K výtvarnému umění měla díky rodičům blízko už jako dítě. Ostatně, jak o sobě malířka a designérka porcelánu Lenka Sárová Malíská sama říká, vyrůstala obklopená uměleckým „podhoubím“. Že nakonec zakotvila právě u porcelánu, se tak vzhledem k jejímu původu dalo trochu i očekávat. Pochází totiž přímo z jeho kolébky – Karlových Varů. Ba co víc, k české tradici jí to přirozeně táhlo odjakživa, stejně jako velkou spoustu dalších Čechů.
A právě ti, kdo nedají dopustit na tuzemské kořeny, jsou dle ní důvodem, proč stará česká řemesla pořád žijí i v době moderních technologií. „Dokud jsou tu lidi, kteří stále ocení český původ, kvalitu materiálu a estetickou stránku věci, máme vyhráno,“ říká Sárová Malíská s tím, že řemeslná a umělecká činnost je u nás velmi silně zakořeněna. Vidět je to přitom na denní bázi.
„Jako Češi a obecně Evropané jsme zvyklí na vysokou úroveň stolování, zejména na porcelán a sklo, což si vlastně málokdo uvědomuje. Stačí přitom vyjet na jiný kontinent, a najednou zjistíme, že to zas tak běžné není,“ přibližuje designérka a jako příklad uvádí třeba Itálii, kde i v té nejobyčejnější pizzerii dostanou zákazníci pizzu vždy na porcelánovém či keramickém podnosu.
Těžká dřina, ale vysněná
V roce 2007 si umělkyně splnila sen a otevřela si vlastní ateliér, jenž pojmenovala Studio Malíská. Ten následně propojila s vlastním e-shopem. „Byla jsem odhodlaná to zkusit. Nebylo to jednoduché, ale bez rodinného zázemí by to bylo ještě těžší,“ vzpomíná. Podporou jí tehdy byl nejen současný manžel, ale také rodiče, kteří jí pro realizaci projektu poskytli půjčku. Jako čerstvý absolvent totiž neměla dostatečné úspory, do kterých by sáhla. „Kdybych si zvolila jiné povolání, bylo by to asi mnohem snazší, ale je to pro mě práce snů,“ tvrdí.
I když je pro ni porcelánová tvorba především koníčkem, stále se jedná o byznys, nad kterým je nutné přemýšlet i strategicky. A Sárová Malíská si je toho dobře vědoma, neboť krátce po otevření ateliéru sama narazila. Zjistila totiž, že ať jsou Karlovy Vary porcelánem proslavené sebevíc, pouze tam se její studio neuživí. Potenciální zákazníky proto začala hledat i v Praze a nakonec i v sousedním Německu. Dnes už své výrobky navíc prodává také do Rakouska a Polska, ačkoliv primárním zůstává trh tuzemský.
Nízkou cenou designérka vzhledem k ruční výrobě, která je energeticky i časově velmi náročná, konkurovat nemůže, sází tedy spíše na to, že nabízí originály, které nikdo jiný nemá. Své výrobky prodává jak „běžným“ spotřebitelům, tak firmám, ale i organizacím, jakou je třeba Národní divadlo. Kromě toho spolupracuje rovněž s největším českým výrobcem porcelánu Thun.
Za svoji práci již získala několik tuzemských i zahraničních ocenění, včetně Grand prix mobitex, Twenties či cenu Intersalon, kterou obdržela loni. „Jsou to momenty, které vás utvrzují v tom, že má vaše práce význam,“ konstatuje s tím, že prostřednictvím e-shopu dosahuje aktuálně obratu ve výši tří milionů korun.
Odkaz pro budoucí generace
Skutečnost, že v současné moderní době reprezentuje tradiční české řemeslo, vnímá Sárová Malíská jako obrovskou zodpovědnost. Kladný vztah k němu by ráda zachovala i pro další generace. K pokračování v odkazu bude totiž i nadále zapotřebí převážně lidských rukou: „Robotizace přichází v úvahu jen u průmyslových výrobců. Jsou úkony, které robot prostě dělat nemůže. Lidský cit pro materiál je zkrátka nenahraditelný. Kor zrovna u porcelánu, který se zasyrova lepí z několika částí dohromady.“
Technologický pokrok v této oblasti na druhou stranu zcela neodmítá. U některých jednoduchých předmětů, jako jsou třeba talíře, kde je podíl lidské práce menší, si pomoc strojů částečně dokáže představit. I tak je ale zapotřebí mladé lidi k vykonávání řemesla motivovat. Začít by se přitom mělo už ve školství, v němž podle ní není práce s porcelánem dostatečně propagována. „Je zapotřebí rozšířit to obecné povědomí. Vysvětlit žákům, proč je obor důležitý a v čem spočívá jeho studium. Ono ho studovat totiž není nic jednoduchého,“ upozorňuje podnikatelka a dodává, že náročnou porcelánová tvorba zůstává i po studiu.
Složitá je práce jak z manuálního, tak časového hlediska. Karlovarský porcelán je velice náročný na zpracování, v žáru podléhá deformaci a také značnému smrštění, a to až o 15 procent. Na rozdíl od keramiky se navíc nedá modelovat točením na kruhu. Hrnky, vázy i karafy se totiž tvoří pomocí forem, které si každý tvůrce musí nejprve sám vyrobit. Do ní se zředěný porcelán následně vylévá.
„Taková forma má velmi krátkou životnost. Obvykle vydrží třeba na 60 kusů, pak je na odpis,“ zdůrazňuje Sárová Malíská s tím, že než začne forma správně fungovat, musí prvních několik výrobků zpravidla vyhodit. Porcelán musí navíc pálit hned v několika vlnách, přičemž následně je výrobky nutné oglazovat a případně dekorovat.
Jeden produkt tak pod rukama Malíské běžně vzniká i několik měsíců – ostatně, jen vytvoření perfektní formy zabere zhruba dva měsíce. A dlouhé jsou i procesy schnutí porcelánu, jež předchází samotnému výpalu v peci: „Když mám hotovou formu, zvládnu výrobu za dva měsíce, ale to musím být opravdu rychlá.“ Nehledě na to, že nějaký čas trvá i kreslení návrhů, při jejichž vymýšlení jí je múzou obyčejný okolní svět.
„Inspiraci vidím všude kolem sebe, hlavně v přírodě, což je za mě nejmoudřejší mechanismus, který na Zemi máme,“ míní. Na jejích výrobcích zákazníci běžně najdou motivy květin a zvířat. Výjimkou pak nejsou ani přírodou inspirované šperky, jako je náhrdelník s přívěskem ve tvaru žaludu nebo náušnice připomínající mušle a šišky. Na e-shopu studia lze ale najít též zvířecí brože, slánky v podobě kočky či různé variace lisu na citrón ve tvaru loďky.
Hlavně ne do vitríny!
S ohledem na zdlouhavý proces výroby se ve finále nedá divit tomu, že zdobený český porcelán zná velká část z nás typicky ze skleněných vitrín, kam je před poničením schovávali naši prarodiče. Do skříně tyto výrobky nicméně rozhodně nepatří. Tedy alespoň dle Sárové Malíské. Jedná se prý o produkty, které si zaslouží, aby je lidé naplňovali prožitky. „To, že si babičky porcelánové sady raději schovávaly, bylo způsobeno vysokou cenou. Koneckonců se jedná o velmi drahý materiál, který se vypaluje při teplotě 1400 stupňů, což spotřebuje velkou spoustu energie,“ uvádí.
Toho, že by výrobci porcelánu v budoucnu „vymřeli“, se ale nebojí. Budoucnost má dle ní obor i s ohledem na životní prostředí. Koneckonců platí, že porcelán je složen pouze z přírodních materiálů, tedy kaolinu, živce a křemene. Křemičitá je pak i povrchová glazura na hotových výrobcích. „Tyto produkty neobsahují žádné olovo. Takže když si do porcelánového hrnku uděláte čaj s citrónem, což je vlastně kyselina, nemá se vám do nápoje co uvolňovat, což se o jiných materiálech říct nedá,“ objasňuje.
Nevyužitý materiál mohou výrobci navíc rozdrtit a následně znovu roztavit a po malých částech přidat do nové hmoty. Mnohem častěji se tato drť však používá na výstavbu silnic, protože se jedná o stabilní materiál, který nenasává vodu a drží svůj tvar. „Za tímto účelem ho od nás rádi nakupují sousedé z Německa,“ uzavírá Sárová Malíská, které se na porcelánu ve finále líbí i skutečnost, že své využití najdou nejen bezchybně zhotovené výrobky, ale i nepovedené kusy.
