Mezinárodní poradenská společnost slaví 20. výročí působení v Česku
O poradenské společnosti McKinsey se toho příliš neví. Jen to, že se diskrétně pohybuje v nejvyšších patrech byznysu po celém světě. Radí generálním ředitelům nadnárodních společností s obratem v miliardách dolarů. A bývá za to patřičně odměněna. Uchází se pouze o ty nejbrilantnější absolventy univerzit, které nechá projít několikaletým drilem, při kterém občas zůstává na spánek jen málo hodin týdně a který nevydrží každý. Za to jim McKinsey nabídne úctyhodnou finanční kompenzaci a ty nejlepší pošle do zámoří na studia na některou z nejlepších univerzit na světě. A především je prožene jakýmsi urychlovačem částic, díky němuž kariéra konzultantů nabere během několika let na obrátkách. S položkou „McKinsey“ v životopise se řada dveří otevírá snáze.
Klobouk a mobil Jinak si ale kolem sebe „Firma“, jak o ní zasvěcení běžně mluví, udržuje vpravdě mýtický opar. Oficiálně se nedozvíte, kdo se řadí mezi její klienty. Nezjistíte, jaký obrat či zisk v tuzemsku nebo globálně má. Ani kolik přesně svým lidem platí. Politika McKinsey je jednoduchá: vůbec s médii o sobě nehovořit. Nyní, poprvé v historii, udělala pražská kancelář výjimku. A nechala pouze týdeník EURO nahlédnout do svého soukolí. Petr Leidl, seniorní partner McKinsey v Česku, poskytl týdeníku EURO vůbec první interview o své práci. A jak upozornil, jde možná o poslední rozhovor na dalších dvacet let. V Česku nechala McKinsey svou první stopu jen pár měsíců po sametové revoluci. V červnu roku 1990 ji jeden ze zahraničních klientů požádal, aby zde pro něj vypracovala studii týkající se strategie retailové sítě. Firma, v té době už proslavená v USA a západní Evropě, začínala v komunistickém hotelu Praha, záměrně zvoleném kvůli blízkosti letiště. V pronajaté místnosti číslo 300 se stolem, židlemi a kopírkou pracovalo zhruba šest lidí. Pošta do ciziny se posílala přes kurýry. A když se v polovině 90. let objevily první hřmotné mobilní telefony, konzultanti měli zákaz je používat. Důvodem byla desítky let zakořeněná zásada, s níž přišel Američan Marvin Bower, který ve 30. letech minulého století stál u počátků firmy. Dodnes uctívaná postava management consultingu trvala na tom, že jeho lidé by se neměli lišit od klientů, pro něž pracují. V první polovině 20. století v Chicagu a New Yorku to znamenalo poslušně nosit staromódní klobouky. Před patnácti lety v Česku, kdy byly mobilní telefony mimořádně rozměrné a drahé a většina lidí si je nemohla dovolit, to zase pro konzultanty znamenalo obejít se bez nich.
Osm mužů, dvě ženy Týdeník EURO také přináší profily deseti lidí, kteří ve své kariéře společností McKinsey prošli. A dnes, mnohdy ještě v manažersky útlém věku, jsou v nejvyšších pozicích. V pojišťovnictví, telekomunikacích nebo bankovnictví. Obvykle jde o známé osoby, které se většinou dobře znají. Vazby z McKinsey jsou silné a z profesní roviny se často přetaví do osobních přátelství. Životní příběhy osmi mužů a dvou žen se samozřejmě liší, styčných ploch je ale mnoho. Utrácet řádky popisem faktu, že jsou zcela výjimečně chytří, je zbytečné. Oni sami mluví spíše o pevné vůli, pracovitosti a štěstěně. A také o tom, že je jejich práce velice baví. Někteří si při rozhovoru drželi mírný odstup, jiní mluvili otevřeněji. A i když byli někdy ke svému bývalému zaměstnavateli ohleduplně kritičtí, na jednom se shodli: tím, že prošli McKinsey, chybu ve své profesní dráze rozhodně neudělali.
