Několikatýdenní studentské proreformní manifestace ukončil vjezd tanků na pekingské náměstí Nebeského klidu 4. června 1989. Pro komunistickou velmoc je tato událost tabu, skromně si ji mohou připomenout jen hongkongští či tchajwanští Číňané. Deník Washington Post dal u příležitosti výročí prostor hlasu z americké diplomacie, německý list kritizuje tehdejší i současné vedení.
Po pětadvaceti letech by se mohlo zdát, že soutěž mezi demokratickými a autoritářskými idejemi o podobu správy státu skončila. Východní Němci strhli svou zeď, Chilané ukončili diktátorství Augusta Pinocheta a přesně před čtvrtstoletím vyhrála Solidarita první otevřené volby v prostoru sovětského vlivu. Ve stejný den ale čínské vojsko rozprášilo studentská ležení na náměstí Nebeského klidu v Pekingu.
Souboj idejí pokračuje. Při pohledu zpět udiví, jak skromné byly tehdejší požadavky protestujících: ukončení cenzury tisku a restrikcí svobody shromažďování, zveřejnění výše příjmů vedoucích představitelů a zvýšení rozpočtů na vzdělání. Od té doby Čína prodělala obrovský vývoj. Těžko si představit, že by k němu došlo, kdyby vláda na požadavky přistoupila. Jenže stejně tak je pravda, že se země mohla rozvinout mnohem více a z rozvoje mohlo těžit mnohem více lidí.
Dodnes jsou mnozí z tehdejších účastníků štváni úřady. Policie zadržuje i rodiče zabitých, kteří si události připomenou doma. Spojené státy Čínu již 25 let vyzývají, ať se k událostem postaví čelem. Silná a sebevědomá země by se neměla bát bolestných momentů vlastní minulosti ani si pěstovat vězně svědomí. Amerika si přeje, aby Čína našla odvahu téma řešit. Jeden z tehdejších požadavků volal po vládě práva. Ta je prioritou z pohledu bezpečnosti zahraničních investic. Dokud se tak nestane, duch Tchien-an-men nezmizí.
The Washington Post: Tchien-an-men stále ovlivňuje vztahy
Frankfurter Allgemeine: Ozvuky nebeského klidu
Již přes šedesát let vládnou Číně komunisté. Jen jednou byl tento stav vážně zpochybněn, v roce 1989. Jen tehdy existovala možnost, že díky tlaku „zdola“ najde reformně orientované vedení partaje cestu k transformaci. Strana se rozhodla jinak a zůstala u moci. Od té doby se mnohé změnilo, ze země je druhá nejsilnější ekonomika světa se supermoderními městy a superrychlými vlaky. Sousedi a mezinárodní partneři se ucházejí o Čínu – a mají z ní strach. Vedení působí silně. Jenže právě vzpomínka na 4. červen 1989 odkrývá slabiny. Každé sebemenší připomenutí krveprolití je potlačeno.
Tehdejší střelba zní pekingským šéfům dodnes v uších. A třesou se, že jim za vraždění mladých idealistů může být kdykoli předložen účet. Potlačení demokratizačního procesu je po „Velkém skoku kupředu“ a kulturní revoluci dalším zločinem strany na čínském lidu. Přestože šlo na čínské poměry o malé hnutí, bylo velmi sledované a nikdo z pamětníků na vzrušující začátek a šokující konec nikdy nezapomene. Dnes se však o možných politických změnách ani nediskutuje. O víře v udržitelnost současného stavu však těžko něco vypovídá lépe než fakt, že sami partajní lídři posílají své děti na studia do USA a svůj majetek vyvádějí do zahraničí.
Čtěte také:
