Bez ironie lze uplynulé dva roky nazvat rakovinou akciového trhu, která na nějakou dobu změnila náš postoj k investování. Upozornila na chyby, kterých jsme se dopustili při nafukování bubliny a kterých se příště možná vyvarujeme. Ovšem nepřinesla jenom ponaučení, ale i řadu nových omylů, které si uvědomíme zase, až bude pozdě.
Změna horizontu, stejný cíl.
Zainvestovaní svůj horizont prodlužují, aby alespoň vymazali ztrátu u svých akciových portfolií. Noví investoři svůj horizont zkracují, protože mají strach z dalších krizí. Také poradci s horizontem zacházejí jako se žvýkací gumou a doporučenou dobu držení akcií dnes natahují, aby jim příště zase nějaký investor nevynadal. Důsledkem toho bude daleko konzervativnější nakládání s volnými prostředky, bohužel i u investorů, kteří mají na to, aby jejich investice byla dynamičtější.
Investování není oblékání, které by se mělo na základě módy nebo počasí měnit. Dokonce ani vyfukování akciové bubliny není dostatečným důvodem na dlouhodobé strategií cokoli měnit. Někteří investoři však žádnou strategii nemají a takoví se v krizových dobách dopouštějí nejvíce chyb. Investují pod vlivem momentální situace na trhu a zaměřují se hlavně na to, co nyní roste a vyhýbají se všemu, co právě klesá. Když akcie přestaly nést, začali kupovat nemovitosti, dluhopisy a pouštěli se do měnových spekulací. Až bude bublina na trhu s nemovitostmi a akciový trh se zotaví, budou chtít zase investovat do akcií, ale nemovitosti už neprodají tak rychle jako podílové listy.
Vnímání rizika.
Každý z nás je ochoten tolerovat buď žádnou, nebo nějakou míru rizika. Na tom, jak velkou, by vnější okolnosti, jako je drastický propad cen, neměly mít vliv. Tolerance míry rizika (dále jen riziková tolerance) měří citlivost na pokles, který může znamenat i dočasnou ztrátu. Vůči poklesu, který ztrátu ještě neznamená, jsme odolní více než vůči stejně velkému poklesu, který nás uvrhne do červených čísel. Někteří si bohužel jen myslí, že jsou ochotni tolerovat dočasnou ztrátu 30 procent, ale v duchu počítají s tím, že se jich nikdy týkat nebude a je pouze jakousi teoretickou veličinou s malou pravděpodobností. Když takovou ztrátu opravdu realizují, zjistí, že je na ně moc velká. Navíc se domnívám, že stejně jako horizont je i riziková tolerance investora závislá, i když by správně neměla být, na momentální situaci na trhu. Čím více je trh neobvyklý svým extrémním růstem nebo propadem, tím více se bude lišit „vykazovaná“ riziková tolerance od skutečné. Roste-li výrazně cena nebo kurs, je „vykazovaná“ riziková tolerance větší než skutečná, protože si investor za prvé těžko dokáže představit, že by z plus 30 procent mohl mít třeba i minus 50 procent, a za druhé pro větší momentální výnos je ochoten více riskovat (nebo přesněji si myslí, že ano). V případě výrazného poklesu ceny bývá „vykazovaná“ riziková tolerance opět větší než skutečná, protože si investor už velmi živě dokáže představit, kam až trh může klesnout, a počítá s tím.
Vzhledem k výraznému poklesu cen akcií realizovali investoři dočasnou ztrátu větší, než jsou ochotni sami tolerovat. Mezi nimi je početná skupina, která si rizika spojená s investicí uvědomovala, ale jejich riziková tolerance je menší než ztráta, kterou v současné době tito investoři utrpěli. Zásahem do portfolia a redukcí jeho akciové části se sice zbavují šancí na větší růst, ale zároveň i dalších větších potenciálních ztrát. Jde-li navíc o investory, kteří mají rizikovou toleranci pevně danou a přesně napasovanou na svoje cíle (například nemohou si dovolit ztratit více než x procent, protože za tři roky musí koupit nemovitost), neměli by svoje portfolio v žádném případě vystavovat většímu riziku a akciovou část redukovat i za cenu nižšího růstu a pomalejšího vyrovnávání ztráty.
Početná je ovšem i skupina, která si rizika poklesu příliš neuvědomovala. Nejčastěji jde o investory, kteří přeskočili několik pater a z termínovaných účtu se v euforií vrhali na akciové fondy, aby se po nějaké době zase vrátili zpátky k termínovaným účtům. Byl to pro ně velmi drahý experiment. Jednal jsem s investorem, který téměř všechny své zděděné peníze investoval do akciových fondů. Rychle zestárl, fondy prodal a peníze dal zpátky na účet. Během roku přišel o polovinu majetku. Někteří lidé na investici do cenných papírů zkrátka nemají nervy, anebo to ani nepotřebují, ale přesto - až akciové fondy zase budou vydělávat více než všechno ostatní - budou mít pokušení to zkoušet znovu.
Není čas.
Řada investorů dnes odkládá svoje rozhodování a říká, že na investici nemá čas. V době akciového boomu měli všichni času dost. Jiní říkají, že nemají dost peněz nebo chuť investovat. Toto váhání zkracuje ve skutečnosti dobu zhodnocování peněz a může významně snižovat potenciální zisky. Zkrátí-li se například horizont z 20 na 19 let (což může být horizont ekonomicky aktivního zajištěného člověka středního věku), tak jenom při jednorázové investici 100 000 Kč a předpokládané úrokové sazbě deseti procent p. a. sami sebe okrademe asi o 60 000 korun. A to jenom proto, že jsme zrovna neměli náladu nebo chuť. V podstatě neexistuje žádný rozumný důvod, proč investici odkládat, je jen několik absurdních: kdybych věděl, že zítra odpoledne zemřu, a kdybych neměl ani žádné příbuzné (nebo měl příbuzné, které nemám rád a kterým nechci odkázat ani jedno euro), tak bych dnes všechny své peníze neinvestoval, ale projedl, propil a promrhal.
Strategie.
Starosti s penězi jsou nemoc, která vyžaduje pomoc lékaře. Ale investoři tuto nemoc přecházejí a nejraději by se chtěli léčit sami. Možná jeden z deseti, kteří investovali před dvěma až třemi lety, je spokojen se svou investicí a ani dnes by se svými penězi nenaložil jinak. Když si navíc uvědomíme, že v dobách růstu trhu roste i počet investorů, měly by se dnes kanceláře poradců plnit všemi, kdo si na akciích vylámali zuby. Jenže jako by krize sebrala sílu a ochotu jednat dle rady odborníka. Myslím si, že v období trvání a doznívání bublin vyhledává odbornou pomoc méně investorů než v „klidnějších“ dobách, ačkoli by tomu mělo být právě naopak. Při markantním růstu bývají přesvědčeni, že sami našli cestu, jak zbohatnout, a nechtějí se dělit o příležitost s někým cizím. V dobách propadu zase podléhají depresi a zklamání, nechce se jim ošetřovat portfolio, protože to stojí peníze. Raději čekají a doufají, že se investice brzo spraví. Když se trh chová normálně, je snadnější správně identifikovat strategii. Jakmile se objeví extrémní propady nebo růsty, je uvažování o investici, tedy subjektivní vnímání veškerých rizik, horizontu a výnosu, zkresleno natolik, že se dělají další chyby. Zdá se, že nejmíň by jich investoři měli páchat v dobách přiměřeného růstu a volatility, kdy situace na trhu nejvíc koresponduje s jejich očekáváním (čím je ale investice „akciovější“, je takových situací míň). V extrémních dobách se většina z nich vždy bude chovat jinak – při růstu moc agresivně, při propadu moc defenzivně. Krize nezačíná až masivním propadem, ale o pár měsíců dřív masivním růstem.
