Naplno rozjeté rotačky na tisk peněz nevěstí nic dobrého
Masivní finanční injekce do ekonomiky lze interpretovat jako předzvěst „velké inflace“, která by podobně jako krize zachvátila celý svět. V současnosti je inflace nízká, občas hraničící s deflací. I když iracionální strach z deflace převládá (pokles cenového indexu výroby je nejvyšší od roku 1947), hlavní by měla být obava z inflace. Propad cen obligací, nárůst nezaměstnanosti, pokles spotřebitelské poptávky a masivní oddlužování představují silné deflační tlaky, které kontrují inflační činorodost amerického prezidenta Baracka Obamy i britského premiéra Gordona Browna.
Podle míry stabilizace ekonomiky, obnovy poptávky a utrácení záchranných a stimulačních balíků se deflace začne převracet v inflaci, pravděpodobně ještě do konce letošního roku. Čína další dluhopisy nekoupí a tiskařské rotačky nevěstí nic dobrého.
Inflační starosti má dnes jen Zimbabwe. V únoru 2009 se inflace odhadovala kolem 89,7 sextilionu (tedy
1021) procenta. Definiční minimum hyperinflace je míra padesát procent měsíčně, neboli 12 875 procent ročně. Zimbabwský dolar padl, kupující i obchodníci jej přestali přijímat a zahraniční měny nahrazují opuštěný ostrůvek izolované měny národní. S vysokou mírou spolehlivosti lze tvrdit, že taková hyperinflace světu nehrozí (i když… například Maďarsko vykazovalo v červenci 1946 inflaci 1,3 x 1016 procenta). Z hyperinflace se však dá učit: je vždy moudřejší učit se z chyb druhých než jen z vlastních.
Hyperinflaci generuje tisk peněz – tedy vládní intervencionismus. Vláda prostě nutí centrální banku k emisi nového oběživa. Vláda utrácí a banka dluhopisy kupuje za nově „vytvořené“ peníze. Nikdo jiný státní dluhopisy Zimbabwe nechce, a tak je musejí koupit občané: vláda si půjčuje od vlastních lidí. Prezident Mugabe tím vytváří nová pracovní místa v takové míře, o níž se Obamovi může jen zdát. Počet zaměstnanců centrální banky narostl z 618 na 1360 lidí, což je světový procentuální rekord. Tiskařské rotačky jedou nepřetržitě, ceny se dvojnásobí každé 24,7 hodiny. Ve 20. století se událo dvacet osm různých hyperinflací…
Obama sám sebe profiluje podle Abrahama Lincolna (a Franklina Roosevelta), ne podle Ronalda Reagana. Lincoln řekl: „Privilegium vytvářet a vydávat peníze je nejen svrchované a neodvolatelné právo, ale je také největší tvořivou příležitostí vlády. Přijetím těchto principů ušetří daňoví poplatníci nesmírné sumy peněz, které by jinak zaplatili na úrocích.“ Zamyslete se nad „privilegiem vytvářet peníze“ – nejde o nic jiného než o jejich tisk. (Během let 1862–1863 si tiskem „zelených bankovek“ Lincoln půjčil od lidu 450 milionů dolarů, které splatil v roce 1865 reformou měny 1 : 3. Takto lze financovat války. Pro Obamu (a české keynesiánce) je současná krize také jakousi světovou válkou.
Svobodný trh je nepřetržité dobrodružství hledání rovnováhy mezi správnými a špatnými rozhodnutími. Někdy špatná rozhodnutí převládnou, kumulují se rychleji než ta dobrá a přichází krize. Taková krize je korekce či kompenzace nezdařilých rozhodnutí: špatný byznys je vytlačen a lepší byznys naplňuje vzniklý prostor podle preferencí spotřebitelů, zákazníků a klientů. Tak to má být, tak je to dobře a taková očistná katarze je přirozeným procesem kapitalismu. Zatímco krize již „vyjíždí“ ze svého cyklu, vlády ten svůj teprve chystají a očistný proces „sabotují“. Opravdu „cesta do pekel“, jak řekl český premiér v demisi.
Krize je třeba se velmi bát a bojovat proti ní odhodlaně, jakmile jsou špatná rozhodnutí násobena špatnými kroky vlády, jakmile se akce vlády stane „nedospělou“ hyperaktivitou tržních intervencí, které trh výrazně zkreslují a snižují tím míru dobrých rozhodnutí a transformují trh svobodný (pro zákazníka) na trh volný (pro vládu). Krize narůstá podle převisu státní intervence nad státní regulací. „Odporná činorodost“ typu „něco přece dělat musíme“ postihuje zapomínající generace politiků, ekonomů i daňových poplatníků.
V červnu 2007 lid Zimbabwe tančil v ulicích, když vláda v boji proti inflaci nařídila snížení cen, čímž stimulovala poptávku. Nastala nákupní horečka hodná západních kultur. Do měsíce však byla ekonomika na kolenou: chléb, cukr, kukuřice i maso se vytratily z trhu – a to i černého. Vládní intervence stimulují poptávku, ale likvidují nabídku. Vláda dnes monopolně ovládá úrokové míry, kredit a množství peněz v oběhu. Je třeba se vyvarovat státních a politických intervencí v ekonomice – doručují hlasy, budují státní sektor, stimulují korupci, prohlubují krizi a přinášejí inflaci.
