Ne každý na to má

Daňový poplatník zaplatí nakonec čtvrt bilionu korun

Teprve nyní, téměř pět let po dokončení privatizace českého bankovního sektoru, se začíná vyjasňovat, kolik vlastně za banky v České republice zaplatil daňový poplatník. Dosud byla známa jenom nominální suma aktiv převedených z bank na Českou konsolidační agenturu (dříve Konsolidační banku) a na její dceřiné společnosti. Tato suma se blížila půl bilionu korun a brala dech. Jenže nereflektovala, za kolik vlastně stát tato aktiva odkupoval a jaká byla vlastně jejich hodnota. To se ukazuje až nyní, kdy velká část těchto úvěrů a cenných papírů již byla prodána nebo se blíží jejich prodej a je celkem jasné, jaká je jejich hodnota. Ze statistiky České konsolidační agentury (ČKA), kterou má týdeník EURO k dispozici, vyplývá, že celková ztráta, kterou postupně splácí stát z rozpočtu a z výnosů privatizace, dosáhne více než 230 miliard korun. K tomu je třeba dopočítat ještě 5,8 miliardy, které bude muset stát zaplatit za garanci na pohledávku ČSOB vůči Slovenské inkasní a navýšení kapitálu v České spořitelně a Komerční bance, které před privatizací financoval Fond národního majetku. Celkem polostátní banky přišly na kulatých čtvrt bilionu korun.

Splacený dluh.

Sanace českých bank začala už na počátku devadesátých let, kdy vznikla Konsolidační banka jako nástroj na řešení takzvaných úvěrů na trvale se obracející zásoby. Tyto úvěry vznikly ve státních firmách za komunistického režimu na počátku sedmdesátých let, kdy stát potřeboval značné prostředky na tehdy zahájený jaderný program. Stavěly se elektrárny v Jaslovských Bohunicích i v Dukovanech. Vláda tehdy odčerpala daněmi z podnikové sféry veškerou provozní hotovost a nahradila ji nízkoúročenými úvěry poskytnutými Státní bankou československou. Tyto úvěry neměly stanovenou žádnou lhůtu splatnosti. Poté, co na počátku devadesátých let ze SBČS vznikla Komerční banka v Praze a Všeobecná úvěrová banka v Bratislavě, které měly fungovat jako standardní finanční instituce, stal se z těchto úvěrů problém. Tehdejší vláda je odmítla firmám odpustit a stanovila pro ně třináctiprocentní úrokovou sazbu. Zdálo se, že většina podniků je nebude schopna nikdy splatit, zvláště pokud by měly být úročeny standardním komerčním úrokem.
V centrální bance proto v roce 1991 vzniklo řešení, které se jmenovalo Konsolidační banka. Tehdejší guvernér Josef Tošovský ji nazval žumpou na špatné úvěry z minulosti. To ještě netušil, že do této žumpy nakonec nepotečou jenom ony špatné úvěry z minulosti, ale že budoucí hospodaření bank ji naplní až po okraj. Úvěru na trvale obracející se zásoby (TOZ) bylo za osmdesát miliard korun a firmy jejich drtivou většinu nakonec splatily. Poslední údaje říkají, že celková státem hrazená ztráta z této operace je pouhých 18,3 miliardy ze zmíněné čtvrtiny bilionu.
Ze zátěží minulého režimu byla převedena do Konsolidační banky ještě v roce 1992 další aktiva za necelých patnáct miliard korun z Komerční banky a Investiční banky a v roce 1994 tři miliardy z České spořitelny.

Šestimiliardový minus.

To privatizace byla podstatně dražší. I Česká spořitelna, která byla pro stát tou nejlevnější sanací ze všech bankovně privatizačních kauz, stála daňové poplatníky přibližně pětadvacet miliard korun. Celá akce začala ve druhé polovině roku 1998. Bylo to velmi krátce poté, co Miloš Zeman jako čerstvý premiér prohlásil, že do bank nedá ani korunu, a lidé ve finančních kruzích se tomuto výroku smáli, až se za břicha popadali. Bylo totiž veřejným tajemstvím, že spořitelna je ve vážných potížích a bude potřebovat státní pomoc, protože ukazatel kapitálové přiměřenosti brzy klesne pod osmiprocentní hranici a centrální banka bude pak nucena uvalit nucenou správu na peněžní dům, v němž byla uložena naprostá většina úspor českých domácností.
A tak i Miloš Zeman musel zatnout zuby a platit. Nejprve Konsolidační banka odkoupila 10,4 miliardy za 6,5 miliardy korun, o rok později 33,2 za 20,15 miliardy. Zároveň Fond národního majetku (FNM) posílil kapitál České spořitelny o další čtyři a půl miliardy korun. Takto očištěná banka pak hledala kupce, ale zájem byl mizivý. Ve hře zůstala pouze rakouská Erste Bank
Za prodej dvaapadesáti procent akcií potom stát získal devatenáct miliard korun. Navíc ale musel uzavřít smlouvu o ring fancingu, tedy fakticky se zavázat k odkupu dalších aktiv v příštích letech, a to dle výběru Erste. Nakonec tento závazek představoval nákup za dalších dvanáct miliard. Celkově ze spořitelny vyvedl stát v souvislosti s privatizací aktiva v nominální hodnotě 60,92 miliardy korun a zaplatil za ně 38,9 miliardy. Když se od toho odečtou výnosy, které Konsolidační banka a později ČKA získala z prodeje a vymáhání, dostaneme se k číslu 24,85 miliardy korun nákladů pro daňové poplatníky. Na prodeji za devatenáct miliard tedy stát teoreticky prodělal necelých šest miliard korun.

Mírný plus.

Podobným případem byla Komerční banka. Stát svých 60 procent akcií prodal za 40 miliard korun. Ještě před tím však musel v letech 1999 a 2000 vyvést z banky aktiva v nominální hodnotě 28,5 miliardy korun a Konsolidační banka za to zaplatila 16,8 miliardy.
To byla ale jenom předehra. Rovněž v roce 2000 vytvořila Komerční banka dceřinou společnost Konpo, do níž vložila pochybné úvěry ve výši 60 miliard korun. Konsolidační banka potom Konpo odkoupila za 32,8 miliardy. Ani tyto injekce nestačily, a tak Fond národního majetku ještě ve dvou kolech úpisu nových akcií investoval do Komerční banky 6,8 miliardy korun. I v tomto případě se samozřejmě podařilo část úvěru vymoci či jinak zpeněžit. Z těch téměř 50 miliard zaplacených za špatná aktiva se podařilo získat zpět necelých patnáct miliard korun. Navíc i zde platil závazek odebrat další úvěry, které si Societé Generale jako nový vlastník sama určí. V letech 2002 až 2004 tak ČKA musela koupit další čtyři a půl miliardy úvěru za 3,22 miliardy. Zpět se podařilo získat něco přes miliardu. Celkové saldo z privatizace, do něhož není zahrnuto očištění banky od břemen z doby komunismu, je kladné ve výši 3,4 miliardy korun.

Díra do státní kasy.

To největší česká banka má dramaticky jinou bilanci. ČSOB, ovládaná zčásti českým a z části slovenským státem, se prodávala v roce 1999. Také za ni obdržela Česká republika zastupovaná ministerstvem financí a ČNB dohromady čtyřicet miliard korun od belgické skupiny KBC. Ta v tendru porazila například Deutsche Bank. Nejprve to vypadalo velmi dobře. ČSOB byla v roce 1993 očištěna od starých dluhů. Část z nich byla převedena do České inkasní, která je dceřinou společností Ministerstva financí ČR, a do Slovenské inkasní. Na tyto dluhy pak oběma státům poskytla ČSOB úvěr. Mezi bývalé federální partnery pak byly ve stejném poměru rozděleny i akcie ČSOB. Jenže v rámci sporů o federální majetek se slovenská vláda Vladimíra Mečiara usnesla, že svůj závazek vůči ČSOB neuznává a nehodlá ho platit. Ze sporu vznikla nakonec washingtonská arbitráž vlekoucí se řadu let. Aby bylo možné ČSOB privatizovat, poskytla jí česká vláda garanci na pohledávku za Slovenskou inkasní. To se před nedávnem ukázalo jako poměrně nákladná záležitost. Přestože na počátku letošního roku ČSOB washingtonskou arbitráž vyhrála, Česko bude platit 5,8 miliardy korun. Tato částka představuje rozdíl mezi tím, co arbitráž uznala jako přiměřenou náhradu ušlých úroků, a tím, co bylo garantováno smlouvu z roku 1999 a dalšími dodatky. Stát v této částce rovněž hradí ČSOB odměnu, takzvaný succes fee za to, že arbitráž vedla s řádnou péčí a nakonec ji vyhrála.
Necelých šest miliard za tuto vyhranou arbitráž je však jen slzou v řece miliard, které tekly do ČSOB v rámci převzetí zkrachovalé Investiční a Poštovní banky (IPB).
Když v roce 2000 padla IPB a vláda rozhodla, že novým nabyvatelem aktiv této banky bude právě ČSOB, poskytl stát garanci na veškerá aktiva padlé banky a zavázal se je odkoupit za nominální nebo tržní hodnotu, na základě toho, jak bude chtít ČSOB prodávat. Mezi lety 2000 a 2004 Česká konsolidační agentura převzala od ČSOB aktiva v nominální hodnotě téměř 190 miliard korun a zaplatila za ně 171,3 miliardy korun. Propočet říká, že ztráta z této operace by ke konci letošního roku měla dosáhnout 124,3 miliardy korun.
Státem posvěcený odhad přitom říká, že záporné jmění IPB se blížilo 70 miliardám, což znamená, že stát zaplatil o 50 miliard korun více, než v IPB skutečně chybělo. To nakonec odpovídá i propočtům JP Morgan, kteří jako třetí a rozhodující auditor oceňovali IPB. Na základě tohoto odhadu měla IPB očištěná o riziková aktiva kladnou hodnotu 54 až 59 miliard korun. Objem potřebných opravných položek k dokonalému očištění činil 123,9 miliardy korun. Celkový účet za vytvoření dnešní největší české banky tedy činí dohromady 130 miliard korun. Saldo s příjmy z privatizace tak ztrátu státu snižuje na 90 miliard, a to není částka konečná, protože ještě nebyly plněny závazky, které pro stát vyplývají ze Smlouvy a slibu odškodnění, kde má stát vyplácet náhradu za položky, které nebyly v účetnictví IPB, a za soudní spory vedené v této souvislosti.

Sto miliard bez úroků.

Lze tedy shrnout, že celkové privatizační saldo činí součet kladných 3,4 miliardy korun za Komerční banku, záporných šesti miliard za spořitelnu a devadesáti miliard za ČSOB. K této sumě je ještě nutné připočíst navýšení kapitálu v České spořitelně ve výši 4,5 miliardy a v Komerční bance 6,8 miliardy. Privatizace velkých českých bank tak přišla stát na úctyhodných 104 miliard korun.
Tento propočet vycházející z údajů České konsolidační agentury má však ještě jednu chybičku. Nezahrnuje totiž náklady na správu a vymáhání pohledávek a na úrokové náklady, které ČKA musela platit. Jejich propočet je poměrně obtížný a konkrétní čísla jsou k dispozici například za Konpo, spravující největší balík úvěrů převedený z Komerční banky. Za prodej aktiv zde stát získal sice 10,4 miliardy korun, což je velmi solidní, ale jen za nákladové úroky od roku 2000 zaplatil 8,21 miliardy. Celková bilance Konpo je tak nakonec mnohem horší, než vypadá ¨z jednoduchých čísel zahrnujících pouze cenu pořízení aktiv a výnos z jejich realizace. Po započtení všech nákladů se ukazuje, že z aktiv nakoupených za 32,8 miliardy korun je nakonec ztráta 31,53 miliardy. Podobně to bude i v případě dalších aktiv. Nákladové úroky jsou nejvíce ovlivněné tím, jak rychle se ČKA podaří tyto pohledávky prodat. Proto je velmi pozitivní, že byl přijat zákon o ukončení činnosti ČKA do konce roku 2007. To nutí agenturu k tomu, aby se převzatých aktiv velmi rychle zbavovala a po tomto datu možná bude i reálně dále upřesnit výši skutečných nákladů na privatizaci bank. Lze očekávat, že výsledné číslo bude ještě o několik desítek miliard korun vyšší, než to, k němuž jsme dospěli nyní.

Pozdě a špatně.

Tato obrovská čísla samozřejmě vyvolávají otázku, zda se takovým ztrátám bylo možné vyhnout. Zkušenosti ze světa ukazují, že určité transformační náklady jsou při přechodu od plánované k tržní ekonomice nezbytné. Častým argumentem kritiků vysokých nákladů na sanaci bank je skutečnost, že v devadesátých letech se vlády ODS bránily privatizaci bankovního sektoru, přičemž tehdy bylo možné získat vysoký privatizační výnos při minimálních státních garancích. Názor je to jistě oprávněný, ale úskalím této argumentace je skutečnost, že privatizované banky by velmi rychle uzavíraly napolo privatizované velké firmy a stát by měl mnohem vyšší náklady na řešení sociálních problémů. Přesto by nejspíše výsledný účet byl o něco příznivější.
Jenže nešlo jenom o pozdní privatizaci, ale také o zvolený model. Postup vlády Miloše Zemana neodpovídal soudobým světovým zkušenostem s řešením problému špatných úvěrů. Úspěšní byli například Korejci, Švédové či americká agentura RTC. Tam totiž platilo pravidlo, že stát odkupoval od bank nekvalitní aktiva za tržní hodnotu stanovenou nezávislým auditorem, a pokud potom instituce měla problémy, tak ji dokapitalizoval tím, že zvýšil základní jmění. Získal tak další akcie, které po čase velmi výhodně zpeněžil při privatizaci. Podobný návrh ležel v podobě takzvaného plánu revitalizace i na stole českého kabinetu. Pro tehdejšího místopředsedu vlády pro ekonomiku Pavla Mertlíka ho zpracovali experti se zkušenostmi z mezinárodních institucí. Nicméně měli smůlu. Pro odpor Zemanova favorita ministra průmyslu Miroslava Grégra byl nakonec zvolen postup, který se už předtím neosvědčil v Japonsku či v Mexiku. Od bank tedy byly odkupovány pohledávky za takovou cenu, aby se nevytvářela ztráta a bankám neklesal vlastní kapitál. Protože pohledávky převedené na stát neměly tržní cenu, logicky vznikly potíže a diskuse o tom, zda jsou tyto pohledávky spravovány správně či zda nejsou předmětem machinací. Zároveň menšinový akcionáři bank, především z řad zahraničních investičních fondů, získali mnohamiliardový nezasloužený zisk na úkor státu, protože jejich podíly nebyly naředěny, ale naopak je stát velmi zhodnotil. Zcela fatální chybou zřejmě byl způsob bankrotu IPB, kdy stát vlastní vinou ztratil většinu možností k tomu, aby ovlivňoval náklady, které mu v průběhu času vznikaly.