Evropa ani USA nemohou...
Celý podtitul: Evropa ani USA nemohou nadiktovat světu žádný zázračný systém mezinárodních kurzových a finančních vztahů
Současná finanční krize má kořeny v dlouhodobě narůstající nerovnováze na světových finančních trzích, kdy do Spojených států amerických po desetiletí proudily obrovské masy volných peněz z celého světa. Na to ostatně již dlouho poukazuje řada ekonomů. Často se hovoří o tom, že občané USA si zvykli žít na dluh – což je sice pravda, ale je to jen jedna stránka problému. Okolní svět jim totiž „žití na dluh“ rád umožňoval, protože to bylo v jeho zájmu. První z řady dlouhodobých příčin byla sama role dolaru jako hlavní rezervní měny. Zahraničí dodávalo do USA zboží, ale získané dolary nepoužívalo k recipročním nákupům amerického zboží. Dolarová aktiva byla držena jako finanční rezerva zahraničních vlád, korporací i domácností. A tato rezerva byla často investována zpět do Spojených států - do dluhopisů vlády nebo do dalších instrumentů amerického finančního trhu. Už sama role dolaru jako hlavní rezervní měny tedy tlačila americkou obchodní bilanci a tamní běžný účet platební bilance do deficitu, který byl financován přílivem peněz na finančním účtu platební bilance. V posledních desetiletích se k tomu přidala ekonomická emancipace obrovských tradičně zaostalých ekonomik „třetího světa“ – Číny, Indie, Brazílie. Hlavní možností jejich hospodářského růstu byl export. Čína navíc vývozu pomáhala regulací kurzu své měny – vláda stanovila a udržovala kurz vůči dolaru (a tím nepřímo i k ostatním měnám) na nízké úrovni, podporující masivní vývozy čínského zboží, mimo jiné právě na americký trh. Šlo o zásah do normálního fungování tržní ekonomiky, ale s rozsáhlými důsledky. Příliv čínského zboží dále prohluboval deficit obchodu USA. Zároveň čínská vláda získané dolary držela ve formě obrovských rezerv – investovaných z velké části na americký finanční trh. Obdobně se chovaly země ropného kartelu OPEC, které také mají kurzy svých měn pevně zakotveny vůči dolaru.
Příliš mnoho peněz
Trvalý příliv likvidity na finanční trh USA nutně vyvolal pro americké banky a další finanční instituce otázku, jak tyto prostředky adekvátně zhodnotit. Je-li však peněz nadbytek, bylo stále těžší najít pro ně výnosné použití. Rozsah efektivních investic do výroby byl omezený– navíc v situaci, kdy byl americký trh zaplavován levným spotřebním zbožím ze zahraničí. Výhodným dlužníkem byla federální vláda USA. Přes všechnu kritiku jejího zadlužování je třeba vidět, že vládní dluh USA nepřekročil hodnoty kolem šedesáti procent hrubého domácího produktu, které jsou v Evropě považovány za přijatelný limit. Další možností byly úvěry americkým domácnostem – ať už na běžnou spotřebu, nebo formou hypoték na bydlení. Právě tuto cestu americké banky bohatě využily. S rostoucí „proúvěrovaností“ obyvatelstva přitom klesala averze bank a hypotečních společností k riziku. Napomohly tomu i vládní tlaky na rozvoj hypoték. Obě demokratické administrativy prezidentů Jamese Cartera a Billa Clintona zákonem přikázaly americkým bankám poskytovat finanční služby, zejména hypotéky, chudým (tedy nesolventním) domácnostem. Pro politiky šlo zdánlivě o dobrou alternativu, jak podpořit nemajetné rodiny jinak než přímými sociálními dávkami. Bohužel, důsledek byl katastrofální.
Zadluženost domácností Spojených států rostla a stala se– při prakticky nulové míře úspor– návykovou, což zpětně vyžadovalo další příliv peněz. Za tím účelem americké banky vytvářely „finanční inovace“– nové, atraktivnější formy finančních nástrojů, díky kterým byly i vysoce rizikové půjčky po „přebalení“ v důvěryhodných amerických bankách považovány za nízkorizikové. Příliv peněz do Spojených států nevysychal a globální finanční nerovnováhy se prohlubovaly.
Nízké úrokové sazby americké centrální banky (Fed), její procyklická měnová politika a vstřícný postoj ratingových agentur, které oceňovaly nové sekuritizační produkty jako vysoce bonitní, nabalování této sněhové koule akcelerovaly. Varovné signály na americkém trhu začaly již před rokem, ale teprve první krachy velkých bank v USA a západní Evropě nastartovaly skutečné splasknutí této bubliny, jež přineslo velký šok pro finanční trhy a zprostředkovaně pro celou světovou ekonomiku.
Národní zájmy
První, téměř spontánní reakcí bank bylo prudké omezení vzájemných půjček na mezibankovním trhu. S tím, jak některé největší světové banky oznamovaly masové desetimiliardové odpisy aktiv (Citigroup, UBS, atd.), neochota bank půjčovat svým partnerům se ještě zvýšila. Nedostatek likvidity začaly pociťovat i solventní instituce. Od jara 2008 vrhaly největší centrální banky na trh stamiliardy dolarů a eur dodatečné likvidity, aby oživily mezibankovní trh. Nicméně jejich akce měla jen omezený úspěch: banky zůstávají opatrné a raději likvidní prostředky hromadí a získané peníze opět krátkodobě u centrálních bank ukládají, například v prvních říjnových týdnech objem takto uložených prostředků denně činil více než 100 miliard korun.
V této situaci se dostaly do potíží a zkrachovaly nebo musely být vládami převzaty některé velké banky (Lehman Brothers, Bearn Sterns, Washington Mutual a další). Převzetí podílů v bankách soukromým kapitálem či fúze s prosperujícími podniky se ukázaly prozatím jako nedostatečné řešení. Vlády se zalekly možnosti vzniku všeobecné paniky v bankovním sektoru a nechtěly čekat na pročištění trhu spontánními tržními procesy. Začaly se předhánět v udílení záruk za vklady v bankách a v poslední fázi i záruk za veškeré mezibankovní úvěry. Nejdříve tyto kroky nebyly koordinované, od druhé dekády října začaly mít nádech jisté koordinovanosti. Celkově v zárukách a záchranných balíčcích vlády vyspělých zemí přislíbily na řešení vzniklé finanční krize použít neuvěřitelné tři biliony dolarů.
Dosavadní způsob řešení odhalil skutečnou sílu národních zájmů v Evropské unii, zejména pak v eurozóně. V krizi se vlády největších čtyř zemí rozhodovaly zcela bez ohledu na ostatní a pominuly všechny tolik opečovávané rozhodovací mechanismy EU. Ty byly použity až ex post, aby posvětily rozhodnutí silných. Čtyři velké země se jednostranně vyvázaly z plnění podmínek paktu stability, čímž Německo, Francie a Itálie potenciálně ohrožují stabilitu eura.
Ponechme stranou, zda je výše přislíbených garancí vůbec reálná a zda je v možnostech jednotlivých států v plné výši vyhlášeným závazkům dostát. Podstatně závažnější je problém takzvaného morálního hazardu. Tím, že vlády vyhlašují, že z veřejných peněz pokryjí ztráty vzniklé ze špatných podnikatelských rozhodnutí soukromých bank a dalších finančních institucí, vytvářejí nebezpečí opakování podobné situace v budoucnu. Jak bankovní klienti, tak jejich manažeři mohou nadále spoléhat na vykoupení státem, pokud jejich riskantní operace skončí neúspěchem. Potřebná averze k riziku se tak nezvýší, naopak může dále klesnout.
Nemocný trh Lze očekávat, že po vyřešení současné finanční krize se světové nerovnováhy ekonomických a finančních toků sníží či odstraní? Zčásti je trh rozhodně schopen směřovat k nápravě. V USA klesne spotřebitelská poptávka a pravděpodobně se zvýší míra úspor domácností. Tím se sníží deficit obchodní bilance a běžného účtu platební bilance Spojených států a jejich závislost na zahraničním financování. Otázkou je, jak se bude vyvíjet zadlužení vlády USA – tam trh nemůže nerovnováhu napravit. Čína zčásti ztratí své největší odbytiště a bude chtě nechtě muset dovolit větší růst životní úrovně a spotřeby vlastního obyvatelstva. Nicméně pokud čínská vláda bude nadále odmítavá vůči uvolňování kurzu vlastní měny, budou možnosti tržní nápravy stále omezené. Dokud svět bude masově držet dolar jako rezervní měnu, přirozené řešení nerovnováh znehodnocením dolaru je velmi ztíženo. Zpomalení světové ekonomiky způsobí zřejmě pokles poptávky po naftě a surovinách, což sníží jejich ceny (byť se tomu OPEC jistě bude bránit). To by mohlo částečně snížit růst dolarových rezerv ropných zemí (včetně Ruska, kde se tyto rezervy údajně již začínají rozplývat). Tržní řešení globálních nerovnováh tedy bude jen dílčí a lze silně pochybovat o tom, že zásahy vlád by mohly řešení urychlit. USA ani Evropa nemohou nadiktovat zbytku světa žádný zázračný nový systém mezinárodních kurzových a finančních vztahů.
Euro v nedohlednu Česká republika bankovní krizi zažila ve druhé polovině devadesátých let. Při srovnání s nynější finanční krizí vyspělého světa je zřejmé, jak zjednodušený byl pohled svádějící naši tehdejší krizi na „tunelování a rozkrádání“. Stejně jako dnes ve světě, i tehdy u nás šlo převážně o chybná podnikatelská rozhodnutí – s tím rozdílem, že české banky a firmy měly pro své rozhodování ještě méně jasných podkladů a každé tehdejší rozhodnutí neslo nutně velké podnikatelské riziko. To bylo daní za transformaci. Přes značné náklady státu na řešení situace se česká vláda vždy (až na případ IPB) důsledně dělila o náklady sanace s postiženými bankami, aby minimalizovala využití veřejných prostředků a snížila morální hazard. Díky této zkušenosti je dnes český bankovní sektor velmi konzervativní, s velkou averzí k riziku, a zůstal uchráněn operací s toxickými aktivy a dalšími deriváty. České banky – také v důsledku více než dvou let nejnižších úrokových sazeb v EU – nebyly zahlceny přílivem krátkodobého spekulačního kapitálu ze zahraničí ani neposkytovaly klientům úvěry v zahraničních měnách. Mají dostatek likvidity, a nejsou tudíž závislé na financování ze zahraničí. To vše představuje nespornou komparativní výhodu proti některým jiným zemím v regionu, například Maďarsku. Je jen třeba bránit se přenosu nervozity ze zahraničí na český finanční trh, což samozřejmě není triviální úkol ani pro vládu, ani pro Českou národní banku. Prozatím se ukázalo, že existence samostatné měny může být v krizových situacích spíše výhodou. Naše obezřetnost při zvažování vhodného termínu přijetí eura může v budoucnu ještě vzrůst – zvláště tehdy, pokud se řešení současné finanční krize, přijaté státy EMU, projeví jako problematické a vysoce nákladné. A také z pohledu eurozóny současná finanční krize bezpochyby ovlivní ochotu k přijetí tří středoevropských zemí. Jak Evropská komise, tak Evropská centrální banka se soustředí na záchranu a restrukturalizaci bankovního a finančního sektoru a na zlepšování regulace. Jejich připravenost a schopnost vyjednávat vstup dalších zemí do eurozóny se bude v nejbližším období blížit nule.
GRAF
Deficit amerického zahraničního obchodu