Matky českých bank jsou pod tlakem. Vysávání kapitálu z tuzemských dcer je reálnou hrozbou.
Budoucnost bankovního sektoru je v sázce na celém světě, ovšem nikde tak moc jako ve střední a východní Evropě, včetně Česka. Poněkud silná slova, porovnáme-li je s palbou uklidňujících vyjádření ministra financí Miroslava Kalouska a České národní banky (ČNB) o tom, že tuzemským bankám rozhodně nic nehrozí. Přesto právě výše uvedeným varováním začal nedávno vydaný článek světového deníku Wall Street Journal. A jeho autoři věděli moc dobře proč.
U nás dobrý
Řeč je samozřejmě o evropské dluhové krizi a tlaku, který vytváří na ekonomiky po celém světě, přičemž právě bankovnictví stojí v celé bitvě v první linii. Pokud se právě chystáte namítnout, že gigantické dluhy se Česka vůbec netýkají – a v příliš velké míře to platí také o ostatních státech na východ od nás – je třeba říct, že tímto faktem se nikdo z nás nemůže konejšit. Většina tuzemských finančních domů jsou totiž dceřiné firmy velkých západních bank, a ty se dostávají pod pořádný tlak. Navíc i ze směřování některých bruselských návrhů začíná být cítit, že Česko zkrátka na své banky bude mít stále menší vliv.
„Bohužel, většina mladých států Evropy směrem na východ se dostane do problematických časů, obzvlášť jejich finanční sektor. Západní banky zahnané do kouta budou pravděpodobně snižovat svou expozici vůči celému regionu ve svých dcerách a pobočkách,“ píše se v nejnovější zprávě organizace OECD. Vzhledem k tomu, že přibližně 90 procent českého bankovního sektoru leží právě v rukou zahraničních skupin, převážně těch západních, platí temná předpověď pochopitelně i pro nás.
„České banky jsou v kondici, byť jsou to dceřiné společnosti zahraničních bank, které na tom nejsou tak dobře jako jejich dcery. Jsou ale pod dohledem českého regulátora – České národní banky. A ta má dostatek pravomocí, aby nedovolila výměnu aktiv mezi mateřskou a dceřinou společností,“ řekl ještě minulý týden pro server iDnes.cz ministr financí Miroslav Kalousek. Nutno uznat, že do velké míry má pravdu. Nejenže ČNB jisté pravomoci v tomto ohledu má, ale dokonce je v poslední době zesílila. Již na konci léta zpřísnila dohled a začala každý týden monitorovat obchody mezi českými bankami a jejich matkami.
„Průměrná angažovanost českých bank vůči zahraničním mateřským skupinám je dlouhodobě výrazně pod zákonem stanoveným 25procentním limitem. Vývoj této angažovanosti je dlouhodobě pod naším pečlivým dohledem,“ vydala centrální banka prohlášení. Od začátku minulého roku se sice peníze roztáčené uvnitř bankovních skupin výrazně zvýšily, nicméně stále jsou asi na polovině předepsané hodnoty. Že by tedy například Francouzi začali přímým kanálem odčerpávat peníze z Česka pryč, zatím podle čísel nehrozí.
Až zazní zvony
Existují však i jiné cesty, po kterých se může kapitál odkutálet za naše hranice. Snad ta vůbec nejjednodušší a v podstatě nejobhajitelnější jsou dividendové výnosy. Ty přirozeně každý právoplatný majitel odčerpá z firmy, která mu patří. Ze tří největších českých bank, tedy České spořitelny, Komerční banky a ČSOB, už takto odteklo od jejich privatizace odhadem více než 150 miliard korun.
Problémem se to může stát ve chvíli, kdy začnou západní matky na dividendách vysávat víc, než je zdrávo. Že takové tendence mají, už známe z minulosti. V roce 2009 se například rakouská Erste dostala do vážných problémů, a tak si ze své hýčkané dcery České spořitelny vyplatila mimořádnou dividendu třikrát vyšší než v předchozích letech. Celkem si tak odnesla za jediný rok necelých 16 miliard. Belgická KBC měla zase v roce 2008 vážné potíže kvůli toxickým hypotečním listům, na základě kterých získala vládní pomoc. Tu musela následně vrátit. Místo toho, aby – jak původně slíbila – prodala ČSOB skrze pražskou burzu (z čehož by významně těžil celý český finanční sektor), nakonec si jen dva roky po sobě odčerpala dividendy přes 17 miliard korun.
„Konsolidovaná kapitálová přiměřenost naší banky ke konci června je stále na vysoké úrovni – 16,3 procenta,“ říká Pavla Hávová, tisková mluvčí ČSOB. Pravda, i přes nebývale vysoké dividendové platby je postavení nejen ČSOB, ale také ostatních českých bank stále více než dobré. Úhrnem dosahuje šestnácti procent (měří se jako poměr základního kapitálu k rizikovým aktivům), což je dvakrát víc, než minimálně požaduje Evropská unie, a navíc jde o jednu z nejvyšších hodnot v regionu. Až se ovšem domeček evropských dluhových karet zbortí, tato čísla mohou mizet velmi rychle. Nezapomeňme, že například Lehman Brothers měla několik dní před svým pádem kapitálovou přiměřenost na úrovni pohádkových dvanácti procent.
Že budou mít matky českých bank velmi brzy potíže, je už vcelku jasné. Erste minulý týden přiznala ztrátu 1,5 miliardy eur, kterou nastřádala kromě jiného také právě kvůli řeckým dluhopisům. Jde zatím jen o prvního odvážlivce, který se rozhodl otevřeně ukázat rány, nicméně v tuto chvíli bude zajímavé sledovat, jak se bude chovat k České spořitelně a jejím více než padesátimiliardovým rezervám nerozdělených zisků. Nemluvě o tlaku na růst poplatků a marží či mimořádnou půjčku v rámci skupiny (která ovšem je, jak už bylo řečeno, hlídána ze strany ČNB).
Špatný čas, špatné místo
Těžké chvilky ale rozhodně zažijí i další finanční skupiny s pobočkami v Česku. Jako součást plánu na řešení řecké otázky přijali evropští lídři návrh na rekapitalizaci bank. Ty tak budou muset posilovat kapitál ve všech evropských zemích a to primárně z vlastních zdrojů. Už nyní se spekuluje o tom, že francouzská Société Générale, matka Komerční banky, s tím bude mít problém. Kromě toho patří mezi ty, které mají poměrně velkou expozici vůči Řecku, necelé tři miliardy eur. V klidu pravděpodobně nemůže být ani zmiňovaná KBC, která už raději prodává lucemburskou pobočku. Evropský záchranný plán tak zřejmě posílí banky staré Evropy, je však otázkou, co provede s finančními trhy v té nové.
„Je to hodně tvrdé opatření. Neznámou je, zda to bankám nepodrazí nohy. Přijít s něčím takovým před tři čtvrtě rokem, kdy byla situace uklidněná a bankám se dařilo, by bylo v pořádku. Ne v okamžiku, kdy to na trzích vypadá, jak to vypadá,“ říká David Rozumek, šéf dohledu nad finančními trhy v ČNB a zároveň člen představenstva EBA, evropského dohledového orgánu nad bankami. Stejně jako ostatní z centrální banky uklidňuje, že ČNB má všechno pod kontrolou, příklady z minulosti ovšem působí přinejmenším varovně.
Vlastně už se něco takového stalo v roce 2008, kdy byl po pádu Lehman Brothers celý evropský bankovní sektor prakticky zralý na spadnutí. Protože společné kroky evropských politiků jaksi ignorovaly fakt, že existují také nové členské státy, musela se do situace zapojit Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD). Ta založila takzvanou Vídeňskou iniciativu, která donutila bankéře v rámci mezinárodních skupin spolupracovat a de facto zamezila hromadnému odlivu kapitálu z východu. EBRD mimochodem v těchto dnech opět velmi nahlas varuje před možnými následky mezibankovních transakcí. Ovšem zdá se, že tentokrát nachází mnohem méně posluchačů.
Brusel bere
Z jednoho z evropských summitů například unikla zpráva, že v rámci rekapitalizace bude bankám nějakým (zatím není úplně jasné jakým) způsobem zakázáno, aby snížily poskytování úvěrů na domácím trhu. Představme si tedy hypotetickou francouzskou banku, která bude díky záchrannému plánu potřebovat více peněz, ale nebude smět omezit půjčky francouzským firmám a domácnostem. Získat kapitál prodejem akcií je dnes velmi obtížné, půjčky na mezibankovním trhu nepřipadají v úvahu. Ještěže má v Česku dceřinou banku, která má nastřádané bohaté rezervy.
Podíváme-li se na plány evropských regulátorů, velmi rychle zjistíme, že se v tuto chvíli nejen příliš nestarají o stabilitu finančního sektoru na východ od Rýna, ale dokonce pomalu pracují na tom, aby národním dohledům sebrali další pravomoce. Do Bruselu má v dohledné době přejít například kontrola bankovní likvidity, co víc, do dvou let se tam mají kompletně přesunout také veškeré dohledové kompetence ohledně bankovního kapitálu.
„Dnes máme zákon o bankách, nějakou vyhlášku o kapitálové přiměřenosti a další regulační opatření. Budoucnost je taková, že drtivá většina bank bude upravena na evropské úrovni. Všechno podstatné bude určeno v přímo účinných nařízeních,“ vysvětluje David Rozumek, který se na tvorbě oněch nařízení bude podílet. Fakt, že Brusel pomalu osekává možnosti ČNB, dosud vždy velmi schopného strážce bankovního klidu a stability, začíná už dokonce vadit i českým bankám. Jisté je, že pokud centrální bankéři dosud s úspěchem dokázali zabránit odlivu peněz ze systému směrem na západ, již brzy budou jejich schopnosti podstatně menší. „Tím se vlastně úplně změní přístup, posune se forma regulace téměř na sto procent na evropskou úroveň. Na národní úrovni toho zůstane velice málo, téměř nic,“ říká Rozumek.
Bankéř Franz Kafka
Ani odliv dividend však není jedinou cestou, kterak své dobře uložené investice ze zdejšího regionu vysát. Poměrně jednoduchou strategii zvolila před časem místní Citibank, která se na přelomu let 2008 a 2009 přetransformovala ze samostatné banky, byť s majitelem mimo tuzemské hranice, na pouhou pobočku zahraničního majitele. To samé ostatně provedla na Slovensku, v Rumunsku a v Maďarsku. Důvod je jednoduchý. Jako pobočka již podléhá dohledu regulátora v domácí zemi a řídí se také jeho legislativou. Živit se na jejích příjmech je potom mnohem snazší. Jde o sice nepříliš častý, ale na druhou stranu ne až tak neobvyklý jev. Kromě Citibank takto na krizi reagovala například severská Danske Bank vůči svým dcerám v Estonsku. Nakonec existuje další způsob, pro Česko a okolní státy možná vůbec nejlepší, totiž prodej zahraničních aktiv. Podle agentury Fitch k němu v určitém měřítku docházet bude, ovšem až v krajním případě, a to se zrovna tuzemských bank příliš netýká. „Mateřské banky poskytly podporu svým pobočkám ve střední a východní Evropě, když to potřebovaly, nyní však naše agentura očekává v rámci regionu rozprodeje majetku,“ píše se ve zprávě agentury Fitch. K transakcím bude podle ní docházet například v Polsku, kde velkou část bankovního sektoru vlastní finanční domy s velkými problémy. Čechy tedy velmi pravděpodobně, stejně jako celý region, čeká zajímavá kafkovská situace. Je nutné si přiznat, že bez příchodu zahraničních skupin by po tragických devadesátých letech zbyla z českých bank jen kůlnička na dříví. I když jsme zkrachovalé finanční domy na vlastní náklady vyčistili a udělali z nich prodejné zboží, bez jejich opory a financí by se dnešní motory ekonomiky značně zadrhávaly. Na druhou stranu je nutné dodat, že jejich investice v Česku se jim bohatě vyplatila. Nadcházející období bude tedy hlavně testem, nejen pro bankovní skupiny a vztahy matek a dcer, ale očividně také pro Evropu a vztahy mezi jejím východem a západem. Ať žije nová železná opona.
