Průzkumy nepředpovídají volební výsledky, ale naznačují, jak by volby mohly dopadnout
Minulou středu informovalo Právo, že „ve středních Čechách by ČSSD s Rathem prohrála souboj s ODS“. Vycházelo to z průzkumu agentur SC&C a STEM pro Českou televizi uskutečněného 6. a 7. května, jenž ODS přisoudil 24 a ČSSD 23 procent hlasů. O čtyři dny později zkoumaly tentýž terén tytéž agentury pro Český rozhlas, naměřivše ČSSD 24,5 a ODS 23 procent. Kdože tedy vlastně ve Středočeském kraji „vyhrává“? Nikdo, protože za prvé volby nejsou sportovní mač a za druhé volební šance obou „velkých“ stran jsou zde patrně vyrovnané. Leč pozor! Jde o volební model čili o „snímek“ situace v době, kdy ji agentura v terénu zkoumala. Do voleb 28. a 29. května se může situace oproti „snímku“ zachycenému ve volebním modelu změnit. Výsledky volebních průzkumů nejsou tedy předpovědí volebních výsledků, ale zachycujíce určité trendy ve veřejném mínění naznačují, jak by volby případně dopadnout mohly.
Ve výsledcích průzkumů navíc procento sem a dvě tam nehrají roli. Zůstaňme u příkladu ze Středočeského kraje. Rozdíl jednoho až 1,5 procentního bodu mezi ODS a ČSSD je v rámci statistické chyby, jež v průzkumu pro Český rozhlas na vzorku 1406 dotázaných činila plus minus 2,4 až 2,6 procenta. Pozice obou stran je v kraji nejspíš vyrovnaná, i když teoreticky je možné, že při maximální plusové odchylce jedné a maximální minusové odchylce druhé je mezi ČSSD a ODS pětiprocentní odstup. Ve prospěch které z nich, to si račte vybrat sami.
Dobrý „krajský“ výsledek politické strany je určitě důležitý, nicméně rozhodující je počet a procento hlasů získaných v celé ČR. Deník MF Dnes přinesl minulý čtvrtek dubnový volební model agentury Factum Invenio, jenž KDU-ČSL přisoudil 5,2 procenta voličů, s následující „oblohou“: „Lidovci mohou slavit, ale velmi opatrně. Po sérii výzkumů s horším výsledkem se dostali nad pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do sněmovny.“ A připojil tento komentář předsedy KDU-ČSL: „Potvrzuje to dlouhodobý trend, že nad pěti procenty jsme a že mezi parlamentní strany patříme.“ Cyril Svoboda nemůže před volbami jako vůdce strany mluvit jinak, než jak kdysi radili „velmistři propagandy“ Dzeržinskij a Goebbels, totiž „statistikou budit nadšení“. Věci znalý novinář však těžko může napsat, že v Charitasu mohou slavit. Dlouhodobý trend KDU-ČSL co do voličské přízně je totiž sestupný. Oproti 7,22 procenta hlasů, jež získala ve volbách 2006, se v průzkumech pohybuje zhruba o dva procentní body níž, a dle nejednoho už spadla pod pětiprocentní hranici. Pokud lidovci v krajích s vysokým počtem registrovaných voličů a zároveň pevným zázemím – například na jižní Moravě – nezískají osm až devět procent hlasů, očekávané chabé zisky v českých krajích nevyváží. V celostátním měřítku by pak nemuseli překonat pětiprocentní hranici a vytratili by se ze sněmovny, byť jsou v ní užiteční. Vzhledem ke statistické chybě mají sice lidovci možná 3,5 a možná sedm procent voličů, ale každopádně balancují na hraně. Dvě tři desetiny procenta hlasů pro ně mohou být fatální. ODA vypadla v roce 1992 z Federálního shromáždění se 4,9 a Občanské hnutí z České národní rady se 4,59 procenta hlasů!
„Zeleným“ už nejde jen o desetinky, ale o dvě až tři procenta voličů, jež z oněch 6,2 získaných ve volbách 2006 poztráceli. V průzkumech nevypadají, že by do „dne D“ takovou ztrátu dohonili. O desetinky nejde ani TOP 09, ani Věcem veřejným či KSČM. Spolehlivě se totiž pohybují mezi deseti až patnácti procenty. KSČM si tento elektorát udržuje jako svodná nádržka protirežimních radikálů, jež ČSSD těžko kdy zaujme. TOP 09 a Věci veřejné se tak rychle a skvěle uchytily kvůli ochablosti ODS, jejíž část příznivců si rozebraly. Politická scéna od středu doprava je však v důsledku toho rozštěpená, a i kdyby se po volbách sešla v jedné vládě, nedohodne se na obsahu a tempu nezbytných zásadních reforem. Bohužel těžko by se na nich shodla kterákoli jiná vládní konstelace, jež muže z voleb vzejít. Opravdu zásadní reformy totiž vyžadují širokou shodu třeba i napříč politickým spektrem. To je v případě většiny zdejších stran, poštívajících se až k nepřátelství, epilog nepředstavitelný. Učinit nevlídné klima přijatelnějším by musely chtít v první řadě ČSSD a ODS. V obou stranách by to předpokládalo „střídání stráží“ a generační výměnu. Pak by se snad časem jejich politický projev zlepšil, i když rychle a snadno by to nešlo, protože generace dnešních třicátníků je nakažena manýrami „starých machrů“, pod jejichž dohledem do politiky vstoupila a mnohému se už od nich přiučila.
