Čeští reprezentanti v letecké akrobacii jsou amatérští nadšenci.Ataké nejlepší na světě
Podvečerní nebe nad letištěm ve Starém Městě u Moravské Třebové nevypadalo dobře. „Právě jsem byl u letadla, ale rozpršelo se,“ vítá mě Přemysl Vávra poté, co vylezl z malého akrobatického kluzáku S1 Swift. Tým leteckých akrobatů se ve zdejším leteckém areálu sešel, aby tu doladil akrobatické figury a společně odjel na mistrovství světa, které se konalo koncem července v Maďarsku. Štěstí na počasí tu ale úplně nemá.
(Ne)zašlá sláva
Padesátník Vávra sice na sobě má černou bundu s českou vlaječkou a svým jménem, pojem reprezentace je ale v případě současných akrobatů relativní.
Pamatujete ještě na slavného leteckého akrobata Petra Jirmuse, několikanásobného mistra světa i Evropy? V druhé polovině 80. let byl několik let naším nejpopulárnějším sportovcem, měřit se mohl i s fotbalisty nebo hokejisty.
Právě Jirmus býval příkladným sportovcem řízeného vrcholového sportu.
Dnes jsou všichni naši letečtí akrobati spíš nadšenci a byznysmeni, co se místo státu podporují sami. Ostatně zlatou éru leteckého akrobatického sportu, již se dnes snaží oživit putovní cirkus Red Bull Air Race se svým profesionálním týmem, si dobře pamatuje i Vávra: od roku 1987 byl vrcholovým akrobatem a právě na letišti u Moravské Třebové trénoval.
To už je ale dávná minulost. Stejně jako dnes jen málokdo tuší, že Jirmus dnes jako kapitán létá pro Travel Service, nezná nikdo ani jména akrobatů, kteří Česko reprezentují v Maďarsku. „Do Maďarska jedeme obhajovat zlatou medaili. Tušíme ale, že to letos bude složitější, nemáme moc natrénováno,“ přiznává Vávra.
Jak tenhle kdysi přední český sport zmizel z povědomí lidí, nejlíp pochopíte právě ve zdejším leteckém areálu. Tady mívali akrobaté středisko vrcholového sportu s ubytováním i regenerací. Dnes to zde působí jako poloopuštěné retro z 80. let. Optimistickou náladu tady mezi malými letadly udržuje hlavně bývalý akrobatický reprezentant Stanislav Bajzík, přímý muž přímých názorů i humoru, který zdejší centrum vede. Podle něj dnes lidé nemají na leteckou akrobacii čas, energii ani peníze.
„Je to dané tím, že jak pro letectví ubývá státní podpora a vysychá přísun peněz, musí si dnešní akrobati platit létání sami. Já měl štěstí, že jsem ještě začal létat za státní,“ usmívá se Vávra. „Já stihl zdarma dvě sezony, když to stát ještě podporoval. To skončilo v roce 2001,“ přidává se další člen reprezentačního týmu Miroslav Červenka, stejně jako Vávra bývalý vrcholový akrobat. Oba letci se shodují, že dnes lidé mají na létání buď čas, ale nemají peníze, nebo naopak. I reprezentanti proto nyní trénují hlavně o víkendech a nákladné hobby si platí sami.
Přitom tým, který nás reprezentuje v Maďarsku, nejel obhajovat zlato poprvé: světový šampionát jeho členové vyhráli už několikrát. Přesto se ve zdejším Leteckém sportovním centru sešli v úplně minimálním počtu: tým tvoří Vávra, Červenka, Miroslav Černý a Lucie Pešková. Všichni závodí v tzv. kategorii „Unlimited“, tedy té nejvyšší. „Když se dnes někdo propracuje až do třídy Unlimited, tak je v podstatě v reprezentaci,“ shrnuje lapidárně Vávra současnou situaci v kdysi preferovaném sportu.
Před časem se mu ještě členové reprezentace snažili osobně dělat publicitu; zvali novináře a chodili i do televize.
„Stálo nás to hodně energie i času, které teď ubývají. Navíc když si to nyní sami i platíme, tak už nikam nechodíme. My jsme dělali popularitu a peníze šly částečně stejně jinam,“ říká. A stejně tak i mladí: za poslední generací bývalých vrcholových akrobatů, kteří dnes dozráli k padesátce, už vlastně nikdo další není. Nepřekvapivě, žádný ekonomicky uvažující rodič své dítě nedá na sport, který si bude muset do konce života platit.
Zaplať a reprezentuj
„Jak tě mám představit?“ ptá se Vávra Červenky, zatímco spolu stojíme u týmového letadla, útlého elegantního větroně, v jehož kabině najdete ještě méně komfortu než v náklaďáku. „Jsem zástupce ředitele věznice,“ usmívá se Červenka, hodností plukovník. Vávra pro změnu pracuje jako ředitel v realitní divizi společnosti PPF, zatímco Černý spoluvlastní firmu vyrábějící software pro sázkový byznys.
Jediná žena v týmu, Pešková, přes den dělá nemocniční laborantku a večer pak ještě účetní. „To abych si vydělala na létání i bez dopadu na rodinný rozpočet,“ říká mi s úsměvem v klubovně leteckého centra, zatímco čekáme, až z oblohy zmizí načechrané mraky, ve kterých akrobaté nemohou létat. Ví, o čem mluví: jedenáct let měla od létání pauzu hlavně kvůli penězům.
Na soustředění si přivezla hromadu faktur.
K týmu patří i majitel firmy Mailstep Jan Rozlivka nebo obchodní a logistický manažer řetězce COOP Jan Adamec, ti ale v Maďarsku nezávodí. „Nemám na létání už tolik času, musím se věnovat byznysu,“ říká mi Adamec, než nasedne do malého vrtulového letadla Socata, aby večer odletěl domů na Vysočinu. Z letiště sice nakonec skutečně odletěl, domů ale nedoletěl; černé nebe s deštěm ho zastavilo už v nedalekém Vysokém Mýtě, odkud musel domů dojet v půjčeném autě.
Akrobatické létání sice není nejdražší sport na světě, levné ale určitě také není. Startovné na světovém šampionátu, které reprezentantům stále platí stát, činí kolem 700 eur za hlavu. Vávra říká, že ho jeho hobby stojí až 300 tisíc korun ročně. I použitý kluzák vyjde na zhruba 100 tisíc eur plus údržba. „Nejhorší je, že už se tahle letadla ani nevyrábějí. Proto dnes i takovéhle olétané stojí víc než nové,“ vysvětluje.
Co je důvodem tohoto paradoxu? Podle letců prožilo Polsko, kde se vyráběly špičkové větroně, na nichž závodí všichni akrobaté na mistrovství světa, podobně divokou privatizaci jako Česko a výroba závodních větroňů zmizela v černé díře budování kapitalismu. Polské vysloužilce ale možná brzy nahradí německá letadla; právě v Německu totiž začíná mít tenhle sport početnou základnu.
Náklady na létání nicméně nekončí mistrovstvím světa. Létání je stejná vášeň jako třeba auta a i akrobaté mívají svá motorová letadla. Třeba Červenka nadšeně mluví o svém ultralightu, s nímž létá nejen mezi domovským Mostem a Moravskou Třebovou. „Podle mne má mít letadlo jednoho pána. Taky jsem potřeboval něco, abych se v tom cítil pohodlně,“ říká podsaditý plukovník. Černý má zase ve firmě čtyřmístného pipera, kterého pořídili za 1,5 milionu korun.
„Létám, když je čas. Je potřeba to sladit i s jinými aktivitami,“ vysvětluje. Pipera nebo cessnu si občas půjčí Červenka, když potřebuje letět někam dál.
Nebeská kanoe
„Je to podobné jako lyžování. Rozjedete se z kopce a vlastní setrvačností vyjedete do protisvahu. V kluzáku se výšková energie mění v rychlost a energie rychlosti se proměňuje do akrobatických figur, kdy kluzák dokáže letět i kolmo nahoru,“ vysvětluje Vávra princip bezmotorové akrobacie, zatímco v mracích nad námi střídavě mizí a zase se objevuje Pešková. Podmínky sice nejsou ideální, bývalá česká mistryně si ale přesto večer ještě vyzkoušela závodní figury. V jednom letu jich bývá deset až 15 a piloti mají jejich nákres na palubní desce. Nejsou nahodilé, existuje jejich rozsáhlý oficiální seznam; volné je jen jejich řazení.
Kluzáky začínají akrobatickou sestavu ve výšce 1200 metrů a končí ji o tisíc metrů níž. Jejich akrobatické kousky se moc neliší od toho, co převádějí piloti motorových letadel – jen s jedním zásadním rozdílem: když si v kluzáku let špatně propočtete a ztratíte předčasně energii, končíte. Nahoru už vám znovu nepomůže žádný motor.
Svým způsobem se tak kluzáková akrobacie podobá krasobruslení nebo akrobatickému lyžování. „Každý akrobatický prvek má koeficient náročnosti a ty se při hodnocení vynásobí dosaženými známkami, od nuly do deseti,“ vysvětluje Vávra princip hodnocení závodů. Rozhodčí současně hodnotí i provedení jednotlivých figur, body strhávají za odchylky od jejich ideálního technického a estetického provedení.
„Je to vlastně taková kanoe s křídly,“ popisuje Vávra závodní letadlo. Má pravdu: perfektně ovladatelný a mrštný kluzák s laminátovým trupem a plátěnými kormidly váží pouhých 350 kilogramů a extrémní pocit bezpečí zrovna nenabízí. Letět v něm ale můžete rychlostí až 283 kilometrů za hodinu. „Jakmile vás nahoře odpojí od vlečného letadla, je to hned,“ dodává zkušený pilot. Podle něj jsou Češi dodnes v kluzákové akrobacii tak úspěšní právě proto, že kdysi jako vrcholoví letci začínali na motorových letadlech.
„Z nich se na kluzáky přeškolíte rychle.
Plachtaři ale potřebují stovky startů, aby se přeškolili na motorové akrobatické letadlo,“ říká Vávra. A pak je tu samozřejmě i věk, nejen pro muže vždy citlivé téma. Vávra s Červenkou se shodují, že zlatý věk pro letecké akrobaty začíná až po čtyřicítce, kdy muži ještě neztrácejí tolik fyzické energie a začínají mít i náznak rozumu v hlavě.
Protože už roky patřím do stejné věkové kategorie, rád s nimi souhlasím.
Hlavně v klidu
„U kluzáků je nejdůležitější počáteční rozhodnutí.
Když se nahoře začne špatně, tak pak už to je až do konce jen honička,“ vysvětluje Červenka záludnosti letecké akrobacie. Večer sedíme v místním Aerobistru, které ze všeho nejvíc připomíná venkovskou hernu. Reprezentační tým sem chodí na jídlo. „Dřív jsme říkali, že musíme nalétat sto startů ročně, s přibývajícími zkušenostmi jsme to ale snížili na padesát. Taky jsme ale šli na mistrovství světa se třiceti starty a vyhráli,“ usmívá se Vávra.
To ale neznamená, že se s ubývajícím tréninkem snižují i fyzické nároky na závodníky. Naopak. „Prokrvení mozku pilota není během akrobatických figur dostatečné. Lidé jsou v něm schopní udělat neskutečné věci, ale taky zapomenout ty úplně základní. Trochu to připomíná alkoholické opojení,“ vysvětluje Vávra. „Je to jako akrobatická narkomanie.
Stává se, že piloti dolétávají sestavu i v protisměru, aniž si toho všimnou,“ doplňuje ho Červenka.
V to určitě nedoufá Černý, nejmladší a taky nejméně zkušený člen reprezentačního týmu. Nikdy nelétal vrcholově a mistrovství světa v kategorii Unlimited pro něj bude premiéra. Létá sice přes dvacet let, akrobacii se ale věnuje teprve pět let, což je málo: za zkušeného se akrobat počítá až po osmi letech.
Černý navíc ještě není daleko za čtyřicítkou. „Budu se muset snažit,“ komentuje lakonicky svou premiéru na světovém šampionátu.
Štěstí na počasí neměl reprezentační tým ani poslední den před odjezdem do Maďarska. Sice už nepršelo, zato ale foukal nepříjemně silný vítr a hluboko pod nebem se pořád válely mraky.
Zkušeným letcům to ale náladu nijak nezkazilo, na promarněné dny plné čekání jsou zvyklí i ze závodů. „Mně to nevadí, já jsem spíš rád. Nejsem zastáncem toho zkoušet ještě těsně před odjezdem na závody něco dohonit,“ říká Červenka. „Nemáme moc natrénováno, takže nás to tam může jen pozitivně překvapit. Hlavně to chce být psychicky v pohodě a udržet nervy na uzdě. To je polovina úspěchu,“ usmívá se Vávra.
P. S. Letos si Češi zlatou z mistrovství světa v akrobacii na kluzácích neodnesli. V družstvech skončili v Maďarsku čtvrtí.
Popularizace létání nás stála hodně energie i času, které teď ubývají. Navíc když si to teď sami i platíme, tak už nikan nechodíme.
V druhé polovině 80. let byl Petr Jirmus naším nejpopulárnějším sportovcem, měřit se mohl i s fotbalisty nebo hokejisty.
O autorovi| Petr Holec holecp@mf.cz
