V á c l a v H a v e l
Čím dál tím méně občanů je bez výhrad přesvědčeno, že prezident dělá to, co je potřeba, podle posledního výzkumu IVVM dokonce polovina občanů soudí, že by měl rezignovat. Na domácí scéně ztrácí Václav Havel kredit, pro zahraničí dál zůstává mužem širokého rozhledu a vysoké morální odvahy, vynikajícím dramatikem a esejistou, politickým představitelem, který převyšuje své kolegy.
Pochybnosti o tom, zda je na Hradě správný muž, provázejí Václava Havla po celou jeho prezidentskou kariéru. Klasické politické strany vždy dráždil úvahami o nepolitické politice a ty parlamentní mu to vždy bohatou měrou vracely. Notně pobouřit však dokázal i občany.
V roce 1990 zvedl vlnu protestů Havlův dopis německému prezidentu Richardu von Weizsäckerovi, v němž poprvé nazval odsun sudetských Němců vyhnáním. Tentýž rok měla bouřlivou negativní odezvu i rozsáhlá amnestie - pro občany už navždy zůstane spojena s vysokým nárůstem kriminality. Politici ho kritizovali i za pozvání tibetského dalajlámy, kvůli kterému údajně český průmysl přišel o miliardové zakázky v Číně.
Po parlamentních volbách v létě 1992, jejichž výsledky naznačily možný rozpad federálního státu, neprošel Havel díky slovenské části Parlamentu prvním kolem prezidentských voleb. Ve čtyřiasedmdesátileté historii Československa se tak stal prvním kandidátem, který nebyl zvolen. V dalších kolech už nekandidoval a 20. července 1992 abdikoval. Tento krok pak někteří politici považovali za první vážný impuls k rozpadu ČSFR.
Periodické kontroverze mezi politickými stranami, veřejností a prezidentem ovšem neustaly ani po zvolení Havla prvním českým prezidentem. Nepochopení, které provázelo Havlovo přijetí autora Satanských veršů Salmana Rushdieho v roce 1993, bylo jen jednou epizodou v řadě.
Nová, jiná etapa života
Druhému sňatku s herečkou Dagmar Veškrnovou věnoval prezident v lednu 1997 část exkluzivního rozhlasového pořadu Hovory v Lánech. Vyjádřil přitom přesvědčení, že ho čeká úplně jiná etapa života, která mu pomůže být v určitém ohledu lepší, než byl dosud. Jenomže, právě od jejich svatby nabíraly aféry na intenzitě jak počtem, tak silou a v neposlední řadě i bulvárností.
Paní Dagmar napadala lékaře, kteří Havlovi odstranili rakovinový nádor na plicích, kvůli ní musela opustit Hrad fenka Ďula, připomínka Havlova prvního dlouholetého manželství. Vystěhování Ďuly k hospodyni okamžitě po příchodu Dagmar Havlové a jejího boxera mělo odezvu dokonce i v zahraničí. Podobný ohlas měly už jenom prezidentovy spory okolo rodinného majetku, kdy dokonce svoji švagrovou označil za nenormální.
Nelibost, kterou Havlově ženě projevovalo veřejné mínění, se prezident pokusil překonat originálním způsobem - pravomoci první dámy by podle něj měly být upraveny zákonem. To však vzbudilo ještě větší nevoli, ostatně stejně silnou, jako když prezident v roce 1992 požadoval posílení pravomocí svých.
Tisk a veřejnost od té doby počínání první dámy a jejího muže bedlivě sledovaly. Doutnající spor a občasné invektivy nesl Hrad s velkou nelibostí, prezident dokonce tvrdil, že za peníze, které „ně-kteří vydělali na pomluvách prezidentského páru, by se daly postavit dvě okresní nemocnice. Otevřený konflikt se pak odehrál v říjnu, na ruzyňském letišti v Praze před odletem prezidentského páru na státní návštěvu Velké Británie. Na knihkupeckých pultech se co nevidět měla objevit publikace „Sedm týdnů, které otřásly Hradem , která popisuje soužití manželů a pomluvy o možném vztahu Dagmar Havlové s jejím osobním tajemníkem Milošem Rýcem. První dáma otevřeně zaútočila na novináře a naznačila, že pomluvy rodinných poměrů mají jejího muže přimět, aby udělil milost synovi ředitele televize Nova: „Neexistuje vydírání, které by přimělo mého muže, aby dal milost někomu, o kterém není přesvědčen, že je to podle jeho nejlepšího svědomí a vědomí, řekla Havlová.
Pro zahraničí je však Havel stále stejnou morální autoritou, kterou domácí aféry nikterak neohrozily. Například The Times se při Havlově návštěvě Británie v redakčním komentáři přímo postavily na jeho obranu a domácí spory odbyly mávnutím pera. Připustily, že Češi svého prezidenta považují za příliš idealistického v podmínkách nelítostné tržní ekonomiky, nicméně napsaly: „Tento muž, který byl kandidátem na Nobelovu cenu za mír, dokáže formulovat principy, na nichž by měla stát veškerá politická autorita.
Havlovi nejbližší spolupracovníci ovšem připouštějí, že nové manželství prezidenta změnilo. Hlavně v tom, že na množící se útoky proti své osobě nedokáže reagovat s noblesou či se nad ně vůbec povznést, jak by se na hlavu státu patřilo. Z Hradu již také odcházejí ti, kteří mají na prezidentský úřad odlišný názor než Havlovi. Není tajemstvím, že nedávno odvolaný kancléř Ivan Medek odešel právě kvůli rozporům s prezidentovou ženou. Zbývající Havlovi blízcí se už netají ani tím, že klesající domácí obliba vede prezidentovy kroky stále častěji za hranice, kde sklízí obdiv a ovace, které ho povzbuzují.
Zhrzený otec vlasti
Kdysi chtěl být Václav Havel prezidentem dobré vůle. Kritiku své osoby bral jako v demokratické zemi něco zcela přirozeného, dnes se soudí kvůli každé maličkosti. Ještě před čtyřmi lety se zamýšlel nad tím, zda je nutné, aby hlavu státu chránil zákon před hanobením. Ta doba je pryč, Havel má na svém kontě jeden vyhraný spor na ochranu osobnosti, další žalobu právě podal.
Kdysi chtěl naslouchat hlasům všech, dnes si k rozpravám účelově zve osobnosti, které jsou ochotny prosazovat jeho politické cíle, důvěrníky pověřuje zvláštními úkoly. Důsledky jsou neblahé, a to dokonce v mezinárodním měřítku. Aféra bývalého vídeňského starosty Helmuta Zilka, kterému na poslední chvíli prezident odmítl udělit státní vyznamenání, rozhýbala diplomacii i domácí politickou scénu: ředitel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, senátor Václav Benda, poskytoval několik let reference o osobách, které byly na nejvyšší státní ocenění navrženy. Je možné, že tajná hradní válka (prezident tvrdí, že vedená bez jeho vědomí) nyní úplně znemožní vyrovnat se s minulostí. Úřad je momentálně ochromen, jeho další existence nejistá. Havel, kterému mnozí už ve federální minulosti vytýkali „sametový způsob převratu v roce 1989, i to, že následně nepostupoval dost energicky proti starým komunistickým strukturám, snad nevědomky znovu nahrál těm, kteří za vším, co bylo, chtěli udělat tlustou čáru.
Václav Havel tehdy ostře vystupoval proti schválené podobě lustračního zákona, který podle něj spolu s nelegálním zveřejňováním seznamů spolupracovníků StB způsobil nezměrné lidské tragédie. Zatímco jedni Havla oceňovali za klidnou změnu režimu bez honu na čarodějnice, podle jeho kritiků bylo působení politiků s komunistickou minulostí ve vrcholných funkcích poznamenáno přílišnou loajalitou k Havlově morální autoritě.
Nadstranický prezident
Veřejné mínění prezidenta dlouho ctilo, jeho vztahy s politickou scénou však byly vždy problematické. Havel nemá skoro žádnou moc a sám sebe dlouho označoval za intelektuála, který se dal na politiku jen dočasně. Nikdy také neskrýval svou averzi vůči drobné práci v parlamentních debatách. Tento postoj se mu také vždy po chvílích klidu vracel jako bumerang. Nejprve za federace - všechny jím navržené důležité zákony poslanci odmítli, dokonce i zákon o referendu, který za skutečně významný považovali. Nyní situace dospěla tak daleko, že dvě nejsilnější parlamentní strany iniciovaly debatu o úpravě ústavy a omezení prezidentských pravomocí.
Prezidentský úřad je v České republice spíše reprezentační, bez účinné politické váhy a hlavně skutečné výkonné moci. To pocítil Václav Havel záhy a již v roce 1992 požadoval vážnou ústavní změnu: přímou volbu hlavy státu. Tvrdil totiž, že pokud je prezidentská moc odvozena od poslanecké volby, nemůže dost dobře hrát vyvažující roli mezi vládou a Parlamentem. Neuspěl a frustrace z toho jej vedla až k prohlášením, že nemusí být prezidentem za každou cenu. To už se ale rozpadal stát a politika se ubírala jiným směrem, než si Havel představoval. Kandidaturu přijal. Přes svá tvrzení, že nebude přísahat na ústavu státu, který za půl roku nebude existovat. Přestože bylo téměř jisté, že zvolen nebude. „Rozhodl jsem se po dlouhých úvahách jít tou cestou, kterou jsem šel vždy. Totiž, že si za čímsi stojím, že netaktizuji, nemanévruji, že jsem sám sebou, že neutíkám z bojiště, zdůvodnil své rozhodnutí Havel.
Havel, který nikdy neopomněl deklarovat svoji nadstranickou pozici, se s krátkými přestávkami vždy snažil komentáři a výroky podstatným způsobem zasahovat do dění na domácí politické scéně. Rozhádanost tehdejší pravicové koalice ODS, ODA a KDU-ČSL i snaha Občanské demokratické aliance vytvořit politické křídlo Hradu, mu k tomu dávaly dostatek příležitostí.
Úlohy arbitra vnitrokoaličních sporů se prezident ujal na podzim roku 1995, kdy sám navrhl termíny nadcházejících voleb do Poslanecké sněmovny a do Senátu. Nikoli jen arbitráží však už bylo jeho počínání po volbách v červnu 1996. Jeho úspěšná snaha o sestavení menšinové koaliční vlády s podporou sociální demokracie skončila politickým patem. Získala jedině ČSSD, jejíž šéf obsadil nejvyšší post v Poslanecké sněmovně. I to, že předseda sociálních demokratů poprvé obsadil významnou politickou funkci, přineslo ČSSD nové voličské hlasy. Havel s odstupem času uznává, že konstelace s Milošem Zemanem v čele sněmovny se příliš neosvědčila.
Rok 1997 byl vrcholem Havlových snah definitivně prosadit vlastní ideální představu podoby politické scény. Ekonomické problémy země a vzájemné obviňování koaličních politiků, kdo za ně může, volání šéfa KDU-ČSL po nových tvářích ve vládě, mu k tomu poskytly nebývalou šanci. Zmařila ji jen neochota tehdejšího místopředsedy vlády Josefa Zielence za-ujmout post premiéra. Havlovi nezbylo než, i když s výhradami, podpořit vládu v čele s Václavem Klausem.
Politická scéna, kterou Havel pomohl rozhýbat, se však neuklidnila a sarajevský „atentát dal prezidentovi do rukou další trumfy: na konci roku v rudolfínském vystoupení před oběma komorami Parlamentu tvrdě kritizoval technokratické pojetí transformace společnosti bez prosazování mravních a právních zásad. Veřejnost projev přijala jednoznačně jako zúčtování s Václavem Klausem.
Pro aktivní ovlivnění politiky neváhal prezident ani obejít ústavu. Výsledkem bylo jmenování „nepolitické , poloúřednické vlády Josefa Tošovského.
Hradní garnitury
Od chvíle, kdy Václav Havel překročil práh Pražského hradu, vystřídalo se v jeho okolí několik garnitur poradců a úředníků. Nejkritizovanější byla patrně první vlna, kruh přátel z disentu. Výtky politiků nebyly příliš konkrétní, hlavně jim ale vadilo, že poradců je zbytečně moc, Havla pak šmahem označovali za disidentského snílka. Uznávanou autoritou z Havlova okolí byl v té době pouze kníže Karel Schwarzenberg. Až těsně před novou prezidentskou volbou v roce 1992 Václav Havel pod politickým a veřejným tlakem v sebereflexi slíbil, že početní stav poradců sníží.
Do služeb Hradu pak postupně přicházeli novináři - jako Ladislav Špaček či Ivan Medek. Veřejnost však přesto dál prezidentovi vyčítala, že se izoluje a málo komunikuje. Havel se jí opět podřídil a v jeho úřadu se opět objevily nové tváře: nejprve politolog Jiří Pehe, posléze také bývalý generální ředitel České televize Ivo Mathé. Snahy změnit image Václava Havla jsou však zatím, zdá se, marné.
Postupně klesající popularitu kdysi prezident považoval za něco přirozeného. Již rok po listopadové revoluci konstatoval: „Lidé se domnívali, že jsem zárukou lepších zítřků. Pochopitelně, jakmile ty lepší zítřky nepřicházejí, jsem já ten hlavní, kdo je za to odpovědný, a je docela psychologicky srozumitelné, že jsem někdo, kdo je určitým způsobem oklamal. Bez ohledu na to, jak je populární, však Havel svou funkci hodlal plnit dál, jak nejlépe umí. Nyní je možná příliš unaven - nemocí i kampaní médií. Jediný nepříznivý výzkum veřejného mínění stačí k tomu, aby veřejně zapochyboval, zda hlavou státu zůstat. O abdikaci hovořil Havel již dříve, i když jenom s politickými přáteli. Uvedl i datum svého možného odchodu - 1. duben 1999, kdy má Česká republika vstoupit do NATO. Tento akt totiž prezident považuje za jeden z možných způsobů završení své politické kariéry (viz EURO 6/98). Datum vstupu země do Severoatlantické aliance se však může podle všech prognóz posunout už na začátek roku.
