Prezident Giorgio Napolitano stojí před těžkým úkolem. Italové odvolili způsobem, který v zásadě nedovoluje sestavení věrohodného kabinetu. Italský deník v motivacích voličů vysledoval i odpor vůči Bruselu, Frankfurter Algemeine Zeitung analyzuje důvody propadu Maria Montiho a Financial Times nabádají k reformě politického systému v zemi.
Vítězství populisty Beppeho Grilla, návrat Silvia Berlusconiho a slabý výkon středolevé aliance Piera Luigiho Bersaniho, to jsou symptomy voleb, které zemi postavily na hranu možného bezvládí. Podvedení průzkumy neschopnými podchytit nálady elektorátu a motivovaní silnou averzí k establishmentu vyrazili Italové k urnám s přáním vymést parlament, porazit politiku úspornosti a do Bruselu vyslat silný signál odporu. V tom všem uspěli.
Příčiny hledejme v agresivitě, se kterou komik Beppe Grillo populisticky sesbíral hlasy všech nespokojenců s korupcí a chudobou, a také v neschopnosti ostatních předáků vyrovnat se mu v rétorice.Jeho mistrovské počínání na poli nových médií bylo nejen nad síly Bersaniho, ale i nad schopností Berlusconiho ovládat stará média. A pak je tu Mario Monti – tvář nepochybně důležitých reforem, která však neoslovila více než deset procent voličů. Jsme svědky dokonalé politické bouře, jejímž výsledkem je unikátní stav, který nemá v italské historii obdoby. Jsme v situaci se třemi možnými řešeními: velkou koalicí Bersani-Berlusconi, menšinovou vládou Bersaniho a brzkým kvapíkem k urnám.
La Stampa: Dokonalá italská bouře
Financial Times: Itálie potřebuje politickou reformu
Režisér Nanni Moretti předpověděl, že 60 milionů Italů bude o víkendu osvobozeno od zájmů jednoho z nich – Silvia Berlusconiho. Moretti osvědčil excelentní instinkty ve svých filmech, v předpovědi nálad voličů se ale mýlil. Berlusconiho fenomenální návrat, možná nejdůležitější letošní politická událost v Evropě, je postaven na slibu zrušit daň z nemovitosti Montiho vlády. Italští důchodci jsou bohatí na nemovitosti a chudí na hotovost, což z této daně dělá velkého strašáka.
Berlusconi navíc slíbil, že na dani vybrané čtyři miliardy eur případně lidem vrátí z vlastní kapsy. Vlastně se prohlásil za banku. Jeho comeback je o to významnější, že Itálii zavedl do slepé uličky. Jedním z možných východisek je velká koalice vedená osobou typu Maria Montiho (ale ne jím), jejímž smyslem by bylo dovést zemi k dalším volbám, ideálně se změnou volebního systému. Nová vláda by se měla zabývat krizí politické třídy, jejíž selhání vysvětluje úspěch Beppeho Grilla. Měla by vzít v úvahu jeho návrh na ořezání poslaneckých platů i křesel. Konečně italské ekonomické problémy mohou být řešeny jen reformou mechanismů, pomocí nichž se rekrutuje vládnoucí třída zodpovědná za potíže země.
Frankfurter Allgemeine: Italská Grillokracie
Alternativa dnešních dní zní: nové volby, nebo velká koalice. Pier Luigi Bersani i Silvio Berlusconi mají z opakování voleb obavy a raději by začali hledat cestu k sobě navzájem. Dobře vědí, že nové hlasování by jen zvýšilo zisk „Grillini“.
Permanentní politický pat mezi levicí a pravicí daný ideologií by nebyl prolomen. Pokus úřadujícího premiéra Maria Montiho vytvořit nový střed ztroskotal tak důkladně, že úspěch při opakovaných volbách by se rovnal zázraku, v což nikdo nevěří. Ve volební kampani narazil profesor se svými makro- a mikroekonomickými přednáškami na nezájem. Navíc má problém s věrohodností. Jako ministerský předseda se stal neoblíbeným kvůli dramatickému zvýšení daní, takže se těžko dalo věřit jeho předvolebním slovům, že nadešel čas snižování daní.
Bylo strategickou chybou, že se technokrat Monti kampaně vůbec zúčastnil. Kdyby ze sebe před volbami neudělal straníka, dnes se na něj mohli Bersani s Berlusconim obracet, zda by nebyl tak laskav a nesestavil opět úřednickou vládu. Teď se však oba „vítězové“ budou muset zařídit jinak, po svém. Nemohou však počítat s pomocí „Grillini“. Jejich šéf se už teď těší na nové volby, což jen ukazuje, že komik si evidentně není vědom vážnosti situace, ve které se Itálie (a s ní i celá Evropa) nachází.
Der Standard: Triumf antipolitiky
Italskému volebnímu klání dominovali dva tamní nejkřiklavější exponenti, dva komedianti Beppe Grillo a Silvio Berlusconi. Tito dva mistři populismu a demagogie téměř umlčeli hlas rozumu. Grillo udělal ze svého „anti-cokoli“ hnutí jednu z největších politických sil v zemi, Berlusconi neuvěřitelně zmobilizoval a ve své štvanici nakonec málem dosáhl cíle. Přitom ještě o Vánocích byla jeho strana klinicky mrtvá. S pomocí svých médií ale opět nechal šířit své evangelium a sbíral body.
Oba pojí naprostá absence smyslu pro odpovědnost a společné blaho. Vládnou náměstím, nikoli parlamentu. Dobře ukazují, že konvenční politické strany dávno ztratily funkci katalyzátoru zájmů. Obzvlášť v Itálii, kde se strany zabývají jen sebou a ne lidmi. Je-li Grillo v této hře novou tváří, Berlusconi patří již 20 let do systému, z nějž jsou Italové znechuceni. Teď však odvolili tak, že zemi de facto nelze vládnout, se všemi z toho plynoucími následky pro Itálii i EU. Krize eura musí počkat.
Čtěte také:
Levicový Bersani musí hledat spojence
