Fixace kurzů měn evropských zemí „na věčné časy“ formou zavedení eura byla pokusem zastavit čas
Můj prvotní názor je založen na politicky nekorektní, byť téměř automaticky vyslovované tezi, že evropská ekonomika - nedojde-li k zásadním změnám - žádné dobré perspektivy nemá. To není apriorní negativistický, tzv. euroskeptický postoj. To je výsledek pozorného sledování dlouhodobých trendů evropské ekonomiky a společnosti, jemuž se věnuji řadu desetiletí, tedy ve svých politických i předpolitických obdobích. Už je to pozapomenuto, ale před desetiletími, dávno před vznikem eura, se mluvilo - bez nutnosti tento názor nějak široce zdůvodňovat - o euroskleróze.
V knize Česká republika na rozcestí - Čas rozhodnutí (Fragment, 2013), v kolektivním produktu Institutu Václava Klause, je nikoli náhodou i kapitola nazvaná Ekonomický a politický úpadek Evropy. Zatím jde „jen“ o úpadek relativní, mluvíme-li o makročíslech.
Vůči jakému regionu světa považujeme úpadek za evidentní, naznačuje kapitola následující: Vzestup Východu a BRIC zemí. A právě toto je východiskem mého přístupu k tématu této konference (Evropská ekonomika a její perspektivy, pořádaná Vysokou školou finanční a správní 22. listopadu 2013 v Praze).
V knize si všímáme toho, že „země EU postupně ztrácejí svou ekonomickou pozici ve světě, a tím i svůj politický a kulturně-společenský vliv“, což nikoho z nás - i když nemáme žádné geopolitické ambice - nemůže těšit. Příčinu ztráty vidíme nejen v ekonomické rovině, ale i - nebo dokonce ještě více - ve „vědomé rezignaci západní civilizace na své konstitutivní prvky“. Obáváme se, že „zažíváme jev, pro který nemáme výstižnější termín než demise Západu“.
Vrátíme-li se k ekonomii, hlavní příčinu evropských problémů vidíme v „nefunkčním evropském ekonomicko-sociálním modelu“, v „neproduktivním a nedemokratickém modelu evropské integrace“ a, jako důsledek toho všeho, ve „fatálně chybném projektu evropské měnové unie“, na nějž - když se jeho defekty plně projevily navenek - navázaly „zcela kontraproduktivní metody řešení jeho krize“. Evropské potíže však mají své obecnější, mimoekonomické příčiny, jejichž jádro vidíme v „cílevědomé a organizované demontáži našich vlastních společenských struktur, tradičních hodnot a ctností… a v sebedestrukci principů, které náš svět až dosud držely pohromadě“. Ztracená dekáda Nechci zatěžovat čísly, ale v knize uvádíme varovná data o dlouhodobě trvajícím poklesu podílu Evropy na světové ekonomice, o trvalém poklesu tempa růstu HDP zemí EU, který probíhá nepřetržitě již od 50. let, o stejně jednoznačné tendenci nárůstu veřejného dluhu, o rozevírání nůžek běžných účtů platebních bilancí mezi severním a jižním křídlem eurozóny, o narůstání rozdílu v konkurenceschopnosti zemí EU atd.
Předpokládám, že data tohoto typu jsou známá všem, koho zajímají a kdo v nich umí číst. Přesto se s nimi v našem mediálním a politickém prostoru moc nepracuje. V posledním čísle amerického čtvrtletníku The International Economy (č. 3, 2013) mne zaujalo srovnání japonského „ztraceného desetiletí“ 90. let a současné podobny ztracené „dekády eura“, která je - jak ukazují data - svými výsledky pro Evropu ještě „daleko katastrofičtější“: * HDP eurozóny roste v dekádě eura daleko
pomaleji než tehdy v Japonsku.
* V éře eura rostl v zemích eurozóny veřejný dluh ročně o 5,7 procenta - třikrát rychleji než v oné dekádě v Japonsku.
* I v tomto „ztraceném“ období rostla v Japonsku produktivita práce ročně o 3,4 procenta - třikrát rychleji než nyní v eurozóně.
* V Japonsku rostly náklady práce osmkrát
pomaleji než v dnešní eurozóně.
K vysvětlení mimořádně nepříznivého evropského vývoje nám nepomůže tak oslavovaná - zejména v době mých učednických let - teorie ekonomického růstu, založená na neoklasické produkční funkci. Už tehdy mi bylo jasné, že - přes všechna kouzla s tzv. growth accounting - reziduální veličina souhrnné či integrální produktivity nic nevysvětluje, nýbrž sama vysvětlení vyžaduje.
Jistě je možné do učebnicových vzorečků dosazovat různé hodnoty základních výrobních faktorů či „reziduálního“ technického pokroku, ale nevím, jestli to k něčemu může být dobré. Před několika dny uplynulo 24 let od chvíle, kdy jsem se z ekonoma stal politikem a kdy jsem o těchto teoretických tématech přestal publikovat. Nikoli však přemýšlet. V roce 1987 jsem napsal text o udělení Nobelovy ceny za ekonomii průkopníku oboru teorií růstu Robertovi Solowovi, kde byla i tato věta: „Méně oprávněné jsou názory, které vytrhávají technický pokrok z kontextu ekonomického systému, zapomínají na jeho systémovou podmíněnost, ztotožňují ho s výdaji na vědu a výzkum a přispívají tak k vytváření či přetrvávání falešných a zavádějících představ o pravých a nezastupitelných příčinách ekonomického růstu.“
Tuto 26 let starou větu, i když mířila na jiný ekonomický a politický systém, ani dnes nemusím měnit. Pro mladou generaci studentů je snad citát i jistým náznakem, že jsme se - alespoň někteří - i v éře komunismu zabývali vážnou ekonomií. A že to možné bylo, pokud člověk opravdu chtěl.
I tehdy jsem měl důvod odmítat technokratickou, od systémových charakteristik reálného světa imunizovanou ekonomii, která se tak líbila tehdejším režimním elitám.
Bohužel musím říci, že se historie opakuje a že i dnešní evropské politické elity mají podobné sklony a snaží se, aby politika opět diktovala ekonomii.
Vynechám-li mimoekonomické faktory (nikoli ze svého uvažování, ale z kontextu výkladu), pak jsem jednoznačně přesvědčen, že ztráta perspektiv evropské ekonomiky je spojena s obecnými systémovými charakteristikami dnešního evropského uspořádání, nikoli se třemi proměnnými moderních produkčních funkcí: prací, kapitálem a technickým pokrokem. Přesto je možné tentativní hypotézy o působení i těchto veličin formulovat. Patřily by mezi ně tyto: * Evropa stárne (a ztrácí motivaci), pracovních sil proto ubývá.
* Pracovní síla přes všechny propagandistické výroky o úloze vzdělání začíná být v Evropě nevzdělaná - zejména přesunem studentů do neproduktivních vzdělávacích oborů, které „pouze“ zvyšují jakousi všeobecnou vzdělanost studentů, nikoli jejich uplatnitelnost v užitečném zaměstnání. Nevzdělanost je zesilována expanzí vzdělání relativizujícího hodnoty a tradice, které dlouhodobě vytvářely náš kulturně-civilizační prostor.
* Investice, neboli tvorba kapitálu, směřují k deindustrializaci Evropy a k budování ekonomiky služeb (mající - mimochodem - nízké požadavky na kvalitu pracovní síly).
* Významnou antirůstovou roli hraje alokace investic prosazovaná zelenou lobby a zelenými ideology ve směru falešně chápané ochrany životního prostředí, nemluvě o zbytečných nákladech boje s neexistujícím nebezpečím CO2 a s globálním oteplováním.
* Ekonomické subjekty - firmy i jednotlivci - uvěřily propagandě výrobců o mimořádných efektech každého vylepšení informačních technologií, což je projev nechápání odlišnosti dílčích (mezních) a celkových (či průměrných) efektů investic. Vyslovuji hypotézu, že je dnes u nás mezní efekt každé další koruny investované do IT nulový, ne-li záporný.
* Ztotožňování státních výdajů na vědu a výzkum, počtu vědců a výzkumníků s technickým pokrokem, technického pokroku s inovacemi, zvyšování počtu vysokých škol a studentů s urychlováním ekonomického růstu atd. jsou dalšími mylnými a růst brzdícími názory evropských politických a jim nadbíhajících ekonomických a akademických elit.
Takovýchto charakteristik současné Evropy je možné uvést více. Všechny spojuje to, že jsou logickým důsledkem evropského ekonomického a sociálního systému a systému evropské integrace. To jsou dvě navzájem se sice ovlivňující, ale koncepčně odlišné věci.
Je mimo pochybnost, že dnešní ekonomický systém Evropy není systémem skutečné tržní ekonomiky. Je systémem vysoce regulované ekonomiky, nadměrně zatížené sociálními a environmentálními náklady, která navíc funguje ve vysoce demotivačním paternalistickém prostředí. Evropská ekonomika, založená na zásadním a záměrném odchýlení od trhu k systému státního intervencionismu, rychlý ekonomický růst generovat nemůže. Centrálně organizované řízení a regulování ekonomiky, ideologicky i zájmově vycházející z jednotlivých zemí, je zesilováno centralismu nahrávající evropskou integrací. Původní - oproti předcházejícímu období 30. a 40. let - liberalizační model evropské integrace, jak se vyvíjel od závěru 50. let a jak si ho mnozí v Evropě skutečně přáli, se od Maastrichtu definitivně proměnil v model unifikačně-intervencionistický, v němž se postupuje k unifikaci legislativy (zejména legislativy regulační, usilující o likvidaci zbytků produktivní systémové konkurence mezi jednotlivými zeměmi) a k vytváření dalších typů unií (měnové, bankovní, finanční), které ve svých důsledcích likvidují suverenitu členských zemí a posilují intervencionistický charakter evropského ekonomického systému.
Není možné nezmínit škody, které napáchala realizace politického a výslovně konstruktivistického projektu jednotné evropské měny v ekonomicky heterogenním prostředí, a navíc mezi státy, které sice vznešeně mluví o solidaritě, mezi nimiž však žádná autentická solidarita, nezbytná pro vyrovnávání reálné nesourodosti ekonomických parametrů jednotlivých zemí rozsáhlými fiskálními transfery, neexistuje. Není to provinění, za které by se ony státy měly stydět. Je to od nich racionální - mají-li být i nadále demokratickými, samostatně se chovajícími státy, kterým jde o jejich voliče, a ne o pochvalu v Bruselu.
Faktická odlišnost ekonomických parametrů zemí je v Evropě objektivně existujícím jevem a v minulosti ničemu nevadila. Vedla k přirozeným přizpůsobovacím procesům, v nichž dominantní roli hrály změny měnových kurzů. Čím více byly v minulosti tyto procesy institucionálními zásahy blokovány, tím k horším ekonomickým výsledkům to vedlo. Lidské dějiny jsou proto - mimo jiné - i dějinami změn měnových kurzů. Fixace kurzů měn evropských zemí „na věčné časy“ formou zavedení eura byla pokusem zastavit historii, zastavit čas. Nevytvoříme-li však v Evropě Huxleyho Brave New World, historii zastavit nemůžeme. A nezastavená historie musí vést k tlakům na měnové kurzy. Krizi, která v posledních letech postihla eurozónu, nezavinilo Řecko či Kypr ani jiná země evropského Jihu. Krize byla způsobena systémem jednotné měny samotným, nikoli špatnou politikou řecké či nějaké jiné vlády. To ovšem evropští politikové nechápou, a pochopit nechtějí. Ukázalo by to ve vší nahotě jejich původní omyl z 90. let.
Jakýkoli nefunkční systém je sice možné držet při životě, ale náklady na jeho udržování nemilosrdně a v delším období neúnosně narůstají. To je i případ evropského měnového systému.
Nemá smysl složitými ekonometrickými postupy odhadovat parametry produkčních funkcí, mluvit o ztělesněném a neztělesněném technickém pokroku či o integrální produktivitě. Má smysl mluvit o trhu a svobodě a o víře v racionalitu svobodně se rozhodujícího člověka oproti zcela jinému charakteru rozhodování politika, jeho intelektuálních rádců a jeho úředníků. Má smysl mluvit o přednostech misesovsko-hayekovského systému, založeného na autentické „human action“, oproti dirigistickému, na víře v moudrost vyvolených založenému systému „human design“. Změna dnešního stále více antikapitalistického systému Evropy v systém volné, svobodné tržní ekonomiky je jedinou cestou vedoucí ke změně perspektiv evropské ekonomiky a k zastavení evropského zaostávání.
To není z mé strany teze nová, ale mám pocit, že má být co nejčastěji a s doplňovanými argumenty opakována.
Evropská ekonomika, založená na zásadním a záměrném odchýlení od trhu k systému státního intervencionismu, rychlý ekonomický růst generovat nemůže.
O autorovi| VÁCLAV KLAUS * (Text projevu byl redakčně upraven.) člen Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE a profesor na téže fakultě
