(Ne)teritorialita „soukromých“ exekutorů

Má být exekutorský úřad blízko sídla či bydliště dlužníka, nebo si má exekutora vybírat věřitel podle kritérií, která sám uzná za vhodná, jako je tomu nyní? Zastánci takzvané teritoriality mají jistě mnoho důvodů, proč novou úpravu prosazují, pojďme si však shrnout také argumentaci proti.

Je nadmíru jasné, že situace je vážná.

Počet exekucí u nás dosahuje řádu statisíců, nadto statisíců blížících se milionu – časem tedy možná desetině populace naší země. Je však třeba ji poměřovat s tím, jak daná věc byla řešena v minulosti. Tedy brát v potaz samotný vznik „soukromých“ exekutorů po divokých devadesátých letech, kdy „placení závazků bylo divné“ a k tehdejšímu koloritu podnikání, úvěrování a podobně patřilo i to, že „pacta sunt servanda“, tedy že „smlouvy se mají dodržovat“, nebylo zcela standardním způsobem plnění závazků.

Tehdejší justiční systém situaci řešil soudními vykonavateli, tedy jakýmisi „státními exekutory“, kteří vlastně nebyli nijak zainteresováni na tom, jak rychle, popřípadě kolik pro věřitele od dlužníků vymohou. To samozřejmě nesloužilo jako velká motivace k rychlé a úspěšné vymáhací činnosti. Změnil to až zákon z přelomu tisíciletí původně předložený jednotlivými poslanci, který však po několika doplněních a úpravách de facto vzala za svůj tehdejší vláda Miloše Zemana. Tato klíčová úprava dala exekutorům potřebnou nezávislost a umožnila vznik zastřešující Exekutorské komory.

Za vzor, jak část exekučního řádu týkající se vynutitelnosti práva a jeho vymáhání na dlužnících nyní upravit, bývá zmiňováno Slovensko. Přitom ten, kdo se zde ve vymáhání pohledávek pohybuje, velmi často tvrdí (ač ne zrovna veřejně), že v kombinaci s právní úpravou úpadků se vymáhání pohledávek stává bojem s větrnými mlýny. Zmiňme příklad, kdy dlužník ke krytí dluhu podepíše směnku – v ČR by to byla trivialita, kdy se po vydání směnečného platebního rozkazu dlužník spojí s exekutorem, domluví se forma spolupráce, podá příslušný návrh na soudu a je hotovo. To slovenská právní úprava vyžaduje bohužel těchto kroků víc s tím, že ve finále samozřejmě má zaplatit dlužník (má-li z čeho).

Od roku 2017 zde navíc platí novela zavádějící „náhodný výběr exekutora“, což tamní zdravotní pojišťovna Dôvera komentovala slovy, že „jediné, co kleslo, je reálná vymahatelnost práva“.

Domnělá vzdálenost exekutora

Z hlediska odměn exekutorům, které by primárně měli platit dlužníci (nicméně občas tato nepříjemná povinnost nakonec zůstane věřitelům), je pak namístě zmínit již nyní platná omezení pro odměny exekutorům – ať již jde o to, že třeba cestovní náklady exekutora jsou zastropovány a věřitel je tím, kdo je má při vyšší ceně hradit. Lichá se navíc zdá i argumentace zastánců teritoriality či takzvaného systému sněhuláka (zjednodušeně řečeno systém jeden dlužník – jeden exekutor), že „lokálnost“ exekutora ve vztahu k dlužníkovi má pomoci jeho situaci. Pokud si vezmeme větší „soudní“ kraje, může být v některých případech vzdálenost exekutora od dlužníka třeba až 170 kilometrů.

Trvalý pobyt je navíc spíše jen úřední záležitostí, tedy údajem, který s reálným bydlištěm nemusí mít mnoho společného.

Častým jevem je bydliště „na úřadě“ spojené s taktikou nepřebírat poštovní zásilky a tvářit se, že se nic neděje.

Dlužníků, kteří bydlí dle trvalého bydliště jinde než reálně, je podle některých zdrojů dokonce většina.

Vyvrátit lze i onen „korupční potenciál“, který občas zaznívá a jenž se má skrývat v tom, že si věřitelé a exekutoři zkrátka vyhoví. Neexistuje jediný dohledatelný případ, kdy by takovou trestnou činnost orgány činné v trestním řízení a soudy zdokumentovaly. Ostatně ani na webu ministerstva spravedlnosti při pohledu do statistik ohledně případných pochybení exekutorů takový údaj není.

Zřejmě nejdůležitějším argumentem ovšem zůstává, že věřitel by měl mít zkrátka možnost vybrat si, zda bude chtít exekutora se sídlem blízkým jeho bydlišti, nebo naopak blízko u dlužníka.

Základem, proč by si měl vybírat právě věřitel, je to, že o jeho prostředky jde a jeho majetku se celá záležitost týká.

Stejně jako si vybral právního zástupce, kterému věří, vybral si i „svého“ exekutora.

Různě personálně, ale i materiálně vybavený exekutor může mít nastavenu práci s naprosto odlišnou produktivitou, metodami, efektivitou a podobně.

Některým věřitelům může vyhovovat úřad, který exekuce sází jako „Baťa cvičky“, jinému zas může vyhovovat menší úřad s osobnějším přístupem, stejně jako je tomu právě u výše uvedeného výběru právního zástupce.

Kompromis může být řešením

Nynější situace vypadá tak, že vláda prostřednictvím ministerstva spravedlnosti vyslala do světa návrh na úpravu exekučního řádu již na konci minulého roku. Mimo jiné v něm navrhuje zavést „slučování exekucí“ jednoho dlužníka u jednoho exekutora (toho, který už u dlužníka něco vymáhá pro jiného věřitele) a zároveň snížit počet exekučních návrhů například i pomocí povinné zálohy na exekuční vymáhání. Tato záloha by se neměla hradit vždy, třeba vymáhání výživného by mělo mít výjimku.

Pokud by tato novela prošla, znamenalo by to, že věřitel si nebude moci vybrat „svého“ exekutora, zato dostane jistotu v tom, že mu bude platit zálohu. S krutou nadsázkou řečeno by si tak věřitel měl „promýšlet“, zda vůbec má smysl svá práva uplatňovat. To považuji takřka za výsměch těm, kterým je dluženo, a shoduji se s názorem poslance Dominika Feriho, že (minimálně) nějaká možnost výběru, svoboda volby a podobně by v tom, jaký exekutor bude dluh vymáhat, měla být věřiteli ponechána.

Cestou ovšem mohou být i kompromisní řešení. Zákonodárce Patrik Nacher, který se tématu hojně věnuje, například nedávno představil koncept takzvané bagatelní teritoriality, kdy by hlavní princip teritoriality platil jen pro exekuční návrhy do určité výše vymáhané pohledávky (mluví se například o sumě 50 tisíc korun). V každém případě by však mělo platit, že „pacta sunt servanda“.

Trvalý pobyt je spíše jen úřední záležitostí, tedy údajem, který s reálným bydlištěm nemusí mít mnoho společného. Častým jevem je bydliště „na úřadě“ spojené s taktikou nepřebírat poštu. Pokud by prošla vládní novela, znamenalo by to, že věřitel si nebude moci vybrat „svého“ exekutora, zato dostane jistotu v tom, že mu bude platit zálohu.

O autorovi| Pavel Schnirch, právník