Nejvýznamnější sbírka současného českého malířství našla útočiště v brněnské Wannieck Gallery. A Richard Adam s Miroslavem Lekešem sbírají dál, i když jim město život neulehčuje
Když na brněnské radnici před sedmi lety rozhodovali o využití rekonstruované strojírny historických Wannieckových závodů, hlavní roli hrály peníze. Město totiž nemělo zájem vznikající kulturní prostor v těsném sousedství nového nákupního centra výrazně dotovat. Nakonec vyhrál projekt galerie současného umění, který jako jediný z nabídky sliboval finanční soběstačnost.
Za vítězným projektem stál významný brněnský podnikatel Miroslav Lekeš s racionálním plánem platit chod galerie z občasných pronájmů krásných industriálních prostor. Přestože ambice města s opravenou částí staré továrny nebyly nijak velkolepé, Brňané měli v případě nové Wannieck Gallery štěstí. Moravská metropole dostala centrum současného umění, jemuž se v tuzemském měřítku vyrovná jen pražský DOX.
Ve Vaňkovce našla útočiště vůbec nejvýznamnější sbírka současného českého malířství. Od poloviny osmdesátých let ji postupně vytváří Richard Adam, současný umělecký ředitel Wannieck Gallery. Po dvacet let nakupoval umění z běžného platu, většinou na splátky. Vytoužená plátna pak skladoval v garsonce v pražském paneláku o rozloze šestnácti metrů čtverečních. Dnes se sbírka pod Adamovým vedením rozrůstá dál, ale nákupy finančně podporuje Miroslav Lekeš. A už šestým rokem si je ve výjimečných prostorách Wannieck Gallery po částech prohlíží veřejnost, jak si to Richard Adam vždycky přál.
Bez konkurence
Plány tandemu Lekeš–Adam nebyly od počátku nijak skromné. Netajili se tím, že jejich cílem není nic menšího než vytvořit nejlepší galerii současného umění v zemi. Minimálně na poli malířství, kterému se věnují především, měli vyhráno hned od počátku. „Neexistuje tady instituce, která by měla tak kvalitní a ucelenou kolekci nejnovějšího umění, jako je sbírka Richarda Adama,“ prohlašoval dva týdny před zahájením provozu galerie v březnu roku 2006 Miroslav Lekeš.
Naneštěstí pro státní muzea výtvarného umění nepřeháněl. Sbírka čítá kolem 1200 obrazů a další asi tři stovky kreseb a grafik. Není přitom výjimečná jen svým rozsahem. „Je to jediná sbírka, která skutečně komplexně mapuje české umění od poloviny osmdesátých let do současnosti,“ říká Richard Adam.
V depozitářích Wannieck Gallery se dnes díky jeho erudici a léty trénovanému sběratelskému instinktu skrývá skutečný průřez tím nejzásadnějším, co během sledovaného období české malířství nabídlo. Čerstvý šedesátník Adam namátkou vysouvá plátna Josefa Bolfa, Vladimíra Skrepla, Jiřího Davida, Zdeňka Sýkory, Jiřího Černického, Václava Boštíka, Jana Merty. Třeba od posledně zmíněného Merty, který patří v zahraničí k nejúspěšnějším českým umělcům, Adam ze svých prostředků nakoupil desítku pláten. Naopak v Národní galerii se s dílem tohoto významného českého malíře návštěvníci téměř nesetkají, neboť má ve sbírkách pouze jeho dva velmi rané obrazy.
Nejedná se o výjimku, nýbrž o příklad ilustrující stav sbírek současného umění ve veřejných institucích. Na nákupy nemají peníze, v případě Národní galerie se navíc dlouhá léta nepořizovala díla umělců, kteří nebyli za dobře s jejím bývalým ředitelem Milanem Knížákem. A takových bylo hodně.
Zrození sběratele
„Většinou sběratelé čekají patnáct dvacet let, aby si byli jistí, že nekoupí špatně. To ale nebyl můj případ,“ vypravuje Richard Adam o své životní vášni, současném malířství. Sbírat začal po studiích na pražské právnické fakultě a hned od začátku bez hlubších znalostí kupoval prostě to, co ho nejvíc zajímalo – nejmodernější díla. „Líbí se mi, že nejlépe odrážejí, kam až se umění ve vývoji dostalo,“ říká k tomu.
Jak čas ukázal, vybírat srdcem nebyla chyba. Adamův instinkt se časem vytříbil, mnohá z děl se zhodnotila. Finanční stránka věci ale Richarda Adama nikdy příliš nezajímala. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by obrazy prodal. Místo toho je věnoval Nadačnímu fondu současného umění, který založil s Miroslavem Lekešem. Daleko cennější pro něj totiž je, že se mu podařilo vybudovat unikátní soubor kvalitního umění. „Mám vztah k té sbírce jako k celku a jako celek jsem ji vždy budoval. Právě v tom je její hodnota,“ uvádí Richard Adam.
Dnes Adam platí za sběratele, který neomylně pozná dobrý obraz. Jak ale vzpomíná, nebylo tomu tak vždy. Ve svých sběratelských počátcích nakoupil díla, kterých se později rád zbavil. A to, čeho si dnes cení, se mu naopak ani trochu nelíbilo. Třeba když se šel na konci roku 1987 podívat na výstavu Tvrdohlavých v Lidovém domě v pražských Vysočanech: „Do té doby jsem snad nikdy nebyl něčím do takové míry znechucen. Zdálo se mi, že neumějí tvořit, a zařekl jsem se, že je nikdy nebudu kupovat.“
Adam pobaveně vzpomíná také na své první setkání s tvorbou Antonína Střížka: „Centrální obraz byly dva páry bot. Mně tenkrát přišlo, že to nestojí za nic. Dnes visí v Galerii hlavního města Prahy a strašně jim ho závidím.“ Právě Střížkovou zásluhou pak Adam sběratelsky prozřel. Na začátku devadesátých let se oba muži potkali v karlínské galerii Litera a výtvarník pozval sběratele na prohlídku svého ateliéru. Adam váhal, jestli to v případě autora oněch „bot“ stojí za to. Nakonec ale souhlasil. „Jak mi ukazoval své obrazy, nakonec jsem pochopil, že jsou výtečné. Ještě ten večer jsem si odnesl jednu kresbu a později jsem si koupil obraz Kosatce. Ptal jsem se ho, koho by mi ve své generaci doporučil. A on na to: nevím, třeba Mertu. A tak to začalo. Od té doby už jsem špatný obraz nekoupil,“ vzpomíná Adam.
Postupně Adam pronikal do světa umění stále víc a časem se stal významným mecenášem umělců, kteří na tom byli finančně často velmi bídně. Známý je příběh o tom, jak Adam nakoupil obrazy Jana Merty, aby měl umělec na vánoční dárky pro rodinu.
Zlatá léta
Sběratel, který se zpočátku z ostýchavosti bál vkročit do vyhlášené pražské galerie MXM, se postupem času spřátelil s mnoha předními českými umělci. Nejednou prý dostal obraz za láhev slivovice nebo za večeři v restauraci. Sám na tom přitom nebyl o mnoho lépe než sami umělci. I když v roce 1997 získal poměrně lukrativní zaměstnání v jedné švýcarské finanční instituci, za umění vydával takové částky, že někdy jedl suché rohlíky. „Chodil jsem do účtárny a bral jsem si zálohy, protože jsem vždycky všechno hned utratil. Kromě obrazů jsem totiž taky sbíral bibliofilie a koberce. Většinou jsem nemohl zaplatit najednou, a tak jsem umělcům platil po částech,“ vzpomíná Adam na sběratelskou etapu, během níž sám shromáždil reprezentativní sbírku čítající okolo 150 obrazů.
Významný zlom přišel v roce 2004. Tehdejší hlavní kurátor brněnského Domu Pánů z Kunštátu Marek Pokorný (dnešní ředitel Moravské galerie v Brně) uspořádal první výstavu děl z Adamovy sbírky pod výstižným názvem Soukromá vášeň. Na ní se Richard Adam poprvé setkal s Miroslavem Lekešem, který ho oslovil s velmi zajímavou nabídkou. „Domluvili jsme se, že by bylo dobré v té sbírce pokračovat, a to za podstatně větších finančních možností, než jsem měl já,“ vypráví Adam, jak začala nová etapa jeho sběratelského života.
Richard Adam dostal naprostou volnost v tom, co nakupovat. Prostředky dodal Lekeš a kolekce se začala rozrůstat nebývalým tempem. „V té sbírce jsem sice už tehdy měl naprosto klíčové věci, ale taková šíře záběru tam prostě nebyla. Díky panu Lekešovi se rozrostla asi desetkrát. V optimistických dobách jsme kupovali až šedesát obrazů ročně,“ odkazuje Richard Adam na roky 2006 až 2008, kdy se kolekce rozšířila také o mladé umění slovenské a německé. Pak ale přišla ekonomická krize a intenzita nákupů ochabla.
Nechápavé město
Jakkoli je sbírka úctyhodná, program galerie se neomezuje jen na její prezentaci. Ve snaze ukazovat nejlepší umění posledních tří desetiletí v co největší šíři Wannieck Gallery pravidelně vystavuje díla zapůjčená z jiných soukromých sbírek, galerií nebo od umělců. Tak tomu bylo v případě výstavy Česká malba generace osmdesátých let, kterou ve Vaňkovce uspořádali na přelomu let 2010 a 2011, nebo na přehlídce mladého slovenského umění z loňského léta.
Výstavu Česká malba generace nultých let 21. století, která navázala na zmíněnou brněnskou přehlídku let osmdesátých a devadesátých, pak Richard Adam připravil stejným způsobem, jakým celý život sbíral: v přímém kontaktu s autory. „Děláme to, co by měli dělat všichni kurátoři, ale nedělají: abychom měli opravdu to nejčerstvější, objedeme umělce třeba i dvakrát nebo třikrát, jdeme za nimi do ateliéru. Pak se s nimi domluvíme a sestavíme výstavu. Pokud jsou peníze, tak z ní něco koupíme. Pokud ne, obrazy se vrátí.“ Obtížnější je to ale se zapůjčováním špičkového zahraničního umění, ceny pojištění jsou pro galerii s pětimilionovým ročním rozpočtem příliš vysoké.
Nezisková galerie, přestože za ní stojí silný mecenáš, musí pečlivě hlídat každou korunu. > Z veřejných prostředků dostává galerie ročně kolem 400 tisíc korun, většinu zdrojů na provoz získává z prodeje vstupenek a především z pronájmů prostor. Ve Wannieck Gallery je běžné, že se čtyřikrát nebo pětkrát do měsíce zavře, všechno umění se sklidí do skladů a udělá místo propagační akci nového modelu auta nebo plesu politické strany. Proto se tu vystavují téměř výhradně obrazy, které je možné na pojízdných panelech často přesouvat.
Komerčních akcí přesto není dost a Miroslav Lekeš provoz galerie každý rok dotuje. Minulý rok zahladil zhruba dvoumilionový schodek. Rozpočet zatěžuje především nájem, který není symbolický: ročně nezisková galerie městu platí přes 1,8 milionu korun. V této souvislosti se Miroslav Lekeš jako asi každý, kdo v Česku podporuje umění z vlastní kapsy, neubrání kritice poměrů: „Největší starost nám dělá nepochopení naší role městem Brno, jemuž patří budova Wannieck Gallery. Vysoký roční nájem nám brání v rychlejším rozvoji. To, že je naše galerie dnes již součástí minimálně středoevropského kontextu a reprezentuje Brno, bohužel nikoho moc nezajímá. To je opravdu frustrující a někdy si člověk klade otázku, proč to vlastně dělá v konkrétním městě.“
Program Wannieck Gallery Bankovní poklady
Přestože v posledních letech jsou výstavy sestavené z vlastní sbírky galerie spíše výjimkou, do 13. května zrovna jedna taková probíhá. Ve výběru přizvaného kurátora Jana Zálešáka s názvem Princip odkládané dokonalosti jsou ve Wannieck Gallery k vidění díla Jaroslava Skrepla, Josefa Bolfa, Markuse Selga, Petra Písaříka, Christiana Macketanze a mnoha dalších malířů.
Následujícím projektem se ale Vaňkovka opět vydá do nových teritorií. Od konce května do září tam bude k vidění výběr obrazů ze sbírky Komerční banky, vytvořené v éře Richarda Salzmanna v polovině devadesátých let. Richard Adam slibuje ukázku špičkového českého umění let sedmdesátých až devadesátých, které se dosud skrývalo v chodbách a kancelářích finančního ústavu. „Sbírka nebyla nikdy veřejně prezentována. Nemapuje sice nějaké období komplexně, je poskládána spíše nahodile. Jsou v ní ale skvělé věci. Sestavovali ji lidé jako Jiří Ševčík nebo Magdalena Juříková,“ prohlašuje Adam.
