česka, kde počet Maďarů s povolením k pobytu od roku 2008 stoupl desetkrát na téměř sedm tisíc. Příčiny nejsou jen ekonomické, v mnoha případech hraje roli znechucení z politické situace v zemi.
Varovným signálem jsou též barvité příběhy o zázračném zbohatnutí osob z blízkosti maďarského premiéra.
Orbánův kamarád z dětství Lorinc Mészáros se zařadil mezi deset nejbohatších Maďarů s majetkem odhadovaným na nejméně 340 milionů eur. V posledních letech si výrazně polepšil také jistý István Tiborcz; otázkou je, zda díky podnikatelskému talentu, nebo díky sňatku s Orbánovou dcerou. Mnozí komentátoři spekulují, že ujmenovaných podnikatelů je majetek pouze „zaparkován“ a reálným beneflcientem bude sám Orbán.
Ve stylu vládnutí lze najít jistou podobnost s meziválečným obdobím. Také v té době mohli Maďaři vybírat z více stran, jenže volební systém spolu s propagandou vždy zajistil vítězství Straně národní jednoty. Ta ve všech pěti volbách v meziválečné éře získala v parlamentu nadpoloviční většinu. Orbánův Fidesz se evidentně vydal v jejích stopách.
Budování národní mytologie
Poláci jsou vzhledem ke svému obratu k neliberální demokracii házeni s Maďary do jednoho pytle, i když příběh je to poněkud odlišný. Byť také zde najdeme řadu shod s meziválečným obdobím. Od převratu v květnu 1926 polské politické scéně dominoval maršál Józef Pilsudski, a to až do své smrti o devět let později.
Kromě necelých dvou let, kdy zastával post předsedy vlády, vládl ze zákulisí prostřednictvím svých spojenců a přátel.
Teď si představte tu náhodu, že lídr strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczynski také vedl vládu z pozice premiéra jen po dobu jednoho a půl roku.
Po dalším volebním vítězství z října roku 2015 již zůstal v zákulisí dění. Do čela vlády místo sebe poslal poněkud nevýrazné figurky - nejprve Beatu Szydlovou, později Mateusze Morawieckého. Přesto se všichni pozorovatelé shodují na tom, že hlavní slovo má i nadále Jaroslaw Kaczynski.
Tito dva giganti polské politické scény si jsou v lecčems podobní. Třeba ve vytváření a posilování národní mytologie.
Pilsudski si přivlastnil hlavní zásluhy o „zázrak na Visle“, tedy o porážku útočící Rudé armády v létě roku 1920. Historikové však jeho přínos většinou zpochybňují a uvádějí jiné autory klíčového vítězství - generály Józefa Hallera a Tadeusze Jordana-Rozwadowského.
Kaczynski buduje jiný mýtus. Jeho základem je letecké neštěstí, které se odehrálo u Smolenska v dubnu 2010. Tehdy ve starém armádním tupolevu tragicky zahynul polský prezident - Jaroslawův bratr Lech Kaczynski. Celkem přišlo o život 96 lidí včetně mnoha prominentních figur polských konzervativců. Příčina se zdá být jasná, piloti přistávali ve špatném počasí na mizerném letišti. Jenže skalní příznivci bratrů Kaczynských smolenskou havárii považují za atentát, za kterým musel stát buď Putinův režim, nebo politická konkurence z Občanské platformy. Žádný rozumný argument či důkaz na ně neplatí.
Mladí to napraví
Předpovědi budoucnosti, a zvláště ty optimistické, obvykle nevycházejí, ale přesto se o to pokusme. Budování národně konzervativního státu s příměsí katolického fundamentalismu (Polsko) či nepotismu (Maďarsko) pravděpodobně skončí krachem. Mladá generace je totiž výrazně proevropská a věří liberálnímu modelu demokracie. Do deseti let, až se obmění část voličů, skončí Právo a spravedlnost, stejně jako Orbánův Fidesz, téměř jistě v lavicích určených pro opozici.
Podobná změna se odehraje i v Česku. Komunisté a možná i sociální demokraté skončí pod pětiprocentní volební hranicí; pro mladší voliče jsou tyto strany zcela neatraktivní. Totéž se týká hnutí ANO, u kterého platí snad až přímá úměra mezi věkem voliče a volebními preferencemi.
(Pokud se tak ovšem stane, vznikne jistě nějaká jiná levicová formace.) Za deset let tak už nejspíš bude model „neliberální demokracie“ minulostí a polské či maďarské excesy poslouží hlavně jako studijní materiál pro historiky a politology. •
Příležitostné znásilňování ústavy prezidentem Zemanem je slabým odvarem proti tomu, co se odehrává v orbánovském Maďarsku.
